Film Cizinec režiséra Orsona Wellese má mezi snímky obdivovaného tvůrce postavení díla menšího. I tak ale přináší zajímavou zprávu o době svého vzniku.
Orson Welles je v historii kinematografie postava téměř mytická – tvůrce, k němuž si pro inspiraci chodí mnoho filmařských adeptů, zároveň ale umělec nepochopený, jenž o své dílo musel bojovat a často prohrával.
Thriller Cizinec (The Stranger) z roku 1946 na rozdíl od jiných Wellesových snímků nějaké peníze vydělal, autor scénáře Victor Trivas za něj navíc dostal Oscara. Welles jej měl mezi svými filmy nejméně rád, říkal o něm, že má „olověné nohy“. Skutečně by se na něm dala najít lecjaká nedokonalost, především z hlediska pravidel žánru nebo jejich dnešního chápání, zároveň ale nabízí pozoruhodný vhled do rozpoložení autora i americké společnosti těsně po válce.
Spojenečtí vyšetřovatelé v Evropě propustí z vězení nacistického zločince Meinikeho (Konstantin Shayne) v naději, že je dovede k větší rybě – tajemnému Franzovi Kindlerovi (Orson Welles), autorovi konceptu vyhlazovacích táborů a vůbec jednomu z nejvlivnějších nacistů, který se ovšem vyhýbal jakékoli publicitě. V Meinikeho stopách jde rozšafný agent Wilson (Edward G. Robinson).
Sledovaný pátrá nejprve v Jižní Americe (tady prý musel režisér na nátlak studia z filmu vyhodit asi dvacet minut – jistě patřily k tomu nejzajímavějšímu) a nakonec zjistí, že Kindler se pod falešnou identitou usídlil v městečku Harper v Nové Anglii. Vyhledá ho tam, zmateným způsobem ho vyzve ke konverzi (tenhle rys postavy mohlo inspirovat poválečné obrácení generálního guvernéra Polska, v Norimberku popraveného Josefa Franka), načež ho Kindler v zájmu zachování anonymity zabije. Wilson pak musí vypátrat, který z obyvatel idylického městečka je ve skutečnosti nacistická bestie. Na Cizinci lze obdivovat formální stránku filmu, černočerné stíny, nezvyklé úhly kamery, způsob, jímž Welles pracuje s motivem kostelních hodin – kouzelné finále se odehrává na zvonici, zvuk. Jako napínavý příběh Cizinec do určité míry selhává, především v očích diváka, který od filmového thrilleru na dobově aktuální téma očekává stylizaci spíš realistickou, elementární uvěřitelnost. Pozoruhodný je ale způsob, jímž Welles v tom filmu pracuje s tématem infiltrace – paranoia z ní, z toho, že ctihodní občané nemusejí být těmi, kým se být zdají, se v americkém filmu stala významným motivem až v letech pozdějších, po nástupu studené války.
Kindlerovi se podařilo proniknout do srdce Ameriky, zazobaného městečka v oblasti, odkud pocházejí její tradiční elity, ty budoucí vychovává jako učitel chlapecké školy, ožení se s dcerou soudce nejvyššího soudu – chápavého liberála. Amerika je v Cizinci ukázána jako naivní a bezbranná proti hrozbě zvenčí přicházejícího ďábelství (Cizinec je první hraný film, v němž jsou použity dokumentární záběry koncentračních táborů). K nejsilnějším momentům filmu patří rodinná večeře, v níž Welles Kindlerovými ústy vysvětluje, že očekávat od Němců nějakou nápravu je marné – jediným řešením je „kartážský mír“ – tedy vyhlazení. Podobný názor – ne tak explicitně formulovaný – režisér projevil i v těsně po válce publikovaných článcích. Jako filmovému vizionáři mu historie dala nakonec za pravdu. Jako analytikovi naštěstí ne.
Cizinec, USA, 1946, režie: Orson Welles, vyšlo na DVD v Levných knihách
