16. listopadu 2018 5:39 Lidovky.cz > Zprávy > Noviny

Herec je furt hercem – za socialismu i kapitalismu, říká herecká legenda František Němec

František Němec | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy František Němec | foto:  Jan Zatorsky, MAFRA

Jeden z nejoblíbenějších českých herců František Němec o dětství na hřbitově, leninské žárovce, Tomáši Holém a náčelníkovi horské služby, který neumí lyžovat.

Hubený muž se zvláštní, ostře řezanou tváří, který v létě oslavil pětasedmdesátiny, s rozhovory šetří jako s drahým kořením. Takže ačkoli ho někteří divadelníci označují za momentálně nejlepšího českého herce, skoro nic se o něm neví – natož nějaké pikantnosti nebo skandály. Bezmála padesát let je ženatý s jednou ženou, která bůhvíjak vypadá a bůhvíco dělá – nikdy o ní, natož o svých dcerách nemluví.

Za svou víc než půlstoletou hereckou kariéru ztvárnil mnoho skvostných rolí, jakož i pár těch, na které pyšný není. Největší popularitu mu ovšem přinesly dvě stále reprízované rodinné komedie Marie Poledňákové: Jak vytrhnout velrybě stoličku a Jak dostat tatínka do polepšovny, v nichž hrál horolezce Luboše. Já však nemůžu zapomenout na jeho Hamleta z roku 1982. Přitom to byla jedna z jeho prvních rolí v Národním divadle.

Je těžší být hercem za socialismu, nebo za kapitalismu?
Heleďte se: herec je furt hercem. A každá ta doba vás obtěžuje. A když se za socialismu na herce nakládaly takové ty politicky zabarvené seriály – to bylo opravdu děsně nepříjemné.

Máte na mysli třeba Třicet případů majora Zemana?
Třeba. Bylo těžké tohle ze sebe setřást. No a teď zase divadlo podléhá všelijakým takovým... je na to protivné slovo „trendy“. A taky některé mladé jako by přestával zajímat autor. Hledají v sobě milion nápadů, jak autora „oživit“. A to je taky protivné.

Prý vám jedna účetní na Barrandově kdysi, na začátku vaší kariéry, předpověděla, že se svým obličejem budete hrát policajty, nebo lumpy.
Ano, to mi utkvělo. Sem tam nějakého policajta jsem zahrál. A lumpy tedy taky. Třeba intrikána Fouchého v televizním seriálu Muž v pozadí.

Nebo Lenina v Národním divadle. V tom Kremelském orloji ostatně tenkrát hrál třeba i Josef Kemr, Petr Kostka ztělesnil Dzeržinského. Dovedu si představit, jak nebezpečné bylo takovou roli odmítnout. Ale hrát v tom muselo být taky o strach, ne? Každá chyba mohla být vykládána politicky.
Já tohle představení dodnes pokládám za škodolibost, přímo bych řekl za škodolibost z nejvyšších míst. Byl to vlastně test, jak se k tomu my herci postavíme. Protože i Rusové se tehdy podivovali, proč to hrajeme. To už totiž tehdy nikoho nezajímalo ani v Rusku. A my jsme to tady v Národním dávali! Ale co nám zbývalo? Přece nespácháme harakiri kvůli takovéhle kravině.

Chodili na to vůbec lidi?
Já nevím, už si to nepamatuju. Takové věci hodně rychle vymažete z hlavy. I když pachuť zůstane.

Pamatujete si něco z té role?
Ne. Nic. Dokonale jsem ji vytěsnil z paměti. Jen si vzpomínám, jak tenkrát říkal Václav Postránecký panu Kemrovi: „Máte fotografii v novinách, z toho Kremelskýho orloje. Stojíte tam vedle nějaký velký žárovky.“ A ta žárovka, to byla moje leninská plešatá hlava. Vy jste se ptala na ty rozdíly hraní v socialismu a v kapitalismu – tak tohle je malá ukázka.

Přes všechny úspěchy, litoval jste někdy, v nějaké slabé chvíli, že jste se dal na herectví?
Ta práce samozřejmě přinese chvíle velkých pochyb. Pochybujete o sobě, jestli jste schopen dostát těm velkým úkolům. A pořád se ptáte. My jsme předevčírem byli s Petrem Kostkou na zájezdu v Litovli, hráli jsme anglickou tragikomedii Pan Halpern a pan Johnson. Je to báječná hra, rádi to hrajeme. A Petr najednou říká: „Já furt přemýšlím, jak to udělat, aby na premiéře člověk mohl hrát jako na dvousté repríze.“ Jak to zařídit, aby právě v den premiéry byl člověk tak srovnaný sám se sebou a s rolí, aby ji zahrál opravdu dobře? To jsou ty pochyby. Ale to patří k věci, to holt tak je. A já mám opravdu velkou trpělivost. Takže mě skutečně nikdy nenapadlo to zabalit nebo litovat, že jsem se stal hercem. (Z reproduktoru kavárny Nona na pražské Nové scéně se ozývá netrpělivý hlas: „Budeme začínat, budeme začínat od začátku!“) Vidíte, tohle může taky být na herectví protivné. Je sedm hodin a musíte to zahrát právě teď. Což je někdy svízelné a člověk si na to musí vybudovat nějaký mechanismus, aby se nerozjížděl jako nějaký těžký nákladní vlak.

Jak snášíte stárnutí?
Musím zaklepat: dobře. I když čelím samozřejmě už nějakým zdravotním nedostatkům, ale zatím se to dá zvládat.

Máte z něčeho strach?
O sebe ne. Ale začnete se bát o děti, o vnuky – já mám čtyři vnuky. A někdy mě přepadne taková ta obava, co je asi tak potká na jejich cestě životem.

Celý rozhovor s hercem Františkem Němcem o kakau u první dámy Hany Benešové, dokonalé noblese a o jeho nejslavnější roli ve filmech Jak vytrhnout velrybě stoličku a Jak poslat tatínka do polepšovny si přečtěte v magazínu Pátek LN, který vychází 16. listopadu.

V magazínu dále najdete:

  • Proč je pro člověka důležité dosyta se vyspat a co udělat pro vydatný spánek.
  • Rozhovor s nejlepším českým pianistou Ivem Kahánkem o módě v umění, koncertních slipech a o tom, jak se kupuje klavír za čtyři a půl milionu.