Se svými literárními hrdiny se znovu setkáte třeba v třeskutých chvílích, kdy má vaše dítě horkost. Pokud jim čtete. Jako třeba já své obluzené dcerce.
Ke své ohromné radosti jsem tedy znovu slyšel děsivé vytí vlků, svistot biče, chrčení psů i jadrné kletby Henryho a Billa. S hrdiny románu Bílý tesák Jacka Londona jsme uháněli sněžnou plání štváni vlčí smečkou. Kdo drkotal mlíčňáky při Červené Karkulce či prožil fascinaci Mauglím, dost možná také propadl kouzlu vlčího světa.
Nyní však ostré slůvko do vlastních řad. V opusech Petry Hůlové Stanice tajga a Tomáše Zmeškala Milostný dopis klínovým písmem vlci zabíjejí lidi téměř masově. V životě tomu tak však není! Vlk na člověka nikdy neútočí. I u Londona šli po psech a čekali, až Bill padne. Jediný recenzent, jediný kritik se kvůli tomuto šílenému lapsu neozval, naopak, vlkobijci z porot zasypali oba antivlčí romány řadou ocenění. Naléhavě se tedy ptám. Co četli rodiče před spaním dnešním kritičkám či kritikům? Londona jistě ne! A raději snad nevědět. Mým hrdinou však je provždy Bílý tesák, matka Kiča, otec neznámý.
