Spíš než přiblížení neznámého mě zajímal způsob, jak jsou tyto veličiny představovány ve dvou rozdílných reprezentativních institucích.
V newyorských muzeích mívá člověk pocit, jako by šlo právě tam a v tom okamžiku o vše. Perfekcionistické vypětí bylo znát i jednoho dopoledne na konci roku ve Whitney Museum of American Art, které se soustřeďuje na americké umění 20. a 21. století.
V tomto muzeu, umístěném v nápadné mohutné modernistické budově z šedého granitu, nebývá tolik turistů jako v Muzeu moderního umění (MoMA) nebo v Metropolitním. Tentokrát se však už krátce po otevření tvořily fronty. Probíhá zde (až do 17. ledna 2010) výstava, kterou lze popsat termínem „blockbuster“, užívaným pro populární filmy: výstava maleb Georgii O’Keeffe nazvaná prostě Abstrakce. Abstrakce, ale Kandinskij to není Na zemi posedávaly skupinky hispánských dětí, které se tu pod vedením profesionálních průvodkyň seznamovaly s obrazy důležité americké umělkyně. Energické průvodkyně vybízely své malé klienty, aby k vybraným obrazům vymýšleli vlastní názvy. Odpovědi dětí – vlnící se oceán, západ slunce, kamenitá pláž – byly pro nezvané ucho autorky tohoto článku zklamáním, nelišily se totiž od vcelku popisných titulů, jež obrazům připsala O’Keeffe.
Georgia O’Keeffe (1887–1986) patří bezesporu k nejznámějším představitelům amerického moderního umění. Nutno říci, že reprodukce jejích bledě pastelových maleb květin a krajin jsou až otravně povědomé. Hodí se tak dobře na kalendáře či jako dekor na hrnky a na šátky – ať za to můžou náměty, tvary, barvy, či jejich celková atmosféra. Obrazy, jejichž reprodukce splývají s naším každodenním, vizuálně přesyceným prostředím, však mohou znovu nabýt na síle, stanou-li se součástí dobře uspořádané výstavy. Tak je tomu s Abstrakcí.
Název je spornější, než se zdá. Všechny malby O’Keeffe jsou totiž do určité míry abstraktní, ovšem ani u těch nejabstraktnějších pláten nedospěla tak daleko jako její vrstevník ruského původu, o rok starší Vasilij Kandinskij. On i další zašli podstatně dále v pokusech o formulaci umění, jež by proniklo mimo hranice zobrazitelného světa, umění jako duchovního fenoménu. U O’Keeffe stále zůstávají odkazy k předmětnému světu. I přesto, že její slovník obsahuje mystické odkazy, jako když popisuje zážitek „bytí uvnitř přírody – ponořena v jejím vznešeném tajemství a kráse tak, že je potlačeno vědomí všeho ostatního“.
Na vystavených malbách můžeme sledovat proces abstrakce: východiskem jsou škeble a mušle, krajinné a především rostlinné motivy. Velkou úlohu tvořila technika známá z fotografie – zvětšování.
O’Keeffe se s ní seznámila po roce 1918 během své spolupráce s Alfredem Stieglitzem, jedním z nejslavnějších amerických fotografů a majitelem avantgardní galerie „291“, který jí v roce 1917 uspořádal první výstavu poté, co na něj zapůsobily její uhlokresby. Z té doby pocházejí Stieglitzovy fotografické portréty O’Keeffe, jimž je věnována samostatná místnost.
Nejranější vystavené práce pocházejí z let 1915 a 1916 a barevností i geometrickými tvary – křivky, elipsy, výseče kruhů – připomínají Františka Kupku. Podobně i kompozice, které usilují o vytvoření paralely k hudbě, jež byla v očích abstraktních malířů nejlepším prostředkem pro vyjádření pocitů a myšlenek. Charakterističtější než tyto práce uhlem a akvarelem jsou pro tvorbu O’Keeffe pozdější obrazy, v nichž ztvárňuje rostlinné motivy, a především jejich výseče. Mnohdy bylo poznamenáno, že tyto kompozice připomínají – či znázorňují – ženské pohlavní orgány. Části rostlin zvětšuje O’Keeffe natolik, že ztrácíme přehled o celku, detail se stane abstraktní kompozicí. Názorně je to vidět u série z roku 1930 nazvané Jack-in-the-Pulpit. Děti na tomto místě dostaly od průvodkyně kartonové rámečky, jimiž se pokoušely najít zvětšený detail v původní kompozici. Mohly tak sledovat proces, jímž O’Keeffe z obrazu květu vybrala jeden z prvků – pestík – a zvětšováním dosáhla abstraktních tvarů. Název opět napověděl, co hledat.
Ve znamení ověřených jistot Velmi dobře známé jsou obrazy O’Keeffe z Nového Mexika, kam se nastálo odstěhovala po Stieglitzově smrti v roce 1946. V tomto pustém státě pobývala už dříve a pocházejí odtud obrazy, jež vyzařují jakousi mytickou věčnost – tak jako pouštní prostředí, jež jim slouží za model. Koňská lebka, kameny, poušť, skály. Poslední oddíl tvoří obrazy inspirované pozdějšími cestami po Evropě, Jižní Americe a Asii. Jejich výraz je nejradikálnější – předjímají geometrickou abstrakci pozdějích 60. let.
Spíš než o vývoji lze u O’Keeffe mluvit o variaci. Její základní výraz zůstává nezměněn. O’Keeffe se svým příklonem k abstrakci lišila od svých amerických současníků. V dobovém světovém kontextu už tak avantgardně nepůsobí. Nedaleko Whitney souběžně probíhala rozsáhlá retrospektiva Kandinského, který maloval své přelomové abstraktní obrazy již kolem roku 1912. Zajímalo by mě, zda O’Keeffe znala Kandinského či další, kteří už pár let před ní usilovali o abstraktní výraz. Na svět mimo Ameriku se v průvodních textech neodkazuje, jako by američtí umělci tvořili ve vlastním, omezeném prostoru.
Závěr roku v newyorských muzeích byl ve znamení ověřených jistot a výročí. S moderním uměním už dávno nemají široké masy diváků problémy, nevzbuzuje zlobu, překvapení ani rozpaky. Muzea tak často sázejí na Moneta, Matisse či Miróa. I výstava Georgii O’Keeffe je sázkou na jistotu – přiláká do muzea návštěvníky podobně jako výstava Monetových Leknínů, která současně probíhá v MoMA, či Kandinskij v Guggenheimově muzeu.
Dvě méně nápadné, zato velice pozoruhodné výstavy se týkají dvou výročí. V Metropolitním muzeu si připomínají padesát let od vydání fotografické knihy Roberta Franka nazvané prostě Americans, která vyšla v roce 1959 s předmluvou Jacka Kerouaca a v níž si Frank dal nelehký úkol „vytvořit široký a rozsáhlý záznam amerických věcí“. A v New York Public Library slaví 250 let od vydání Voltairova Candida (výstava trvá do 25. dubna 2010).
Candide, 250 let poté Přehlídka v impozantní budově newyorské veřejné knihovny na 42. ulici je nevelká, ale velmi obsažná – připomíná, co vše se kolem Voltairova Candida od jeho vydání v roce 1759 událo. Svazek je to útlý, v kožené vazbě se zlatým písmem. Provázely jej skandál, zákazy, cenzura. V roce 1762 Vatikán zahrnul text na seznam zakázaných knih (setrval tam dvě stě let). Výstava 250 let Candida, skandál a úspěch ve zdařilé zkratce přibližuje hlavní myšlenky, na něž Voltaire v Candidovi reagoval, rozporuplné přijetí knihy i to, jak motiv „cestoval“ staletími.
Vinstalaci se setkáme s podobnou názorností a didaktičností jako ve Whitney. Candide je oblíbeným textem amerických vysokoškolských kurzů s názvem „Great Books“, jejichž zavedení po první světové válce bylo motivováno snahou poskytnout americkým studentům všech oborů společný základ v kánonu evropské literatury.
To bylo ovšem dávno před multikulturalismem, jehož zastánci od 60. let napadali myšlenku seznamů povinných či doporučených knih „mrtvých bílých evropských mužů“. Dnes je Candide na seznamu četby hned vedle klasiků japonských či islámských. Američané si potrpí na standardizované postupy, jež formují i myšlení – vedou k přehlednosti a mnohdy přispějí k jasnosti argumentace. I průvodní text k Voltairově satiře nese známky metodologie, s níž se na amerických colleges učí literatura. Forma akademické eseje se odráží i do struktury této výstavy, která v úvodu nadhazuje podstatné otázky a končí povinným „závěrem“.
K pozadí a východiskům Voltairova dílka patří filozofie 18. století, proti níž zaměřil svou satiru. Na výstavě je zastoupena výtisky Leibnizova díla Théodicée (1710), Essay on Man Alexandra Popea (1725) a Rousseauovy Rozpravy o původu a základech nerovnosti mezi lidmi (1755).
Výstava o knize, o jakékoli knize, logicky obsahuje jak odkazy k její fyzické podobě, tak k jejímu působení. Co se týče „materiální“ stránky, můžeme vidět jediný zachovaný rukopis Candida a aktovku z červené kůže, v níž zřejmě Voltaire vezl rukopis v roce 1758 do Mannheimu. Text údajně Voltaire nadiktoval svému tajemníkovi během tří dnů na podzim 1758. Hned v prvním roce vydání Candida došlo k sedmnácti vydáním v různých evropských zemích, dohromady dvacet tisíc výtisků – na tehdejší poměry také „blockbuster“. Jen do angličtiny byl v témž roce přeložen třikrát.
Candide spojuje několik žánrů: filozofický příběh s prvky satiry, pikareskního vyprávění, cestopisu i bildungsromanu. Je to ale především velice vtipný text, bezmezný ve svém přehánění a urážlivosti. Vděčná postavička prosťáčka Candida se potuluje světem, který není nijak přívětivý: vykopnou ho z „překrásného zámku“ coby pozemského ráje, dostane nejeden výprask, málem se stane obětí inkvizice, mnohokrát je na útěku, putuje Jižní Amerikou. Voltaire si bere na mušku lidské vlastnosti, předsudky, církev, zkorumpovanost, ale i filozofii optimismu, jednu z dominantních myšlenek osmnáctého století, jak ji představoval především Leibniz. (Už méně se ví, že Voltaire ve skutečnosti optimismus nikdy zcela nezavrhl.) Filozofický systém karikuje v postavě filozofa dr. Panglose, jenž dokáže argumentačně obhájit veškerou zvrácenost: žijeme přece v nejlepším z možných světů, stvořeném Bohem s tím nejlepším účelem – včetně moře, které tu je proto, aby se v něm utopil šlechetný Jakub, a lisabonského zemětřesení (z 1. listopadu 1755).
Voltairovy postavy se sejdou na konci knihy v Cařihradu. Po překotném životě plném strádání rozumují: Je lepší zmatený neklid, anebo ospalá nuda? Závěr výstavy cituje poslední větu knihy, Candidovo prohlášení „musíme obdělávat svou zahradu“. Tato větička, jíž Candide reaguje na Panglosovo pseudofilozofické tlachání, si vysloužila mnoho komentářů. Většinou je vykládána jako příklon k umírněnosti a střídmosti, k péči o nejbližší okolí. Tvořivou prací lze zahnat nudu, neřest i nouzi. Závěr to není třeskutě velkolepý, ale „poselství“ není na Voltairově satiře to nejdůležitější. Voltaire po 11. září Výstava se vyhnula laciným aktualizacím, přímo se ovšem nabízí otázka, jak číst Candida právě na půdě dnešní Ameriky. Koneckonců, co by to bylo za klasické dílo, aby nepromlouvalo k současníkům?
Rousseau reagoval na zmíněné lisabonské zemětřesení tvrzením, že by nezmařilo tolik životů, kdyby lidé nežili ve městech, ale roztroušeni v přírodě. Argumenty, které o 11. září 2001 tvrdily, že jde o jistou „odplatu“ za konzumentství a pýchu, se od toho tolik neliší. I přes dramatické události posledního desetiletí – útoky 11. září, válku v Iráku a finanční krizi – je Amerika stále pro mnohé „nejlepším ze všech světů“. Candide je nicméně románem vystřízlivění a snad i obvyklá bujarost Newyorčanů – nemyslíme-li zrovna na letošní mohutné oslavy Halloweenu – se zdá v posledních měsících trochu zkrocena.
Výstavy Georgii O’Keeffe a Roberta Franka jako by rezonovaly s přáním pohlédnout do vlastního nitra, navrátit se k vlastním, snad dokonce „americkým“ hodnotám. Candide je v důsledku hlasem proti všem utopiím, vytváří však novou utopickou vizi – malé soběstačné komunity, která v poklidu pojídá šerbet, kandované citrony a pistácie. Není ovšem v závěrečném poselství Candida patrný i jistý izolacionismus? Ten v posledním roce v Americe opět nabývá na síle.
***
Přehlídka v impozantní budově newyorské veřejné knihovny je nevelká, ale velmi obsažná – připomíná, co vše se kolem Voltairova Candida od jeho vydání v roce 1759 událo. Svazek je to útlý, v kožené vazbě se zlatým písmem. Provázely jej zákazy, skandál, cenzura.
O autorovi| Veronika Tuckerová, překladatelka a germanistka Autorka (* 1968), absolventka srovnávací literatury na City University of New York, studuje germanistiku na Columbia University. Přednáší na Newyorské univerzitě v Praze.
