Preference určitých druhů sportu a oblečení souvisí s tím, jaké místo člověk zaujímá ve společenské struktuře, a nepřímo možná i s jeho politickou orientací. Ale moc na to nesázejme.
Politolog Bohumil Doležal v jednom letošním rozhlasovém fejetonu záměrně dovedl ad absurdum někdejší myšlenku Václava Klause o bytostné levicovosti batůžků, snowboardů a petlahví. Ironicky navrhoval hru, kterou by mohli hrát mladí konzervativci a v níž by šlo o vymezení toho, co je v nejrůznějších oblastech života, přírody nebo techniky pravicové a co levicové. Sám k ní také iniciativně poskytl návod, když vyjmenoval hned několik příkladů: lilie pravicová – pampeliška levicová, páv – opice, víno – pivo, klavír – harmonika, nádor na mozku – rakovina tlustého střeva. Zmiňovaný nádor přitom u něj pravicovost nereprezentuje náhodou. Svou esej totiž tento pravicový politický komentátor uzavřel trochu morbidně: právě úvahy podobného typu jsou podle něj příznakem zhoubného bujení v mozkové tkáni.
Dodejme, že prezidentovu myšlenku později po svém rozvíjel Karel Kříž označovaný za ekonomického poradce premiéra Topolánka, nebo docent VŠE Pavel Sirůček. Mnohem častější ovšem byla velmi rozsáhlá vlna polemik a kritiky, která se po pronesení zmíněných slov snesla na prezidentovu a později Křížovu adresu. Zpochybňována byla hlavně jednostrannost takových soudů, které byly ostatně v Klausově případě proneseny neoficiálně a v žertu.
Doležal se tedy stal pouze jedním z mnoha kritiků prezidentových slov. Jsou ale opravdu podobné pokusy o klasifikaci konkrétních projevů levicovosti a pravicovosti (nebo o hlubší interpretaci věcí, které každodenně používáme) zcela stupidní a neléčitelně chorobné?
Jak poznat Žida a prostitutku?
Nejprve uveďme, že prostřednictvím oděvu i dalších hmotných věcí lidé pravděpodobně od počátků lidské civilizace vyjadřovali mnohé, především to, jaké je jejich postavení ve společnosti.
Podle historičky umění a autorky knih o dějinách módy Konstantiny Hlaváčkové se ve středověku na základě vzhledu dalo poměrně přesně určit, k jaké skupině člověk náleží a jaké je jeho povolání (tedy třeba k jakému cechu patří). Existovaly předpisy regulující, kdo smí nosit jakou barvu nebo druh látky, a jak musí být označeni Židé nebo prostitutky. Od renesance se také oblečení postupně demokratizuje a v různých částech Evropy odlišným tempem mizí i tyto předpisy. S postupným mizením společenských hradeb to byli často zbohatlí měšťané, kteří jako důkaz svého nově nabytého společenského postavení často přejímali i životní styl šlechty. Snobskou touhu po neúčelném přepychu a hmotařství u nás ještě o mnoho let později kritizovali K. Čapek a B. Brouk, podle kterého „lidé hodnotí své spolubližní jen podle jejich vlastnictví a představují nám kdekterého člověka především jako majitele takových nebo onakých věcí“. Je přitom jasné, že na rozdíl od středověku je dnes mnohem obtížnější na první pohled člověka společensky a profesně (nebo i jen genderově) zařadit, protože jednotný systém předem kodifikovaných znaků a symbolů prostě neexistuje. Co mají společného tulipán a Volkswagen Brouk?
To ale neznamená, že by se třeba sociologové o takové zařazování nepokoušeli. Minimálně od dob francouzského sociologa Pierra Bourdieua už alespoň oni nepochybují o tom, že třeba umělecký a kulinářský vkus i preference určitých druhů sportu a oblečení nepochybně souvisejí s tím, jaké místo člověk zaujímá ve společenské struktuře. A nepřímo i s tím, jaká je jeho politická orientace. A po Bourdieuově příkladu dokonce už i v Česku roku 1992 proběhly výzkumy vedené a popsané sociologem Jiřím Buriánkem, při nichž byly respondentům předkládány skupiny symbolů, které měly být přiřazeny k určitým politikům a jejich stranám. Šlo například o „typické“ rostliny, hry, zvířata nebo nástroje, které podle průzkumu vytvářely image ODS, KDU-ČSL a ČSSD. Symbolem ČSSD byl v průzkumech tulipán, domino a Volkswagen Brouk se Škodou Favorit, ODS reprezentovaly růže a orchidej, šachy a mercedes. Image KDU-ČSL tvořily pomněnka, domino a šachy, Volkswagen Brouk s mazdou. Jenom lituji, že součástí výzkumu nebyly také otázky na „typické zavazadlo“ nebo „typický zimní sport“ – v otázce batůžků a snowboardů mohlo být trochu jasněji. Každopádně pokud se sociologové ptají, jaký je v politické imaginaci význam „pájky“ (KDU-ČSL) nebo „borovice“ (ČSSD), můžeme se také ptát, co to znamená, když někdo nosí batůžek a jezdí na snowboardu.
Ani slušně odění pánové se nestydí Někteří v „batůžkářích“ skutečně hledají ne přímo nositele levicových postojů, ale alespoň nonkonformisty: Vladimír Silovský ohlašuje ve svém článku Batohy jdou do módy v časopise Šumava „revitalizaci citlivějšího přístupu k prožitku krajiny“, jehož protagonisty jsou pro něj právě batůžkáři, protože s batohem na zádech má člověk daleko větší šanci porozumět přírodě/krajině, která pro ostatní zůstává pouhým předmětem masového turismu.
Batůžek je pro autora symbolem individuálního přístupu k prožitku krajiny namísto její pouhé konzumace. V této interpretaci také batoh jako by se vracel do prostředí, s nímž bylo jeho nošení dlouhou dobu takřka výhradně spojováno – do přírody a do hor. K prvnímu velkému rozšíření batohů mimo tato teritoria došlo po první světové válce, kdy se podle teoretičky odívání Ludmily Kybalové potraviny obstarávaly jen těžce, a navíc přicházely do obchodů nepředvídatelně. V takové situaci bylo nutné mít zavazadlo neustále při sobě, aby bylo kam nákup uložit, k čemuž se batoh dobře hodil. Spisovatel Franz Werfel to ostatně popsal velmi sugestivně: „Před lety byl rekvizitou výletníků, horolezců nebo tuláků a nyní nabyl netušeného, všeobecně platného významu. Muži i ženy se s ním dřou na zádech, přičemž slovo „dřou“ falšuje věcný obsah. Neboť vaky visí schlíple. Ani slušně odění pánové se nestydí za takový mrav“.
Po zlepšení hospodářské situace byly zřejmě batohy vytlačeny opět tam, odkud přišly. Podle Hlaváčkové k ještě zásadnější změně, jejíž důsledky ostatně trvají dodnes, došlo 70. letech – nejprve na Západě, později postupně i v Československu.
Z důvodu rozvolnění do té doby platných norem se móda, která byla spjata výlučně se sportem, rozšířila i do měst, podobně jako byly prvky stylu hippies přijaty do většinového vkusu.
Nonkonformista, nebo byznysman?
Jestliže Silovský na Klausův výrok nijak neodkazoval, autor příspěvku v internetových Ahaswebových novinách s Klausem polemizuje: podle něj je dnes snowboard, baťůžek a petflaška odznakem nonkonformního postoje, který ale není správné zaměňovat s postojem levicovým, protože třeba v totalitním komunistickém státě by stejné znaky symbolizovaly odpůrce tehdejšího režimu, tedy pravičáka.
Jiní ale taková schémata rozrušují. Podobně jako býval fotbal kdysi výsadní kratochvílí dělnictva, a dnes už není, v minulosti mohli snowboardisté být nonkonformisty. Nyní ale tento sport „provozují třicátníci, čtyřicátníci, plně integrovaní do globálního kapitalismu“, jak napsal např. Michal Musil v časopisu Týden. A ti stejně náruživě holdují i „pravicovému“ golfu. Podle novináře Komárka je v postmoderní společnosti dokonce typickou figurou úspěšný byznysmen, který se právě vrátil ze zasedání své strany: „svléknu v perfektní oblek, narazil si plandavou bundu a kalhoty a se snowboardem v jedné a plastovou lahví v druhé ruce se vydal na sjezdovku. Nebo naopak batůžkář, který se mění na schůzi své strany v dokonalého intrikána a zaujatého bojovníka za své zájmy a prachy“. Pokud Komárek tvrdí, že v Americe nosí plastové lahve a batůžky i „echtovní konzervativci, kteří by Klause s jeho postoji nazvali levičáckým liberálem“, pak musím z vlastní zkušenosti dosvědčit, že jde o jev častý i u nás. Mladí příznivci pravice totiž naštěstí všichni nejsou těmi načesanými, studenými a krajně nesympatickými figurínami v oblecích, jak jejich část sdruženou v organizaci Mladí konzervativci vykreslil dokument Kupředu levá, kupředu pravá.
Batůžky, petlahve a snowboardy v Čechách užívají především mladší lidé. Nedá se sice říci, že by batůžky nenosili i dospělí, ale pak se v určitých prostředích musí vyrovnávat s postoji, které nedávno vyjádřila jedna vysoko postavená manažerka, které dospělý člověk pohybující se v Praze s batůžkem „už nepřijde příliš normální“. Téhož názoru jsou zřejmě i autoři knih, které popisují (nebo kodifikují?), jak má vypadat výbava správného gentlemana. Tyto knihy o batůžcích velmi výmluvně mlčí. Jedinou publikací, kde jsem našel zmínku o batůžku, byla kniha o módě pro dospívající dívky, v níž byl „báglík“ doporučován k typu „sportovní hvězda“. Zmínit ovšem musíme i takovou banální věc, jakou je to, že ovšem existují různé druhy batůžků. Reklama, prezentující svůj produkt jako „batoh, který je určen pro všechny mobilní profesionály s aktivním životním stylem a variabilním pracovním prostředím“ se obrací na jiné zákazníky než ta, která propaguje batoh „inspirovaný životním stylem freeriderů“. V cizině se jednotlivé skupiny či subkultury mládeže studují více než u nás; podle sociologa Miroslava Dopity, autora knihy o recepci Bourdieuových myšlenek v českém prostředí, se přitom po roce 1989 studovaly především transformační procesy, takže studium mládeže, a zvláště životních stylů, zůstávalo zatím spíše v pozadí.
Ovšem o batůžkách se ani v české, ani v zahraniční sociologické literatuře asi mnoho nedozvíme, protože jejich nositelé netvoří uzavřenou skupinu a přece jen záleží na tom, jestli je batoh nosičem odpadků vysbíraných bezdomovcem, notebooku, dámské toalety, věcí na dětské hřiště nebo knih (dvě posledně jmenované výplně jsou můj případ). Zato se v zahraniční literatuře dozvíme leccos subkultuře snowboardistů a skateboardistů – o těch druhých se v knize Contemporary Youth Culture. An International Encyclopedia třeba píše, že existují dva základní proudy. Jedním je skateboarding jako mainstreamový sport, kolem kterého se točí velké sumy peněz, a druhým je skateboarding jako performativní umění a nonkonformní životní styl. Podle Jaroslava Bočka z Asociace českého snowboardingu však totéž platí i o snowboardingu, což vysvětluje, proč mohou být snowboardisté současně označováni jako nonkonformisté i etablovaní byznysmeni. Zvláště v Čechách byl podle něj snowboarding po roce 1989 hlavně věcí majetnějších vrstev, a už z tohoto důvodu vylučuje, že by tito lidé mohli být většinově levicoví. Potvrzuje ale, že dnes mezi jeho příznivci najdeme zástupce všech společenských vrstev.
Žij pro sníh, brácho Věci, které používáme a kterými se obklopujeme, o nás za našeho života mohou hodně vypovědět, a po smrti je to nakonec pouze tělo-věc, a také urna, mohyla nebo náhrobní kámen, co po člověku zbude. Na základě těchto věcí (včetně toho, co nebo koho si zemřelý bral s sebou) dnešní archeologové splétají složité teorie o tom, jací byli nebožtíci zaživa, v jakém světě žili, co pro ně bylo důležité a co si slibovali od světa na druhé straně.
Religionista Lubomír Ondračka nedávno konstatoval, že i když třeba hinduismus uznává jako jediný náležitý způsob pohřbu kremaci, mnozí jsou pohřbeni i bez kremace. I zámožní a pravověrní hinduisté to odůvodňují tím, že na tom, jak skončí tělo, nezáleží. Autor přitom realisticky konstatuje, že v dřívějších dobách situace asi nebyla podstatně jiná. Z toho s povzdechem vyvozuje, že „snaha spojovat různé eschatologické představy s určitým typem pohřbu je evidentně marná“.
Zatím jsem nezjistil, zda si někdo nechal umístit zpodobnění batůžku či snowboardu na vlastní hrob, ale jelikož se na takových místech vyskytují výjevy lecjakých předmětů (psací brk, traktor, samopal, cepín, loď), nepochybuji, že se tak někdy stane. Důkazem toho, že snowboard může být záležitostí života a smrti, je skutečnost, že podle Bočka někteří snowboardisté vyznávají krédo „Live for snow, snow or die“, které mají někteří dokonce vytetováno na těle. A vůbec nezávidím budoucím archeologům, kteří z takových artefaktů budou o nás něco chtít zjistit. Abychom jim to ale ulehčili, můžeme se už dnes ptát, co batůžky a snowboardy znamenají a co chce jejich používáním vlastník říci.
Odpověď bude málokdy znít: jednoznačně levicové zaměření. Ale tázání tohoto typu určitě není výrazem předsmrtného stadia lidského života, ale je naopak projevem přirozené lidské zvědavosti, touhy poznávat, nutnosti interpretovat svět a lidi kolem nás. Je projevem života, ne smrti.
***
Reklama, jež prezentuje batoh, který je určen pro všechny mobilní profesionály s aktivním životním stylem a variabilním pracovním prostředím, se obrací na jiné zákazníky než propagace na batoh inspirovaný životním stylem freeriderů.
Důkazem toho, že snowboard může být záležitostí života a smrti, je skutečnost, že někteří snowboardisté vyznávají krédo: „Live for snow, snow or die.“ Někteří ho mají dokonce vytetováno na těle.
O autorovi| Jan Lukavec, knihovník
