Dnes naposledy – opravdu naposledy! – o kozách a kaprech
Rozhodla jsem se, že si zaktualizuju slovník podle návodu genderové příručky ministerstva školství, abych se coby uvědomělá překladatelka a vysokoškolská pedagožka vyhnula používání sexistického jazyka.
Zarazila jsem se u ženského tvaru slova parchant: parchantka jako třeba infantka? Takový Zikmund Winter podobné starosti neměl, jeho Rozina byla sebranec a klidně si to dal i do názvu knihy a Otakar Vávra o tom ještě natočil stejnojmenný film. Abyste rozuměli, řekla jsem si, když rovnoprávnost, pak teda ve všech jazykových rejstřících. Jenže jak přechýlím fracka a puchejře?
Vzpomněla jsem si, že kamarádka Harryho Pottera Hermiona je v českém překladu nazývána mudlovskou šmejdkou, však ono to půjde, jde přece jenom o zvyk: frackyně, puchejřice, hňupka, strašpytlice. A opačně: nemotorník, popletal (ten už je ostatně v Harrym Potterovi taky). No jo, ale co uděláme se středním rodem? Neměl by se zrušit jako nefunkční a matoucí přežitek?
Zrovna jsem začala oplakávat své milované trdlo, když mi zavolal kamarád, popřál mi veselé Vánoce a zmínil se, že si v LN přečetl moji historku o záměně vánočních kaprů a koz. To mě dost udivilo, protože jsem ji vyprávěla ve svém prvním sloupku Ztracených v překladu a to už budou tři roky. Ukázalo se, že tentokrát historka, jak se říká, ožila v podání vedoucího kulturní rubriky LN Jiřího Peňáse, který ovšem poctivě uvádí, že ji má z druhé ruky, konkrétně od italianisty Jiřího Pelána – a ten ji má zas ode mě, což už asi Jiří Peňás neví.
Je hezké sledovat historku z vlastního života, jak se osamostatňuje a vydává se svou vlastní cestou k nesmrtelnosti. Jiří Peňás ji pojal pěkně, nezkomolil ji, ba dokonce ji vyšperkoval italskými výkřiky, jen by mě zajímalo, kde přišel na to, že se vše přihodilo „snaživé a kultivované paní“? Na to se teda kolegy Pelána zeptám! V takovém popisu se nepoznávám ani teď, ale ono se to událo už bezmála před dvaceti lety a já tehdy byla spíš barbarskou lenoškou (musím být genderově korektní i k sobě, nedá se svítit).
Ale je fakt, že když se na historku pokouším dívat jako nezaujatý čtenář, vlastně nezaujatá čtenářka, z literárního hlediska se tam ta distingovaná snaživka hodí líp. Jenže jsem taky zjistila, že když se stanete postavou (ha, literární postava, to je genderový oříšek!) jiného vypravěče či vypravěčky, máte tendenci chovat se jako ty postavy, které v povídkách Luigiho Pirandella nebo Prima Leviho (zůstaneme v italské literatuře) dotírají na autory a mluví jim do toho, jak je mají napsat.
Buď jak buď, když se v takovémhle převodu (překládat se dá i v rámci téhož jazyka) něco ztratí nebo objeví, je to pořád lepší, než když vám někdo historku ukradne. Mně se to stalo, byť jen v ústní verzi. Měla jsem babičku a ta měla úžasné opilecké historky, skutečně originální a pokaždé začínaly slovy: „No to já nikdy nepila...“ Řada mých kamarádů a kamarádek znala babičku i její historky. A dodnes se mi stává, že ke mně babiččiny historky doputují od cizích lidí, kteří je vydávají za vlastní.
Ale zpátky ke kozám a kaprům. Slibuju čtenářům a čtenářkám LN, že o nich dnes četli naposledy. Leda by se z té historky udělala každoroční tradice, něco jako televizní Bohouš. Vlastně, ono se to bude muset přepsat, příště by se měli v příběhu objevit i kozlové a kapřice.
***
Je hezké sledovat historku z vlastního života, jak se vydává vlastní cestou k nesmrtelnosti. A Jiří Peňás ji pojal pěkně, nezkomolil.
O autorovi| Alice Flemrová, překladatelka
