Ano, tou, od níž si všichni slibujeme, že matematiku učiní pro naše děti přitažlivější a méně stresující.
„My někdy vůbec nechápeme, co se po nás chce,“ postěžovala si třináctiletá Kateřina. „Když jdeme za učitelkou, tak nám řekne, přečti si to ještě jednou a přijď si na to sama.“ Pokud to člověk nedokáže, má podle Kateřiny smůlu. Nešlo o první výhradu, jen první, kterou jsme začali nahrávat, protože bylo jasné, že se tu nabízí jedinečná možnost podívat se na dnes hodně skloňovanou metodu očima dětí.
Prof. RNDr. Milan Hejný (1936) je předním českým a slovenským didaktikem matematiky. Nejlépe ho zřejmě charakterizuje výrok: „Škola si myslí, že vím jen to, co jsem se naučil. Omyl. Umím to, co jsem zažil.“ Klade učitelům na srdce, že nová informace či dovednost by se měla dětem předávat vždycky v souvislosti s něčím, co je jim známé, co si umějí vybavit. A že hodiny tohoto předmětu by měly probíhat jako objevování a hra. Hra s logikou. Co se jim na tom, těm dětem, nezdá?
„Ono je to opravdu hraní,“ připustila žačka osmé třídy Lucie. „Třeba se staví pyramida, ale někteří, co to mají brzo, se nudí, čeká se na ty ostatní a hodina je v háji.“ Pak se dívka trochu zamyslí a vysloví názor: „Já myslím, že logické myšlení má tak polovina lidí ve třídě, a kdo ho nemá, má s Hejného metodou smůlu.“
Asi by se mělo říct, že skupinu dětí, o níž je řeč, tvořili spíše dobří a iniciativnější žáci než slabí. Všichni chodí do jedné školy, kterou však nejmenujeme, protože tak zněl slib a podmínka otevřenosti. Ostatně z toho, co děti říkají, jde o školu, jež patří k těm lepším, jež se evidentně snaží poskytovat svým žákům co nejefektivnější vzdělávání.
Co těmto postřehům říká sám autor metody?
