Představte si závod formule 1, jehož plynulý průběh na pár kol přeruší přítomnost safety caru omezujícího rychlost. Auta se k sobě přiblíží na nepříjemnou vzdálenost a jezdci začnou netrpělivě kličkovat po trati. Předjíždění? Nemyslitelné.
Tak by se ještě před pár dny dala popsat jízda autem z Prahy do německých Drážďan, kterou do soboty komplikovala objížďka problémového úseku, vedoucího přes České středohoří, po často přeplněných silnicích. Dnes už můžete na podobný scénář zapomenout, strhující závod ale přesto nečekejte.
Z pražského Smíchova, kde sídlí redakce LN, vyrážíme poprvé ve čtvrtek pár minut po půl třetí odpoledne, tedy v době, kdy by doprava měla být značně frekventovaná. Navigace neukazuje na silnicích žádné komplikace. Do cíle bychom měli dorazit za necelé dvě hodiny.
  |
Tunelovým komplexem Blanka projíždíme bez sebemenšího zdržení a za patnáct minut opouštíme hlavní město. Až na situace, kdy se vzájemně předjíždějí kamiony, jedeme plynule. Na tachometru se daří udržovat „stotřicítku“ a převodovku zaměstnáváme minimálně. Podřazovat z pětky takřka nemusíme.
Silnice je viditelně spravovaná po celé své šířce. Asfaltové spoje jako by tvořily hlavní charakteristický prvek dálnice budované přes 32 let. Přesto je v poměrně dobré kondici. Požitek z jízdy narušuje až mírně zvlněná pasáž u sjezdu do Mělníka a České Lípy, kde auto pár desítek vteřin poněkud drncá.
Totožný průběh má i začátek naší nedělní cesty, kdy se takřka ve stejnou dobu vydáváme do Drážďan podruhé. Nově otevřený úsek dálnice zaregistrovala už i navigace, v německém městě bychom měli být za hodinu a tři čtvrtě, tedy o patnáct minut dřív než při naší úvodní návštěvě.
Důsledky zprovoznění kompletní D8 poprvé vnímáme při průjezdu kolem Lovosic, kudy podél řeky Labe vede jedna z objízdných tras. Zatímco ve čtvrtek se v odbočovacím pruhu tísnila kolona o odhadované délce 400 metrů, v neděli tu nestojí jediné vozidlo.
Pro svou první jízdu volíme objížďku přes obec Velemín kolem nejvyšší středočeské hory Milešovky. Čtvrtý rychlostní stupeň střídá třetí, a zase zpátky. Na pětku můžeme zapomenout, četné zatáčky a stoupání nám to nedovolí. Rozjedeme se opět až po objetí netypického kruhového objezdu nedaleko Teplic. Na dálnici se napojujeme po dlouhých dvaceti minutách.
V neděli nás podobné obavy z neustálého řazení netrápí. Kolem Velemína prosvištíme ve „stotřicítce“ již po nové dálnici. Po chvíli sice z důvodu zúžení silnice do jednoho pruhu zpomalujeme na stovku, plynulost dopravy ale tímto tříkilometrovým omezením nijak ovlivněna není. A to i přesto, že následují ještě dva tunely s maximální povolenou rychlostí 80 km/h. Místo, kde jsme se ve čtvrtek napojovali zpět na dálnici, míjíme po osmi minutách. Pohodlně, aniž bychom během 13 kilometrů dlouhého úseku prudčeji zatočili či pohnuli s řadící pákou.
Zatímco dálnici D1 i další místa České republiky paralyzuje od nedělního rána náledí, provozu na D8 jako by se nevypočitatelné počasí netýkalo. Německé zákony po přejetí hranice navíc umožňují jet ještě rychleji. Oba dny se nám však daří držet nohu na plynovém pedálu tak, aby se ručička tachometru nepřehoupla přes 140 a srovnání bylo co nejvíc odpovídající. Do saského města nakonec dorážíme krátce před čtvrtou hodinou. Výsledný čas? Necelá hodina a půl, tedy přibližně o 20 minut méně než při prvním pokusu, kdy ceduli s nápisem Dresden vidíme po hodině a padesáti minutách strávených za volantem.
Suma sumárum, poslední dokončená pasáž nám ušetřila kolem patnácti minut. Ke zbylým pěti minutám nejspíš napomohla skutečnost, že o víkendu silnice nebývají tak plné jako ve všední dny. Dálnici D8 ve srovnání s objízdnými trasami nelze upřít ani další výhody - šetří převodovku, palivo a především je bezpečnější. A pakliže se někdy otevře problematický úsek u Prackovic v obou pruzích, nejspíš se cesta mezi Prahou a Drážďanami ještě ještě o něco zrychlí.
