Projekt s názvem The Dead Season představí v pátek 19. června, ještě před tím vystoupí ve čtvrtek s přednáškou Na konci snu zvadla jako růže na Pražském Quadriennale.
V Divadle Archa, kde se CocoRosie představily pražskému publiku vůbec poprvé v roce 2007, se Bianca tentokrát bude prezentovat nejen jako mnohostranná zpěvačka, ale také jako filmařka. Ve svém rozpracovaném filmu sleduje pouť skupiny postav na okraji společnosti: jejími hrdiny jsou Osamělý klaun, Bezruká panna, Vagabund Wino. „Všichni hledají domov. Zdá se, že už ani nežijí, ale bloudí v jakémsi snu. Duchové věčné přítomnosti trmácející se domů,” říká Bianca. Pražské představení je rozvedením projektu prezentovaného vloni v listopadu v Centre Pompidou.
Na piano bude Biancu doprovázet Jean-Marc Ruellan, a na saxofon, klarinet, basklarinet a elektrickou kytaru Doug Wieselman. Wieselman je členem Antony and the Johnsons a spolupracoval například s Johnem Luriem a the Lounge Lizards, Lou Reedem, Joan-As-Policewoman či Laurie Anderson.
  |
Sestry Sierra a Bianca Casady zahájily svoji společnou hudební dráhu v roce 2003 v Paříží. V roce 2004 vydaly debut La Maison de mon Rêve, o rok později desku Noah´s Ark. Osobitý hudební výraz zařadil sestry na vrchol freakfolkové indie scény, zvané také „nová divná Amerika“, po bok Antonyho Hegartyho či Devendry Banharta. V roce 2007 vydaly třetí album The Adventures of Ghosthorse and Stillborn. Album Grey Oceans z roku 2010 vznikalo téměř tři roky v Buenos Aires, Paříži, Berlíně, New Yorku a Melbourne.
Formace těží z kontrastu svých hlasových projevů - v operním zpěvu vzdělaná Sierra doprovází své party hrou na harfu, zatímco popová vokalistka Bianca ležérně překračuje hranice zpěvu, rapu či hiphopu. Jejich zatím poslední deskou jeTales of A Grass Widow(2013).
Pro obě sestry je přirozené propojení hudebního a výtvarného projevu, zřetelné ve videoklipech i jejich vlastní výtvarné stylizaci. Věnují se i divadelní tvorbě. Právě nyní mají za sebou spolupráci s moskevským Státním divadlem, pro které napsaly hudbu k adaptaci Puškinových pohádek v režii respektovaného Roberta Wilsona, který spolupracoval i s naším Národním divadlem (Věc Makropulos nebo 1914). Sám Wilson ke společné práci řekl: „Bylo to jiné než například s Davidem Byrnem, Philipem Glassem nebo Tomem Waitsem, protože CocoRosie jsou i výtvarnice – byť základem výsledného díla je zvuk. Přemýšlely hodně nad líčením, nad vzhledem postav, nad tím, jak s tím budou ladit písně i zvukové efekty.”
Nyní chystají CocoRosie nové album, které by mělo vyjít na podzim.
