Čtvrtek 6. srpna 2020svátek má Oldřiška 26 °C polojasno Předplatné LN
Lidovky.cz > Zprávy > Noviny

„Havel“: není to TA kniha

Úvodem budiž jasně řečeno: je dobře, že tento Havlův politický životopis z let 1936-1989 (Daniel Kaiser: Disident, Paseka 2009) vyšel. Šest let po Havlově odchodu z Hradu u nás v žádném případě neexistuje arzenál literatury o něm. Poslední podstatnou knihu (John Keane: Václav Havel - Politická tragédie v šesti dějstvích) vydal anglický historik dokonce už před deseti lety. Český novinář nyní během dvou let práce zrešeršoval materiály z rodinných i veřejných archivů, mluvil s víc než osmi desítkami lidí - a tím, že dal knihu dohromady, zahanbil poněkud historiky i pamětníky, kteří s vydáním vlastních havlovských textů čekají bůhví na co.

Kniha navíc není překombinovaná jako ta Keanova ani nekriticky zamilovaná do svého objektu, jako byl kdysi Edy Kriseové Václav Havel životopis. Naopak je svým způsobem opakem obou zmíněných postojů. Nenapsal ji člověk trpící havlovským, ale ani žádným jiným intelektuálním komplexem, jeho styl je nejen věcný, ale často až drsný, jako kdyby Havla zhudebnili Rammstein. Neodbočuje se do analýz, událostí běží za sebou ráz na ráz. Čte se to od začátku do konce „samo“. Ze všech těchto důvodů je dobře, že hlavně mladší čtenářská generace má opět v rukou Havlův příběh pohromadě.

Co dál následuje, je však už jen kritika. Nepochopitelná redukce na boj o moc Kaiser v předmluvě vysvětluje, jak svoji knihu pojal: nelíbil se mu kdysi dokumentární film Občan Havel, protože objekt zájmu režiséra Kouteckého tehdy převzal režisérskou roli sám. Této Havlově manipulaci, projevující se podle Kaisera i jinde, třeba v knižních rozhovorech, které Havel vedl s Karlem Hvížďalou, se autor rozhodl vyhnout (Dálkový výslech; Prosím stručně). Proto připravil a napsal neautorizovaný životopis. Tomu všemu je rozumět, pozornost však zasluhuje následující Kaiserova věta, kterou ocitujme: „I proto jsem se rozhodl všímat si spíše Havla - muže činu, jakkoliv se on sám považuje především za muže psaného slova a svoje proslovy nebo eseje vždycky chápal jako činy par excellence.“ Takto autor vysvětluje, proč se rozhodl nechat v knize bokem svět Havlových textů a soustředil se jen na jeho střety s komunistickou mocí a působení v disentu.

Ta dvě tvrzení (tedy „nechtěl jsem být Havlem omezován“ a „proto jsem vynechal jeho texty a soustředil se na činy“) dohromady nedávají smysl. Předně Kaiser sám uvádí, že se Havel v komunikaci s ním o žádnou manipulaci nepokusil. Vyšel mu vstříc, scházel se s ním k rozhovorům, vystavil mu doporučující dopis pro přátele, aby mu zpřístupňovali dokumenty atd. Kaiser mu dokonce za tuto vstřícnost děkuje. Ale i kdyby Havel chtěl Kaiserovi diktovat do pera, nevysvětlovalo by to, proč se kulturní přesah jeho osobnosti ocitl stranou a zůstal jenom boj o politickou moc.

Proč by měl být boj o moc ústřední metaforou Havlova života, Kaiser neříká. Bere to jako fakt. Není-li však v knize dokázáno, že je toto Havlova optika, nabízí se vysvětlení, že je to spíš autorovo pojetí, které prostě svému objektu přisoudil. Je to, jako kdyby před fotbalovým zápasem zhasl světla na polovině hřiště. Činnost, v níž člověk sám sebe může přesáhnout (jakou je v Havlově případě psaní), zmizí a zbude jen tahání za nitky, taktika a strategie pozemského zápasu. Ale proč vlastně, má-li se mluvit o politikovi, musí být předem vyloučeno komplikovanější téma „člověk“?

Historky a přesná data z archivu StB Psát „velký“ životopis známého člověka lze zhruba trojím způsobem. Za prvé ho lze postavit na nových faktech: takový způsob je nejčastější a čtenáři ho mívají nejradši. Druhý typ životopisu vznikne, když se ho autor pokusí napsat na tělo určité ideji, kterou považuje pro daný život za nosnou. Tak postupoval třeba zmiňovaný John Keane, když se rozhodl pojednat Havlův život jako „politickou tragédii“ zachycující vývoj od mravně monolitního disidenta k vnitřně mnohem komplikovanějšímu prezidentovi. Anebo jde, do třetice, životopis prostě dobře „napsat“, uložit podstatu sdělení do roviny stylu. Tak kdysi vznikl Havlův a Hvížďalův Dálkový výslech, dodnes asi nejsdělnější kniha o Havlovi, přestože rozsahem útlá: hodně místa je tam ušetřeno tím, že sdělení je uloženo „mezi řádky“.

Ze všech tří zmíněných možností si Kaiser vzal nejvíc z té první: jeho práce měla být postavena a stojí na nových a nově skloubených faktech. Na prvních padesáti stranách (pětině knihy), kde se popisuje Havlovo dětství a mládí, se přesto mnoho nového neděje, z větší části se kombinují už publikované prameny, aniž celek říká něco podstatně nového. Při autorově koncepci, soustředěné na Havlův mocenský tanec mezi vejci, je to však logické: tenkrát, v patnácti, ještě Havel moc netančil. Dětství, které se autorovi s jiným úhlem pohledu může stát zlatým dolem interpretací a klíčem k pozdějšímu životu, si Kaiser spíš povinně odpracoval. Nijak zvlášť ho nezajímalo, ale usoudil, že je nelze přeskočit. Žánrově Kaiser hodně věří charakteristickým historkám. Spoléhá na anekdoty s tím, že účinkují samy a že se v nich skutečnost zobrazí průzračněji než v autorské analýze. Z archivních pramenů pak v knize nejviditelněji účinkují záznamy bývalé StB. Kaiser jako vůbec první tyto donedávna nepřístupné prameny organicky zapojil do Havlovy veřejné biografie a zaplnil tím mnohá její dosud bílá místa: čtenář se z jeho knihy dočte, co kdy policie odposlechla, jak se Havel choval při výsleších atd.

Je to po faktické stránce zajímavé čtení, plné přesně působících časových a místních údajů, ale znovu si musíme uvědomit, co zde vedle těchto přetlumočených záznamů policejních štěnic ještě mohlo a mělo být: hlavně autorovy myšlenky o věci. Dozvíme se skoro na minutu přesně, kdo se kdy s kým sešel při přípravě Charty a jak se na výsledku celkově podepsal, ale najdeme zde jen velice málo lidského vysvětlení, proč to dělal - pokud za ně tedy nepovažujeme floskuli, že opět nějak šlo jen o moc. Jestli se někdo, jako Havel, choval do té míry jinak než většina, zasluhuje to snad strukturovanější vysvětlení, než že jenom sám za něčím šel a něco chtěl. Na Kaiserově škále možných motivací úplně chybí možnost „Nemohl jsem jinak“, kterou u Havla určitě nejde přejít beze slov.

Myšlenky? Oponenti? Nic a nic Co důležitého ještě v knize chybí: všechno, co se vymyká faktografickým popisům, například důležité ideové vlivy. Pokud z práce o Havlovi úplně vypadlo například jméno filozofa Josefa Šafaříka, ke kterému se Havel celý život hlásil a hlásí ze všech myslitelů vůbec nejčastěji (Šafařík mimochodem popsal hodně stran na téma vztahu intelektuála a moci), pak je těžké vysvětlit to hlubším autorským záměrem. Ale citelně chybějí také nepominutelní kritici: s filozofem Petrem Rezkem, autorem studie Filosofie a politika kýče, se nejde vyrovnat jedním slovem, označením za „havložrouta“.

To Kaiserovo plebejské hrubiánství přitom má svůj význam. Někdo by si možná radši přečetl i složitější vysvětlení například skupiny kolem časopisu Tvář, než že chtěla „oblbnout režim“. Ale podobné termíny, pokud nejsou v rozporu se skutečností, možná přivedou k zájmu o Havla i ty, kdo si jinak myslí, že jeho svět je světem jen samých notorických mudrlantů a komplikátorů.

Problém knihy je spíš v tom, že autorův zjednodušený pohled je nakonec ke čtenáři vlastně nespravedlivě lichotivý. Aby mohl být Havel Kaiserem pozorován, je jím nejprve zmenšen: je to jen politik, tedy pozor na něj. Jeho osudy se potom popisují zvenčí a pro čtenáře představují stejně zanedbatelné riziko, jako když se dívá na nějaký napínavý film v televizi. Z takové četby pak nemohou vyplynout protivné otázky typu: Zdalipak bys, hochu, na jeho místě taky vymyslel svoji Chartu?

Zmiňovaný John Keane ve své knize kdysi napsal: „Pokud bychom odvahu bojovat proti nesvobodě zredukovali pouze na odhadování míry rizika, pak by odvaha přestala být odvahou.“ Nepřihodilo se Danielu Kaiserovi něco podobného? Nezredukoval si svého Havla jenom proto, aby si ho stáhl na svou úroveň - ačkoliv se mohl pokusit zrovna tak dostat se na úroveň Havlovu? V druhém, „prezidentském“ díle životopisu, který autor chystá, by bylo dobré, kdyby si svou roli trochu zkomplikoval.

***

Kaiser během dvou let práce zrešeršoval materiály z rodinných i veřejných archivů, mluvil s víc než osmi desítkami lidí - a tím zahanbil poněkud historiky i pamětníky, kteří s vydáním vlastních havlovských textů čekají bůhví na co

Autorův zjednodušený pohled je nakonec ke čtenáři vlastně nespravedlivě lichotivý. Aby mohl být Havel Kaiserem pozorován, je jím nejprve zmenšen: je to jen politik, tedy pozor na něj!

Životopis KNIHA TÝDNE Disident Václav Havel 1936-1989 Daniel Kaiser Vydalo nakladatelství Paseka, Praha - Litomyšl 2009. 280 stran.

O autorovi| Pavel Kosatík spisovatel

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Pizingerová: Mé těhotenství je jako příbalový leták, mám všechny symptomy

Vendula Pizingerová | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Premium Začátkem roku Vendula Pizingerová oslavila osmačtyřicítku a také zjistila, že čeká dítě. Těhotenství oznámila na...

Neurolog: Alzheimera a parkinsona může ovlivnit strava. Opatrně s mléčnými výrobky

Ostravský neurolog David Školoudík | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Premium Jako jeden z mála na světě dokáže vyčíst z ultrazvukových snímků riziko Parkinsonovy, Alzheimerovy a dalších chorob....

KOMENTÁŘ: Rusko má problém. Vidíme do vaší ambasády, dala najevo BIS

ilustrační snímek | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Premium Vypovězením diplomatů-špionů Andreje Končakova a Igora Rybakova formálně skončila ricinová aféra ruské ambasády. Ať si...

Ověřeno: Vyrazte s dětmi do BRuNO family parku a zažijte spoustu dobrodružství
Ověřeno: Vyrazte s dětmi do BRuNO family parku a zažijte spoustu dobrodružství

Užíváte si léto na výletech? Pak pro vás máme tip, kde se děti opravdu vyřádí. Zamiřte do moravské metropole, a to do BRuNO family parku. Najdete...