Vajglov je osada na úpatí Nízkého Jeseníku mezi Rýžovištěm a Břidličnou, dvěma vesnicemi, které se díky Jindřichu Štreitovi staly důležitými místy na mapě české fotografie, pokud ne rovnou evropské. Je to kraj zapadlý, drsný, s vesnicemi poničenými, jak jen moravské Sudety být mohou. Zima tam přichází v říjnu a drží se do dubna, do nejbližšího města, Bruntálu, je to kus cesty, jen málokdo tam žije opravdu dobrovolně, kdo může, tak odtamtud uteče, i když příroda je tam krásná.
Fotograf Jindřich Štreit od roku 1978 podniká ze svého Sovince, kde obývá dům hned vedle majestátní zříceniny, cesty, při kterých snímá obrazy tohoto kusu země a jeho lidí. Svým fotoaparátem napsal román, který bych přirovnal k eposům Faulknerovým, Garcíi Márqueze nebo k prozaickým „linorytům“ Vančurovým. On sám se hlásí k surrealismu, protože jinak než groteskně a básnicky se asi na to kolem něj dívat nedá. Postavy na jeho obrazech žijí, smějí se, opíjejí se, milují se, rvou se, modlí se, pláčou, jsou směšné, dojemné, často nevábné, někdy i odporné. Jsou jak Brueghelovi sedláci v teplácích, kteří se sešli u televize s lahváčem a tlačenkou.
Ti samí lidé jdou na té fotografii do „dějin“. Je pondělí 27. listopadu 1989 a generální stávka dorazila do Vajglova. Vajglovští se připojují, formují průvod, určí vlajkonoše a jdou směrem na Břidličnou. Ze zasněženého okraje mávají na svého fotografa Jindřicha. Evropa nás vidí. Vracíme se do ní...
Vrátí se pak zpět do Vajglova a život jde v té zimní krajině dál svým směrem.
