15. února 2019 5:00 Lidovky.cz > Zprávy > Noviny

Držet krok se showbyznysem je hodně těžké, říká zpěvačka a kytaristka Lenka Filipová

Lenka Filipová | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Lenka Filipová | foto: Lucie Robinson

Zpěvačka a kytaristka Lenka Filipová o keltských baladách, ženském ohni, stěhování duší a taky o tom, proč je dobré sypat si do ran sůl.

S Lenkou Filipovou není snadné dělat interview. Mluví a mluví, myšlenky skáčou jak voda po kamenech, a tak většinou zapomene, na co vlastně začala odpovídat. Přitom je ale tak milá a bezprostřední, že se na ni ani nemůžete zlobit.

Ostrava, 5.2.2019, ZOO Ostrava - jarní prázdniny Foto:MAFRA - Alexandr...
Ostrava, 5.2.2019, ZOO Ostrava - jarní prázdniny Foto:MAFRA - Alexandr...

Nemá teď za sebou zrovna lehké období. Potkal ji rozchod a stres si vybral daň na jejím zdraví. Z obojího se dlouho vzpamatovávala. Se svými problémy však zásadně nikoho neobtěžuje a už vůbec nemá potřebu o nich mluvit do médií. Je to přece jen její věc.

Když to shrnu: ačkoli si tahle nepřehlédnutelná zpěvačka celý život buduje image křehké, romantické bytosti, ve skutečnosti je to zřejmě velmi temperamentní a silná žena. Což se projevuje i v drobnostech. Věřili byste například, že když se při vaření řízne nebo spálí na prstech, které potřebuje k hraní na kytaru, nasype si do rány sůl, nakape jód? Což sice strašně bolí, ale rána se rychleji zatáhne.

Patnáct let taky nenatočila novinkové album, až teď. Je překvapením pro fanoušky jejích popových frankofonních šansonů – nazpívala totiž staré keltské balady. A její hlas, doprovázený většinou kytarou a keltskou harfou Seana Barryho, tu nezní suverénně, jak by člověk u zralé umělkyně čekal. Trochu se chvěje, dojímá. O svých strastech sice nemluví, ale jejímu zpěvu daly velkou hloubku.

LN: Když se řekne Lenka Filipová, pořád ještě si vybavím tu mladou ženu, která se právě vrátila z Paříže, bravurně hraje na klasickou kytaru a dráždí posluchače pánskými kalhotami, kšandami a motýlkem. Vlastně si vás neumím představit v dlouhých šatech a na podpatcích. Vás takové to ženské fintění nebere?
A víte, že jsem zrovna nedávno měla nějaké focení v dlouhých šatech? Není to tak, že bych nějak prvoplánově nechtěla být za ženskou. Ten ženský oheň ve mně je, ale já ho málokdy dávám najevo. Možná za to taky může kytara. Je to takový akurátní nástroj. Navíc dost těžký, takže když nesete třeba dvě kytary, nevezmete si k tomu boty na podpatku a dlouhé šaty, spíš ty kalhoty. Ani kytarový posez si se sukní moc nerozumí. A já málokdy na jevišti jen zpívám.

LN: Nedávno jste vydala novinkové album keltských balad Oppidum. Není to zrovna sázka na jistotu. Chce to odvahu, pustit se v showbyznysu do neprověřených vod?
Sázka na jistotu to tedy rozhodně není. Ale já takhle nepřemýšlím, což vlastně platí o všech mých deskách: nejsou vypočítané na určitý typ publika. Oppidum je čistě pocitová deska, kterou jsem ale měla pod kůží dlouho. Nemám dojem, že to ode mě chtělo nějakou zvláštní odvahu, protože jsem si některé z těch balad už dávno zkoušela zpívat a hrát na svých koncertech a hodně si je oblíbila.

LN: Proč právě Keltové? Čím si vás přitáhli?
V tom mě ovlivnil můj spoluhráč a kamarád Sean Barry, on mě s keltskou hudbou seznámil a o tu desku se velmi zasloužil. A nás dva zase seznámila náhoda, hrajeme spolu už čtrnáct let. Sean je multiinstrumentalista, hraje na více nástrojů. Takže může sednout i za piano, na akordeon hraje skvěle, na flétny, výborně zpívá. A navíc jeho virtuózní keltská harfa krásně ladí s kytarou.

LN: Zpíváte na novém albu ve čtyřech jazycích, včetně skotské a irské gaelštiny a staré bretonštiny. Má to svou estetickou hodnotu, že tomu asi nikdo nebude rozumět?
No to byste se divila, jak se občas najde někdo, kdo tomu rozumí. Dokonce když jsem se na jednom koncertu zmínila, že budu zpívat ve staré bretonštině, tak mi jedna paní poslala učebnici. Jako že bych se tu starou bretonštinu mohla učit. No – s dobrým úmyslem jsem tu knihu otevřela – a pak zase zavřela. To se nedá, s francouzštinou to moc společného nemá.

LN: Jak je těžké držet tolik let krok v showbyznysu?
Je to hodně těžké. Nejdůležitější ale je ujasnit si, kde, v kterém patře showbyznysu chcete vlastně fungovat, koho chcete oslovovat. Když jsem jako mladá studentka s kytarou otevřela ty první dveře showbyznysu, měla jsem své vize, naděje. Ale velmi brzy jsem zjistila, že se to točí trošku jinak. Že nadání a píle jsou jen stavební kameny. A pak záleží na těch správných lidech, které vám osud přivede ve správný čas do cesty, na okolnostech, na štěstí. Na zdraví. Ale především si musíte ujasnit, co chcete lidem sdělovat.

LN: V kterém tom patře showbyznysu jste vy?
Mě bere většina kritiků za popíka, ale já vlastně duší moc popík nejsem. To by třeba i Stinga museli považovat za popíka – a podívejte se, co všechno dělá. Já jsem melodik. A mimochodem, zrovna Stinga velmi obdivuju, vždycky jsem chtěla být takový Sting v sukních. Ne že bych se k němu chtěla přirovnávat, ale měla jsem odjakživa pocit, že máme podobný přístup k muzice, že zkrátka neškatulkujeme. Od rocku přes pop, k loutnové muzice, k džezu, takhle Sting jezdí na těch muzikantských vlnách, a přitom je pořád sám sebou. 

Muzika je jen jedna. Mě vždycky těšilo, když se o mně psalo, že působím věrohodně. Že to tedy není jen nějaká role. Nejsilněji to cítím, když zároveň hraju na kytaru i zpívám, v tom je možná moje muzikantská originalita. Kytaristů, i daleko líp technicky vybavených, je hodně. I zpěváků se senzační barvou hlasu je dost. Ale dohromady nadstandardně hrát a zpívat je dosti těžké a vlastně se to nedá moc naučit. 

Pro mě ta symbióza s nástrojem byla vždycky přirozená, od malička jsem to pilovala. Taky teď připravuju další desku, která bude kytarová. Mě totiž odjakživa fascinují nástroje, které mají krk, hmatník. Housle jsou na mě moc drobné, ale toužila jsem ještě hrát na cello – to asi stihnu až v příštím životě.

LN: Říká se, že v showbyznysu nesmíte lidem sejít z očí. Jak se vám podařilo vracet se zpátky na scénu i po dlouhých pauzách?
V showbyznysu si dlouhé pauzy člověk opravdu moc dovolit nemůže. Měla byste být pořád viděna a slyšena, takzvaně se stále zviditelňovat, připomínat. I negativní připomenutí je lepší než ticho. Návraty jsou hodně těžké. Taky mnohým se vrátit nepodařilo, comeback se nemusí vždycky povést. Já to neplánovala, ale měla jsem na své cestě showbyznysem, která, jak doufám, ještě nekončí, dokonce několik comebacků po dost velkých pauzách. Kolem roku 2000, po narození Lenky, byl ten návrat nejtěžší, měla jsem skoro desetiletou pauzu.

Celý rozhovor se zpěvačkou Lenkou Filipovou o jejích návratech do showbyznysu, keltských baladách i o tom, čeho ve své kariéře lituje či nelituje, si přečtěte v magazínu Pátek LN, který vychází 15. února.

V magazínu dále najdete:

  • Reportáž z výpravou nordických bruslařů na zamrzlé české vodní nádrže: co je tento sport zač a kde se dá provozovat.
  • Rozhovor s novinářem Janem Müllerem o technologiích, meditování a o tom, jak z krizí vykřesat příležitosti.

Advantage Consulting, s.r.o.
OPERÁTOR MONTÁŽE (ŽENY I MUŽI)

Advantage Consulting, s.r.o.
Jihomoravský kraj
nabízený plat: 23 000 - 25 000 Kč

Najdete na Lidovky.cz