Shora uvedená čísla nám snad lépe umožní nahlédnout, jak důležitou roli pro stabilitu a prosperitu globálního celku, zejména v době ekonomické krize, hraje svobodný pohyb lodí po vodách světového oceánu, které jsou nejsnáze blokovatelné právě v takových místech, jako je Adenský záliv. Omezíme-li se pouze na minulé století, zjistíme, že tento názor se ve velmi explicitní podobě objevuje již například ve známých Čtrnácti bodech prezidenta Wilsona. Torbjorn Knutsen v Dějinách teorií mezinárodních vztahů uvádí: „Wilson zaútočil na starý evropský princip rovnováhy moci, který neuměl zabránit světové válce. Tvrdil: ,Musí existovat nikoli rovnováha moci, ale společenství moci, nikoli organizované soupeření, nýbrž organizovaný společný mír. Sine qua non míru, rovnosti a spolupráce je svoboda na mořích...‘.“
Obdobně pak po druhé světové válce v říjnu 1945 shrnul Truman principy americké poválečné politiky do dvanácti bodů. Podobně jako Wilson či Roosevelt a Churchill v Atlantické chartě vyzvedl klady svobody na mořích, zdůraznil právo všech národů na sebeurčení, na svobodu projevu, vyznání a obchodu a všechny národy vyzval k podpoře OSN. Pro tu část světa, jehož součástí jsme se po roce 1989 rozhodli být, jde tedy o notoricky známou skutečnost, která se ostatně zásadně projevuje i ve sféře bezpečnostní. Není to ani náhoda, ani politická korektnost, že se NATO nazývá Severoatlantickou aliancí, a ne euro-severoamerickou, neboť pouze volný průjezd touto částí oceánu - bezkonkurenčně nejefektivnějšího transportního média -alianci umožňoval reálně čelit hrozbě v podobě Sovětského svazu.
Nepřátelé všeho lidstva Kombinace obrovského prostoru, jejž nelze jako celek permanentně kontrolovat, a nesmírného bohatství byla, je a bude neodolatelným lákadlem pro mnoho nenechavců. Boj proti pirátům je proto nedílnou součástí života všech mořských národů. Jak uvádí Jan Ondřej v publikaci Právní režimy mezinárodních prostorů: „Pirát je považován za psance, za nepřítele všeho lidstva - hosti humani generis - a jakýkoli národ ho může v zájmu všech zajmout a potrestat, protože piráti se dopouštějí svých činů na volném moři, které nepodléhá policejní moci žádného státu... Pokud existuje důvodné podezření, že loď provozuje pirátství, obchod s otroky nebo pluje pod cizí vlajkou či odmítá vztyčit svou vlajku, je možné takové plavidlo donutit k zastavení a provést prohlídku... Zabavení lodi nebo letadla dopouštějících se pirátských aktivit může být provedeno pouze válečnými loděmi, vojenskými letadly nebo jinými letadly ve státní službě.“ Uvedené pasáže jsou součástí Úmluvy o volném moři z roku 1958, která představuje první mezinárodněprávní kodifikaci mořského práva. Ačkoliv jde o relativně mladý dokument, jeho principy odrážejí mnohasetletou zkušenost námořních národů, vtělenou do obyčejového práva.
Velká Británie, jejíž právní kultura zásadně ovlivnila teorii i praxi v oblasti námořního práva, postavila pirátství mimo zákon na přelomu 17. a 18. století. V předchozích dobách se však angličtí panovníci, stejně jako jejich evropské, arabské či indické protějšky, nikterak nezdráhali využívat pirátství vedeného s povolením vlády, tzv. korzárství, pro realizaci vlastních mocenských cílů a ke svému obohacení. V řadě zemí mělo pirátství zásadní politický rozměr, takže například holandští piráti/korzáři, takzvaní gézové, byli vnímání jako bojovníci za národní svobodu, stejně jako třeba malajský tygr Sandokan, známý i v českém prostředí díky televiznímu seriálu. Tento fenomén je nepochybně velmi silně přítomen i v současné situaci, neboť nezápadní média často a úspěšně prezentují somálské piráty jako bojovníky proti útlaku a nespravedlnosti, jejichž zdrojem je Západ. Za všechny uveďme názor předsedy Africké unie Muammara Kaddáfího, jenž prohlásil, že piráti jednají v sebeobraně, když brání somálské přírodní zdroje před chamtivostí Západu.
Nájezdy rybářů Útoky somálských pirátů se tedy nestaly mediální senzací proto, že by byly něčím neznámým, ale proto, že se jejich rozsah vymkl běžnému standardu. Přispěly k tomu další dvě příčiny: vody přiléhající k somálskému pobřeží jsou velmi frekventované, neboť jimi prochází doprava mezi Středomořím a Indickým oceánem; Somálsko od počátku devadesátých let minulého století není státem, ale pouhým prostorem, kde o moc soupeří mnoho různě silných aktérů. Neexistovala zde ani státní kontrola pevniny, ani teritoriální vody (standardně sahající do vzdálenosti 12 námořních mil od pobřeží), ani výlučná ekonomická zóna (sahající do vzdálenosti 200 námořních mil od pobřeží). A tak se moře v okolí Somálska změnilo v prostředí, v němž se s minimálními náklady mnohou uchytit nezákonné aktivity, v civilizovaném světě nežádoucí. Iniciačním momentem se údajně staly nájezdy rybářů z celého světa, občany Evropské unie nevyjímaje. Situace panující na pevnině zneužili k neomezenému plundrování rybolovných oblastí. Intenzivní výlov ryb pak natolik poškodil místní obyvatele, až jim nezbylo než vzít spravedlnost do vlastních rukou. Když se ukázalo, že dokážou uspět, vložil se do věci mezinárodní organizovaný zločin. Ten výměnou za podíl na zisku poskytl lepší vybavení, zbraně a zprostředkoval praní peněz získaných jako výkupné - údajně v bankách v oblasti Perského zálivu. Dá-li se věřit informacím uváděným v médiích, dnes se v oblasti angažují i skupiny islamistických bojovníků či teroristů, kteří v této oblasti otevřeli novou frontu boje proti Západu. Teprve intenzivní a dost možná i koordinované útoky na frekventovaných námořních trasách způsobily, že se této části světového oceánu dostalo větší pozornosti námořních a hospodářských mocností, v prvé řadě Spojených států.
Vody Adenského zálivu spolu s Rudým mořem, Perským zálivem a přilehlými částmi Indického oceánu spadají od ledna 1983 do kompetence 5. loďstva amerického námořnictva, jehož hlavní základnou je Bahrajn. V souvislosti s takzvanou válkou proti terorismu byla v roce 2002 zřízena zvláštní mezinárodní jednotka, známá jako Combined Task Force 150, se základnou v Džibutsku, jež měla s dvanácti až patnácti plavidly (všechny lodě nikdy nebyly na moři současně) kontrolovat téměř dva miliony čtverečních kilometrů oceánu. Na plnění úkolů se vedle Američanů podílela i plavidla řady států z Evropy, Austrálie, Nového Zélandu, Kanady a Pákistánu. Zesílení pirátských aktivit v posledním půlroce však způsobilo, že se v oblasti začala intenzivně pohybovat plavidla dalších států, například Indie, Číny nebo Ruska, a svou troškou do mlýna přispěla i EU. Prosté zvýšení počtu hlídkujících plavidel však nepovede ani k rychlému, ani k efektivnímu řešení situace, neboť deklarovaným cílem není vymazat piráty z hladiny a zničit jejich základny, což by mohlo být proveditelné, ale (trvale) je odradit od útoků, dopadnout organizátory a pachatele a postavit je před řádný soud. Jinými slovy, současný na moři panující neřád, jenž začal vadit mezinárodnímu společenství, znovu přetvořit ve stav, který bude více či méně standardní.
To však bez angažmá na pevnině nelze uskutečnit. Tam totiž nastal totální kolaps standardního vládnutí afrického typu již před dvaceti lety, ale po prvních vážnějších problémech dalo tehdy světové společenství rychle ruce pryč. Dokud se zdálo, že problém zůstane izolován v rámci regionu Afrického rohu, mezinárodní společenství s výjimkou občasného pohoršení nad neutěšenou situací a utrpením civilistů nemělo důvod nějak se angažovat.
Akce pro Čínu Obviňují-li mnozí ze špatné situace v Somálsku a přiléhajících vodách zejména (či pouze) Západ, je třeba připomenout, že aktivity pirátů škodí všem, kdo využívají námořní přepravu. Na prvních příčkách pomyslného žebříčku přitom dnes stojí Čína, kam - respektive odkud - neustále směřuje obrovské množství kontejnerových plavidel a tankerů.
V tento okamžik se však nezdá pravděpodobné, že by se Číňané - údajně nastupující velmoc 21. století - v Somálsku odhodlali k podobnému kroku, jaký v boji proti berberským pirátům v 18. století učinil tehdejší nováček na mezinárodní scéně, Spojené státy, když měly za sebou teprve deset let existence. Neustálé útoky pirátů operujících z přístavů na takzvaném Berberském pobřeží, například z Tripolisu či Alžíru, a jejich požadavky na výkupné za unesené lodi a námořníky přiměly Kongres vytvořit válečné námořnictvo, které následně uskutečnilo první geopolitický experiment. Americká námořní pěchota se vylodila v Egyptě a přes poušť se dostala k Tripolisu, kde místního vládce donutila podepsat mír a vydat všechny zadržované americké otroky.
Akce nepřinesla úspěch v tom smyslu, že by pirátství ustalo, protože jakmile americké lodě zmizely za obzorem, piráti se vrátili k dosavadní praxi. Inspirovala však Evropany, kteří do té doby nedělali vůbec nic a s piráty raději vyjednávali a platili výkupné. Británie, nejsilnější mocnost tehdejšího světa, se nakonec odhodlala k akci podle amerického vzoru, ale rozsáhlé pirátské útoky byly definitivně potlačeny teprve poté, co se pevninské základny pirátů dostaly pod dlouhodobou přímou kontrolu. Berberské pobřeží opanovala Francie a například oblasti na jihu a jihovýchodě Arabského poloostrova se dostaly pod kontrolu Británie.
Je nanejvýš pravděpodobné, že něco podobného bude muset nastat i v případě Somálska. Je však ve hvězdách, kdo tuto operaci provede. Američané mají svých starostí dost, Evropa nemá ani vůli, ani kapacity a Čína je na tom zatím podobně. Vzhledem k rostoucímu významu Indického oceánu pro Čínskou lidovou republiku však nelze vyloučit, že by se Peking mohl rozhodnout vedle komerčních projektů, kterých již má v Africe bezpočet, realizovat i projekt vojenskostrategický. Roh Afriky by z geopolitického hlediska byl velmi vhodný a celá akce by navíc mohla být provedena takzvaně v zájmu celého mezinárodního společenství.
***
Právní režimy
mezinárodních prostorů
Jan Ondřej
Vydalo nakladatelství Aleš Čeněk,
Plzeň 2004. 263 strany.
Dějiny teorie
mezinárodních vztahů
Torbjorn Knutsen
V překladu Jiřího Ogrockého vydalo
Centrum strategických studií, Brno
2005. 349 stran.
To Rule the Wawes.
How the British Navy
Shaped the Modern World
Arthur Herman
Vydalo nakladatelství Harper Collins
Publishers, London - New York 2004.
688 stran.
***
Řádění somálských pirátů, desítky unesených lodí a stovky námořníků držených jako rukojmí... podobně znějící titulky se během posledního roku stále častěji objevují v novinách. Co se to děje? Dělají média z komára velblouda, nebo je to důkaz, že se svět stává méně bezpečným?
Intenzivní výlov ryb natolik poškodil místní obyvatele, až jim nezbylo než vzít spravedlnost do vlastních rukou. Když se ukázalo, že dokážou uspět, vložil se do věci mezinárodní organizovaný zlo„ čin.
O autorovi| Michael Romancov politolog, Autor přednáší na Metropolitní univerzitě Praha a FSV UK ; Michael Romancov politolog
