3. srpna 2010 Lidovky.cz > Zprávy > Noviny

Duše davu

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce

POSLEDNÍ SLOVO

Tento titulek je název spisu, jehož autorem je sociální psycholog Gustave Le Bon (1841–1931). Pamatuju si, jak mě v mých dvaceti letech uspokojilo, když jsem tam četl, že dav se vždycky spíš shodne na něčem zlém než na dobrém a že většina nemívá pravdu. To jsem si totiž myslel, ale bál jsem se to tehdy zastávat: týkalo se to i husitů, což mě mrzelo.

Má první pozorování v tomto oboru jsou z internátu u Bati. Byli jsme organizováni do družin asi po stovce lidí, na světnici nás bylo dvacet. Dílna byla něco jiného: skládala se z jedinců. Bylo to divné, jak často jsem cítil s kluky nesouhlas, a přece jsem si nechtěl myslet, že já jsem něco lepšího. Slovem elitář označuje encyklopedie i toho Gustava.

Prvním znakem toho davu okolo mne bylo, jak všichni blbli s kopanou. Ani tolik nenakopali, kolik toho namluvili.

Mně bývalo jedno, kdo vyhrál, a je mi to jedno čím dál víc: čím je ta fotbalistická lůza větší a hlučnější. Totiž na fotbalu není špatná ta hra, Ivan Klíma si ji dovede jaksi oddělit od diváctva. Já ty fanoušky nenávidím. Nevíte, zda ty kluby musejí platit škody, k nimž své ctitele inspirují?

Ale uvážil jsem to i z opačné strany. Když je tu tolik primitivních blbců a ti se musejí nějak vybít, je lepší, když se dva tábory blbců perou spolu. Zvláštní na tom je, že v tolika lidech je tolik živočišné stádnosti.

Při tom neštěstí na Loveparadě v Německu mě nejvíc zaujal úkaz málo probádaný, asi: Co to v člověku je, že musí jít někam, kde už jich takových bude sto tisíc. Z čeho ta potřeba? Připadá si ten člověk silnější a významnější, když se vřadí do davu? Já bych myslel, že jeho význam klesá a půvab osobnosti mizí. Či chce ve svém vědomí nicotnosti podpořit dobrou silnou věc? Ale co jsou to, ty jejich věci?

Za války jsem jako většina nás pohrdal různými hromadnými projevy souhlasu s protektorátní vládou, jakých jsme se museli účastnit povinně. A co se stalo: když po osvobození v květnu 1945 vypukly oslavy, manifestace, měl jsem stejný pocit. Divil jsem se tomu.

V tomto osvobozeném davu se zase ztrácela věrohodnost, přesvědčení. Byli jsme v tomto dva: já a Jura Klajn, kamarádi si nás všimli. Nevolali jsme, netleskali ničemu. Kritickou situaci jsem zažil v roce 1956: měli jsme celozávodní plenárku KSČ, a někdo bez souvislosti s jednáním přišel se zprávou, že sovětské tanky v Budapešti rozdrtily povstání. Všichni vstali, tleskali: vstal jsem ovšem a vnímal tíhu svého nesouhlasu s tímto rituálem. Netleskal jsem, jen jsem se díval, zda si toho někdo všímá. Nevím, nic. Samo povstání a jeho osud, to byla jiná věc.

Dav nemá duši a jedinec v něm musí ji zapírat. Nemám po ruce toho Le Bona, abych si to připomněl. Ale v tom encyklopedickém hesle z minulého režimu se ještě praví, jaký závěr autor ze svých pozorování udělal: Zvítězí-li dav, bude konec demokracie a kultury. – Lide, máš-li duši, braň ji!

LUDVÍK VACULÍK