* LN Tento rozhovor vyjde den před 20. výročím. Budete slavit?
Nevím. Rád bych si šel zopakovat ten pochod, který jsem si před dvaceti lety užíval s celou rodinou. Záleží asi na dětech, jestli se s nimi domluvím. Nevím, zda bych se sám vypravil.
* LN Jaký máte první dojem, vizuální či jakýkoli jiný, když srovnáte dnešek se vzpomínkou starou dvacet let?
Na první dojmy moc nejsem... Já se každý den probouzím s obrovskou radostí, že žiji ve svobodné zemi. Pak samozřejmě nastoupí druhá fáze toho probouzení, že si přečtu, co spolu pečou Paroubek a Topolánek, to pak člověku trochu tuhne úsměv... Ale to základní vědomí je prostě úžasné. Takže věčné moralizování vyčerpávající se tím, „co všechno špatného se tady děje“, mi přijde trochu hysterické, protože základní prožitek je prostě radost.
* LN V čem hysterické?
Je nepsanou normou odhalovat když ne levotu, tak manipulaci. Udělat z normální věci drama, atraktivně pojmenovat jakkoliv banální problém. Polopravdivá líčení se skandalizují - což má ten nepříjemný rys, že se člověk vlastně nedozví, o co přesně jde. Nebo se to dozví způsobem, který je nedůvěryhodný. Noviny ti - ještě nevíš, o co jde - vnucují nějaký hotový citově zabarvený postoj. Popis se prolíná s interpretací. Manifestovaná „kritičnost“ je hávem pohodlnosti. Čtenář má být z pouhých náznaků zděšen a znechucen, že se něco nejlépe nekalého děje. Nepředpokládá se, že by chtěl nejprve jednoduše rozumět tomu, co se děje. U zahraničních událostí je možné poslouchat zprávy „zvenku“, u domácích záležitostí si nejsem nikdy jistý, zda mne soudní lidé zasvěceně informují. Existují ale i výjimky potvrzující pravidlo.
* LN Myslíte, že je to v médiích horší než třeba v 90. letech?
To asi je, ale má to i zdůvodnění. Když je heroická doba, tak se dění popisuje lépe. Veliká dramata nastolují veliká témata, která propůjčují vynořujícím se událostem jasné obrysy. Vlastně je stačí jen zaznamenat, detaily záležitostí nejsou až tak důležité. V heroické době se nikdo nemusí snažit vyrábět drama, aby zaujalo pozornost. A třetí důvod: lidé (politiky nevyjímaje) se ve vztahu k takovému zavazujícímu dramatu víc snaží hledat tu svou správnou verzi světa, aby se mohli správně zachovat. Když „o nic nejde“, víc se fabuluje a neprůhledněji se do jejich pohledů promítá rutina, polovzdělanost, lenost, předsudky a hledisko osobních výhod. Chce to prokazovat větší profesionalitu.
* LN To zní trochu smutně.
Vůbec ne! Těch dvacet let bylo vcelku vzato znamenitých - jen aktuální projevy politiky jsou velmi neestetické, a i to má poměrně racionální příčiny. Jako velkolepé budou podle mého názoru hodnoceny historiky, pokud se těch dalších dvacet let alespoň trochu vydaří.
* LN Proč je tady tedy ta trochu zklamaná nálada?
Náladu nebudu komentovat. Pozorovat lze postupující vystřízlivění z ideálů a dílčí bezvládí. Do takové situace se dostávají společenství i společnosti poté, když s velkým nasazením dosáhnou své cíle a najednou nevědí, co dál. Tak si vysvětluji „správní a politický propad“, který je vidět nejen u nás, ale také v Polsku anebo Maďarsku. Nejsem ale znalec jejich poměrů, a tak se možná mýlím. Máme vybudované a obsazené všechny tržní i správní instituce (Ústavní soud, Nejvyšší správní soud, burzu...). Jsme v NATO. S vypětím mnoha sil jsme vstoupili do Evropské unie. Praha a ve stále větší míře i ostatní města jsou napěchovaná kulturou. V neposlední řadě jsme zbohatli, ale nějak jsme si toho nevšimli. Když společnost dlouho někam směřuje a najednou se důvod cesty ztratí, ocitá se v přechodném stavu. Generace, které všechno táhly, už netáhnou. Mezinárodní dohled nefunguje. Čeká se, až někdo přijde s novou vizí. Problém spočívá v tom, že představy o této vizi jsou nenaplnitelné, protože jsou odvozené z vize minulé. Vize musí přijít, ale vůbec není jasné, jaká bude. Možná ale, že jsme se jen dostali do stavu, který je normální. Své vize cesty musejí mít všechny články společnosti, města, podniky, neziskovky, soudy a univerzity a z nich se teprve může rodit koordinující, ale necestovní politická vize společnosti. Ta může mít jen takovou decentralizovanou podobu s decentralizovanou odpovědností, kde už nestačí jen vézt se a slovně tepat poměry.
* LN Je normální, že stát oficiálně tak důležité výročí neslaví?
Jak se to vezme. Jsme v mém pohledu trochu zvláštní národ/společnost. Máme rádi své pohodlí a jistoty. Jsme opatrní, skeptičtí, jen si bohužel na můj vkus příliš libujeme v moralizování druhých. Vlastenci jsme, když nám teče do bot, a v cizině. Ale také jenom odsud-potud. Má to své výhody a nevýhody. Nemá smysl nad tím žehrat. Měli bychom jednoduše minimalizovat nevýhody a uplatňovat své výhody. Organizování pompézních oslav k nim nepatří. Češi mi ostatně připomínají hobity, nelákají je dobrodružství, a proto na těch velkých vizích jim vlastně moc nezáleží. Chtějí, aby jim jejich světy fungovaly. Velké věci dělají, když je do toho někdo naveze. Hobiti jsou prostě zábavní. To je axiom.
Jiří Kabele
Dlouholetý komentátor Respektu, spoluzakladatel ODA a Fakulty sociálních věd UK. Před převratem praktikoval „praktickou sociologii“ na dětské onkologii, dnes bádá a přednáší. O porevoluční proměně nás i světa kolem napsal dvě knihy.
