Sinéad O’Connor zůstává i na desátém řadovém albu I’m Not Bossy, I’m The Boss impulzivní bytostí a zároveň osobností umělecky poctivou. Co momentálně na srdci, to na jazyku i hmatníku kytary. Sice už dávno netrhá fotky papeže, ale ze svého religiózního buřičství neslevila ani o píď. A kvůli "boji za emancipaci" neváhala změnit na poslední chvíli název alba. Přestože vydavatelé skřípali zuby – vždyť měli už vytištěné obaly.
Od Višnua k emancipaci
"Náboženství, se kterým se dnes nejvíce identifikuji, je hinduismus, i když nenávidím ‚-ismy‘. Na zdi ložnice mám malbu boha Višnua, což je hindský ekvivalent Ducha svatého. Malba je samý úsměv a samý kvítek. Mnohem pozitivnější než vše, v čem mě vychovávali, což byla především zobrazení ukřižovaného muže. (...) Vypadá to, že deska, kterou nahrávám, bude plná velmi romantických písní," ohlásila Sinéad loni v prosinci v hojně citovaném rozhovoru pro kalifornský deník U-T San Diego. Prozradila i plánovaný název desky – The Vishnu Room.
Sinéad O’Connor: I’m Not Bossy, I’m The Boss
Jenže všechno dopadlo úplně jinak. Sinéad změnila názor, protože na ni silně zapůsobila mediální kampaň Ban Bossy, kladoucí si nemalý cíl. Vymýtit slovo "bossy" z anglického slovníku. Když si totiž chlapeček tvrdohlavě prosazuje svou, nazývají ho dospělí "leaderem". Když totéž dělá holčička, obvykle ji shazují hanlivým přívlastkem "bossy", panovačná, pánovitá. Což údajně může způsobit nejen citovou újmu, ale přispívá to i k faktu, že se ženy hůře prosazují ve vedoucích místech či politice. Považují to za cosi nepatřičného. (Autor by řekl, že mají spíše více zdravého rozumu neúčastnit se krysích závodů, ale protože nechce být rozcupován radikálními feministkami, raději nebude věc rozvádět. ) V irské zpěvačce probudil bojovnost zejména slogan kampaně "I’m not bossy, I’m the Boss", tedy "Nejsem panovačná, jsem šéfka". Uvědomila si, o jak důležitou věc jde, a rozhodla se podpořit ji názvem i vyzněním chystaného titulu. Koncepce alba milostných písní sice úplně nevymizela, ale i romantičtější skladby jako Kisses Like Mine dostaly zapuštěním do kontextu jiný význam.
Jakmile opustila představu sladkobolné nahrávky, neměla se Sinéad proč krotit ani v dalších oblíbených tématech. Možná nejsilnějším místem desky se tak mohla stát píseň Harbour, která přechází z hořké balady o samotě a pocitech vykořenění v noise rock s vřeštícími zkreslenými elektrickými kytarami, frenetickými bicími a především opravdu naléhavým zpěvem.
Sinéad O’Connor: I’m Not Bossy, I’m The BossNettwerk Music Group |
Stranou nezůstala ani pro Sinéad typická náboženská témata. Název pilotního singlu Take Me to the Church (Vezměte mě do kostela) a úvod textu zní ovšem dosti překvapivě: "Už nechci zpívat stejně jako dřív (...), / vezměte mě do kostela, / udělala jsem spoustu špatných věcí, které zraňují". Sinéad žádá rozhřešení? Ale kdeže. Refrén vrcholí veršem "já jsem jediná, koho bych měla uctívat". Nejde však o výkřik sebestřednosti. Nábožensky citlivá písničkářka jen pokračuje v propagaci hledání vnitřní komunikace s transcendentnem. Stále trvá na dřívějších prohlášeních jako "představa, že Kristus potřebuje na zemi reprezentanty, je směšná a rouhavá, musíme zachránit Boha před všemi náboženstvími".
Zpěvačka ovšem dokázala odlehčit album i výlety do sfér ryze světských. Třeba poctou Jamesi Brownovi ve svižné, afrobeatem ovlivněné písni nazvané prostě James Brown. Barevnost dodává skladbě hostující nigerijský saxofonista a zpěvák Seun Kuti, syn legendárního afrobeatového stylotvůrce Fely Kutiho. Po muzikantské stránce by šlo Sinéad vytknout nadužívání studiové techniky vrstvených hlasů. Zpěvačka často natáčela nad sebe hned několik linek zpěvu a výsledný dojem zní snad až příliš uhlazeně a rozostřeně. Přitom je Sinéad mnohem působivější, kdykoliv volí syrovější hlasové polohy. Třeba v průzračné závěrečné baladě Streetcars. Zásadní vada na kráse ovšem nevznikla.
Ať už nám přijdou názory Sinéad O’Connor příliš radikální, nebo naopak sympaticky svobodomyslné, ať už písničkářku šovinisticky považujeme za pánovitou, nebo jí přikývneme coby přirozené šéfce, jako celek se pestrá skládačka písní I’m Not Bossy, I’m The Boss povedla. Irské umělkyni sedí spíše trocha vzdoru i smutku než prosluněná romantika.
