„Když umělec vypráví o jiném, mluví vždy o sobě. Proto je jeho soud zajímavý,“ čteme v první úvaze, kterou autor věnuje dojmům ze střetů s dílem malíře Francise Bacona. Toto přiznání může sloužit jako klíč k celé nabízené myšlenkové koláži. „Po Picassovi v periodě 1926 až 1932 už není v moderní malbě s kým mluvit,“ prozrazuje o sobě v jednom rozhovoru Bacon. Francis Bacon, spolu s Beckettem a raným Picassem, „zavírá dveře velkého modernismu“, k jehož sirotkům se hlásí i Kundera. „Jejich modernismus již nereaguje na modernitu, která je obklopuje. To je modernita mód uváděná do chodu uměleckým marketingem.“ Od meditace nad obrazy, na nichž Bacon dekomponuje lidské tělo jako nahodilost, se klikatí kratší i delší zamyšlení nad múzickou tvorbou a tvůrci až k závěrečnému rozboru dnes už trochu polozapomenutých, ale ve své době úspěšných Malaparteho románů Kaput (1944) a Kůže (1949). Proč právě takové řazení? Jako by Baconovy kreace na téma Ejhle, člověk! v podobě svalové hmoty, krvavého masa a jatečních mrtvol měly předznamenat obrazy válečných jatek tak sugestivně líčených Malapartem.
S typickou zádumčivostí, jež osciluje mezi vzdorem a melancholií, postupuje Kundera od umělecké fantazie „velkého modernismu“, jehož zavírající se dveře symbolizují evropský soumrak, k pozapomenutému tablu lidské situace v poválečné Evropě. „Unavený a skeptický Evropan, poražený a sebe obviňující, se nechal snadno zlákat bělostností zubů, touto ctihodnou bělostností, kterou každý Američan, když odchází s úsměvem do hrobu, adresuje jako konečnou spásu světu živých.“ Pythickou vizi pečetí soud pro Evropany nelichotivý: „Žádná ze zemí Evropy (od Atlantiku po baltské země) se neosvobodila vlastní silou.“ Leč soud nekončí. Autor nabízí očišťující výrok, překvapující svým politickým podtextem: „Žádná? Jedna přece. Jugoslávie. Díky své vlastní partyzánské armádě. Proto bylo třeba v roce 1999 bombardovat dlouhé týdny srbská města. Aby se ex post také této zemi Evropy vnutilo postavení poraženého.“ Bez silného příběhu?
Polský spisovatel Gustaw Herling-Grudziński píše ve svých denících, že Kunderu trápí hledání příběhu. Dokázal jich vykřesat, zpracovat a románově podat jen pár. Jinak jen rozmělňuje dříve napsané. Novou knihu esejů zřejmě po několika stránkách odloží právě ti, kdo hledají story. Koho však zajímá pozadí spisovatelovy tvorby, najde v ní duchaplnost a trpký humor.
Tříšť dílčích příběhů je přesto v textech přítomná. Leč nikdy natolik, aby z ní vypadl třeba jen náznak románového nebo aspoň povídkového tvaru. Je to záměr? Snad ano. Vezmeme-li si na pomoc řádky věnované Janáčkovým operám bez „silného příběhu“, jistá odpověď se nabízí. Janáček komponoval opery Liška Bystrouška a Z mrtvého domu z prostých výpovědí prý jen proto, aby výpravnost nezastínila hudební stránku díla. Jako kdyby pouze na zdánlivě slabém příběhu mohla vyniknout „nesnesitelná nostalgie esence umění“.
Tento soud je pozoruhodně blízký postřehu filozofa Karla Kosíka, který v jedné ze svých Předpotopních úvah postavil ostře proti sobě „muzikálnost“ a „múzičnost“. „Múzičnost je osvobozující proměna, která uznává existenci bolesti, utrpení, ošklivosti a prochází jimi jako vlastní zkušeností, aniž by se s nimi ztotožnila.“ Opakem je muzikálnost, jež může propadat „amúzičnosti“. „Místo ,božského‘, tj. vznešeného, uctívá grandiózní a hlasité, neváží si paměti, ale propadla zapomnětlivosti, která nemá na mysli, co se děje.“ Ne náhodou chodili studenti před více než čtyřiceti lety na pražskou filozofickou fakultu s Kosíkovou Dialektikou konkrétního v jedné ruce a s Kunderovým Žertem v druhé.
Dva guru mládeže 60. let minulého století spojuje obava z lidské zapomnětlivosti. „Lidé zapomenou a vnuci nevědí nic“ – oblíbený a zbanalizovaný Kunderův bonmot se vrací v nové verzi. Dějiny nejsou napsány předem. A lidé považují za skandál, když zjistí, že jen opakují to, co se již mnohokrát dělo. Zapomínáme na to, co se odehrálo, a opakujeme to, co bylo zapomenuto. Této tezi nahrává úvaha nad Tolstého novelou Hadži Murat ve světle nedávných válek v Čečensku. Legendu o kavkazském hrdinovi nahlíží Kundera skrze otázku, proč je „pohoršení nad zapomínáním bez přestání smazáváno pohoršením z opakování“.
Tomu, kdo bude v knize hledat Kunderovu obhajobu, nejspíše padne do oka text o Věře Linhartové. Není exil nakonec „jistou formou osvobození“, je přípustné činit z jedince „majetek národa a jazyka“?
Skutečný spisovatel je přítelem „nevážného“ a spojencem krásy „zbavené její afektivní špíny“. Umělec, který jde proti proudu, zrazený a očerňovaný. Kundera, nepoužitelný pro jakoukoliv kauzu, včera i dnes, pro disent, pro stranu, pro dav. Solitér, jemuž je proti srsti stádní nadšení. Věrný dědic klasiky evropského umění a náročný hledač nové formy schopné odhalovat lidskou pravdu tam, kde se čeká nejméně.
Shledání s nadějným znamením Takže „setkání“, nebo „střetnutí“? Vsadil bych na slovo „shledání“. Ano, Kundera se ve svých textech snaží shledat sám se sebou. Se svou tvorbou skrze vzpomínky na skutečné i umělecké přátele a skrze úvahy o malířích, hudebnících a spisovatelích, v nichž znovu a znovu objevuje své spřízněnce. Vypovídá o shledávání s živými nebo s těmi, kdo jsou věční svým dílem. S časem jako zážitkovými momenty a dobou jako historií propadů humanity, které se zapomínají a vracejí. Proč asi přitom opakovaně připomíná Prahu? Město vystavěné z velké části cizinci (Italy a Němci především) a pak naplněné českým národním obrozením. Vzepětím národa, jež se nezrodilo ani z revolucí, ani z válek. Povstalo z kultury, z literatury a hudby.
Soubor mistrně vedených „mnohačetných setkání“, podaných bez balastu a přesně tesanými větami, zajisté mnohé uhrane. Kundera zná a zvládá svou literární živnost dokonale. Leč do dobře promazaného soukolí vpadá smítko pochyb. Nezakrývá to, co jsme od autora slyšeli již vícekrát, směsici prázdnoty a nostalgie? Ano, Kundera, pohoršený a zraněný „apoštol nadčasové a univerzální vzpoury modernismu“, jak o něm píše Marc Fumaroli, artikuluje důmyslně vedený protihlas k celému svého literárnímu dílu a přesvědčuje nás, že umění není a nemá být přívažkem morálky nebo politiky. Souhlasíme. Ale stačí to?
Nebuďme nespravedliví. Milan Kundera bezesporu již dávno stojí v popředí moderní evropské literatury. To, co píše nyní, jsou jen bonusy. Ve francouzské kultuře zdomácněl. Žert či Nesnesitelná lehkost bytí se čtou stále. A nejen to. Znám dívku, která přišla na svět v Praze, prošla francouzskými školami a přitom dokonale umí česky. Když si požádala o francouzské občanství, pozbyla českého. Vloni se jí narodil syn, dala mu jméno Milan. Možná výraz patriotismu. „Milan, to je snad Žert,“ esemeskovala jí kamarádka. V době, kdy evropští unifikátoři pokládají patrioty za „nacionalisty“ a kdy v Česku řádí virus moralismu, je takový případ ze života docela nadějným znamením.
***
KNIHA TÝDNE
Une rencontre
Milan Kundera Vydalo nakladatelství Gallimard, Paris 2009. 204 strany.
O autorovi| ZDENĚK MÜLLER, Autor (* 1947) je filozof, historik, arabista a publicista. Žije v Paříži.
