20. listopadu 2008 Lidovky.cz > Zprávy > Noviny

Čistý charakter ve špinavé době

Rudolf Margolius byl odsouzen v procesu se „Slánského spiklenci“, který začal 20. listopadu 1952

Povědomí světa zná z českých dějin jen Mnichov, únor 1948, srpnovou invazi a tzv. pražský proces, tedy soud s lidmi okolo bývalého generálního tajemníka KSČ Rudolfa Slánského, kteří byli v listopadu 1952 odsouzeni a v prosinci popraveni.

Komunistická propaganda nakládala s popravenými jako s monolitem a ani dnes se na oběti procesu nedíváme diferencovaně. Přitom skupina odsouzených sestávala z celé škály individualit. Na jedné straně byl Slánský, extremista, který pomáhal do Československa zavádět stalinistický režim. Uprostřed byl Vladimír Clementis, jeden z osnovatelů února 1948, který ale v roce 1939 kritizoval pakt Stalina s Hitlerem. Na opačném konci škály je Rudolf Margolius. Vstoupil do KSČ až koncem roku 1945 a naději v socialismus získal jen kvůli tomu, co prožil v koncentračních táborech.

Jinak myslel a jinak i jednal Rudolf Margolius měl mnohem víc společného s Miladou Horákovou než se Slánským. První republiku, válku a první poválečná léta prožil podstatně jinak než Slánský. A jinak se choval, když KSČ uchopila moc. Byl produktem jiného světa, jinak myslel a jinak i jednal. Byl to člověk čistého charakteru.

Narodil se v Praze roku 1913, do středostavovského prostředí. Rodiny jako jeho nezřídka představovaly pilíře českého vlastenectví. Vystudoval gymnázium a v roce 1937 byl v Praze promován na doktora práv. Během studií hlavně cestoval. Komunisté se podle Gottwalda jezdili do Moskvy učit, jak buržoazii zakroutit krkem. Rudolf místo toho poznal Spojené státy a Evropu. Po studiích šel na vojnu a rok 1938 prožil v uniformě. Na potupný ústup z hranice do smrti nezapomněl. O rok později se oženil s Hedou Blochovou.

Hitler Rudolfa jako Žida deportoval v roce 1941 do těch nejstrašnějších táborů smrti. Když Margolius všechny hrůzy přežil, začal jako mnoho jiných pochybovat, že by bylo rozumné bez oprav rekonstruovat ten systém, který zkolaboval v roce 1938, metamorfoval ve druhou republiku a kapituloval v březnu 1939. Rozhodl se proto pracovat ve prospěch „socialismu“, i když pořádně nevěděl, co by to mělo být. Brzy se ukázalo, že se on a mnozí jiní tragicky spletli.

Do Komunistické strany Československa Margolius vstoupil až koncem roku 1945. Podle svědectví své manželky podnikl tento krok po velkém vnitřním boji. Udělal tak ale z čestných důvodů. Není těžké je shrnout: Mnichov, kapitulace, Osvětim, Stalingrad a sovětská vlajka nad Berlínem.

Role, která se musela obsadit Gottwald a Slánský se po válce vrátili domů z Moskvy jako šéfové mocné KSČ. Už během cesty vlakem se začali chovat jako postavy z románu George Orwella Farma zvířat; v Praze se stěhovali do luxusních vil. Margolius se vrátil vyzáblý a jako žebrák. Až jeho statečná Heda, která sama přežila koncentráky, našla pro oba miniaturní byt na Vinohradech. Teprve později získali oba manželé větší byt na Letné. Jako náměstek ministra zahraničního obchodu se Margolius věnoval ekonomickým problémům, jejichž řešení vyžadovalo profesionální odbornost. Kupní smlouvy nešlo nahradit citáty z klasiků bolševismu. Šlo jen a jen o fakta a důležité byly valuty plynoucí do pokladen státních bank. Snad proto se Rudolf Margolius cítil bezpečně, i když se okolo něj už začalo zatýkat. Byl odborníkem, jedním z lidí, kteří drželi nad vodou znárodněnou ekonomiku. A navíc, oběťmi zatýkání byli z počátku téměř výhradně lidé, kteří válku přežili na Západě.

Až po zatčení Slánského, který byl téměř celou dobu v Moskvě, bylo vidět, že je zle. Margolia v lednu 1952 odvezli na Ruzyň ne pro to, co udělal, ale proto, že byl náměstkem ministra obchodu a autoři scénáře procesu tuhle roli potřebovali obsadit.

V listopadu 1952 se sešel u pankráckého soudu s ostatními členy údajné konspirace. Jak se dalo čekat, všichni opakovali role, které jim autoři scénáře předepsali. Je otřesnou reflexí tehdejší doby, že se našli lidé, kteří té tragické šaškárně uvěřili. Nedávno jsem si poslechl záznam vysílání ze soudní síně, které denně přinášel rozhlas. Hlasy obžalovaných jsou tak nepřirozené, doslova ne-lidské, že věřit jim mohl jen fanatik.

„Nepronesl žádných slov“ O rozsudcích smrti pro jedenáct ze čtrnácti obžalovaných se rozhodovalo v Moskvě a na ÚV KSČ. Před popravou dne 3. prosince 1952, jak zaznamenal nějaký Dr. Cícha, který té hrůze přihlížel, Rudolf Margolius „nepronesl žádných slov“.

Tato vzpomínka chce – byť s odstupem – s úctou promluvit za něj.

***

Komunisté se podle Gottwalda jezdili do Moskvy učit, jak buržoazii zakroutit krkem. Rudolf místo toho poznal Spojené státy a Evropu.

Rudolfa odvezli na Ruzyň ne pro to, co udělal, ale proto, že byl náměstkem ministra obchodu a autoři scénáře procesu tuhle roli potřebovali obsadit

O autorovi| Igor Lukeš, vysokoškolský profesor Autor je americký historik českého původu, působí jako profesor historie a mezinárodních vztahů na Boston University

Igor Lukeš

Najdete na Lidovky.cz