8. října 2010 Lidovky.cz > Zprávy > Noviny

Jsem cholerik, navíc zrzavej

David Novotný (41) stále hraje: v Dejvickém divadle, v televizních seriálech a také na hřišti a počítači.

* Narodil jste se a vyrůstal v Brandýse a...

... ale nevyrůstal. Z Brandýsa vím prdlačku, byl jsem tam jenom do tří let.

* Aha.

Naši byli oba učitelé, tělocvikáři, a za bývalýho režimu dostávali pracovní umístěnky, měli podobný život jako za stara kočovní herci. Po Brandýse, kde se seznámili, jim byla přidělená Lenora, což je úplně zapadlej kout kdesi na Šumavě. Z Lenory si taky nepamatuju nic, jenom vyprávěnky. Další štace, kam je poslali, byla na opačný straně republiky, v Mikulášovicích, což je Šluknovskej výběžek. Tam jsem ještě chodil do školky a pak do první a druhý třídy a tam si začínám pamatovat život. Nakonec nás ještě poslali do Libčic nad Vltavou a od půlky pátý třídy už žiju v Praze.

* Po základní škole jste nastoupil na hereckou konzervatoř. Přijde mi zvláštní, že vás na ni přihlásila vaše maminka, která si sama v mládí přála studovat herectví, zatímco váš otec měl „komedianty“ za floutky a opilce a studiem herectví jste se mu na dlouhou dobu tak trochu odcizil.

Já myslím, že si to tehdy za mými zády hodně vyříkávali. Já tehdy znal jen kopací balon a byl jsem ve svým okolí proslulej jako velkej komediant. Takže bylo jasný, že buďto sport, nebo herectví. Navíc naše obzory byly zúžený tehdejší dobou, tím, že se žilo v takovým tunýlku stísněným. Máma mi nakonec vyplnila žádanku k přijetí na sportovní gymnázium v Přípotoční a na pražskou konzervatoř. Tam byly přijímačky shodou okolností dřív, už v dubnu. A já se jim nějak zalíbil, a tím bylo rozhodnuto. Ale co se týče tátova „odcizení“, paradoxně to byl on, kdo mě podržel, když jsem měl ve druháku nějaké neomluvené hodiny a v pololetí jsem propadal z ruštiny. Máma už nade mnou lámala hůl.

* A co z vás tehdy chtěl mít otec?

Nejspíš abych učil nebo dělal nějakej sport, něco kvalitního. On byl takovej správňák, jeho krédem bylo dělat věci poctivě. Měl dojem, že herectví se poctivě dělat nedá. Umřel, když mi bylo teprve šestadvacet, ale naštěstí jsem ho ještě předtím stihl vzít na pár představení v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích, kde jsem byl čtyři roky v angažmá, a na festival do Krumlova a stihl jsem i něco natočit. Díky tomu nakonec úplně změnil názor, zjistil, že i cesty herectví vedou přes poctivou práci, že člověk nemusí kvůli roli lejt ve správnej čas na správným místě se správnejma lidma.

* Na konzervatoři jste měl najednou za pedagogy známé herce a herečky Vladimíra Ráže, Jaroslavu Adamovou, Gabrielu Vránovou... Neměl jste z nich strach?

Mně bylo vždycky jedno, s kým se potkám. Všichni jsme vylezli na svět jednou cestou, no, maximálně dvěma. Já můžu respektovat, co slavný pan herec dokázal, ale on ví houby o tom, co jsem dokázal za život já. Vůbec mám takový pocit, že spousta lidí u nás v Česku je jako ten švec z tý pohádky, chodí si zazpívat do království, kde se to smí, hrbí se, ale když přijde chvíle, kdy mají nad někým navrch, změní se na velké pány, machry a tyrany. To nesnáším. Navíc nám tehdy bylo mezi čtrnácti až dvaceti, byli jsme takoví puboši podivní. A před čím mají puboši respekt? Tehdy jsem trávil spoustu času v partě s Michalem Dlouhým a Danem Landou, sice každej z nás je úplně jinej, ale v našem ročníku jsme byli známá trojka.

* Landa je dnes poměrně diskutovaná postava. Jaký byl tehdy?

On byl kontroverzní figura už na konzervatoři, ale tehdy ještě nebyl tak vyhraněnej, to přišlo až potom. Ve škole to byl takový rebel. A to mu zůstalo dodnes. Na studenta herectví to byl výbornej muzikant, vždycky zásadně svůj, hodně tajemnej. A měl názory, který se tenkrát moc nenosily. Nabíral to z různejch stran. Já měl z domova komunistickou výchovu: panelák, Rudý právo a hotovo. Můj tatínek tomu věřil.

* Dalo by se říci, že váš otec změnu poměrů po roce 1989 těžce nesl?

Mohla to pro něj být být docela rána. Snad byl na sebe naštvanej. Nevím. To, o čem byl přesvědčenej, se mu najednou zhroutilo před očima.

* Vy jste měsíc před listopadem 1989 nastoupil na vojnu. Revoluci jste tedy prožíval v „přijímači“. Nebál jste se, že vás třeba pošlou rozhánět demonstrace?Oni nás tím skutečně strašili. Byli jsme na vojenský základně v Klecanech, osm kilometrů od Prahy. Najednou přišel bojovej poplach s plnou polní a rozdali nám samopaly. Gumy v kasárnách už o mně věděly, že jsem po herecký konzervatoři, tak za mnou přišel nějakej důstojník a povídá: „Půjdeme si zastřílet na ty tvoje kamarádíčky. Na ty tvoje umělce.“ Já na to, že nikam nejdu. On, že musím, že je to rozkaz. A neřekli mi to takhle příjemně, jak vám to teď říkám já. Nastoupili jsme se samopalama na náklaďák a vyjeli. Nakonec s námi jen dvakrát objeli okolo nástupiště a šlo se zase zpátky. Jenže to byl moment, kdy jsem opravdu nevěděl, co budu dělat. Co když nás na ten Václavák opravdu odvezou? Za dezerci dostaneš kulku. Celý život mám největší strach z nějakýho velkýho osudovýho selhání. Že se v zásadním momentě nedokážu zachovat správně.

* Proč vám to dělali?

Těžko říci. Asi zkoušeli naši loajalitu.

* Většinu základní vojenské služby jste pak strávil jako konferenciér Ústřední hudby československé lidové armády. Jak to vypadalo v praxi?

Oni si vymysleli novej program a já jsem jim k tomu vymyslel úvodní řeč, kterou jsem je uvedl při vystoupení. A do každé řeči jsem si schoval číslo, za kolik dní to mám do civilu. To byla moje malá rebelie. Ale v tom orchestru byly gumy, co vychodily Vojenskou hudební školu v Roudnici, velmi často normální mladí kluci, muzikanti, co se nevyvyšovali. Člověk si mezi nima našel i kamarády. Ale hlavně jsem se na vojně poprvé podíval do ciziny.

* Poprvé?

No jako dítě jsem byl s našima někde u moře v NDR, ale z toho vím leda fünf Limonaden, fünf Bratwürste, to je všechno, byl jsem malej. Ale s tím armádním souborem jsem se dostal na mezinárodní festival do Francie.

* Jakou přesně úlohu má český konferenciér na přehlídce armádních hudebních souborů ve Francii, kde nikdo nerozumí česky?

Moje úloha byla nosit tympány. Show byla na fotbalovým stadióně a já v pravej čas popadl tympán a běžel s ním od střídačky doprostřed hřiště, položil ho na středovej kruh a hned letěl pro druhej. Taky jsem hlídal autobus s nástrojema – tím, že jsem v něm spal. Což mi bylo jedno, hlavně, že jsem byl ve Francii.

* A jaký byl první dojem ze západního kapitalismu?

Výborný! Spousta světel, spousta života. Tam to na člověka blikalo. Teď už víme, že kdo chce prachy, musí blikat, ale v té době to pro mě, který nic takovýho neviděl, bylo hodně zajímavý. Všecko bylo nový, jiný. Šel jsem třeba do krámu a koupil si uzený kuře a pornočasopis.

* To je zajímavá kombinace.

Nejdříve jsem snědl to kuře.

* Jste známý spíš jako představitel zemitějších typů, přitom se málo ví, že jste kdysi v Jihočeském divadle hrál i Romea...

To je ale vážně hodně dávno. Sice se považuju za docela univerzálního herce, ale ten Romeo mi spadl do klína čirou náhodou, původně jsem měl hrát Merkucia. Ale chci si o sobě myslet, že umím milovat a umím sdělit, že miluju. A uměl bych i zabít pro lásku – teď, co znám i tu otcovskou. Dokud nemáš děti, tak si můžeš říkat: NE! Nikdo za to nestojí. Ale co mám teď svoje dvě dcedavid runky, tak si věřím, že bych uměl bejt zlej. A toho Merkucia jsem si nakonec zahrál na Hradě. Ten mi seděl víc, je šťavnatější.

* Které další role vám sedí?

V Dejvickém divadle hrajeme Muže bez minulosti podle filmu Akiho Kaurismäkiho. Když jsem Mužem bez minulosti, mám zvláštní pocit plynutí, kterej je mi hrozně příjemnej, už proto, že sám jsem spíš živější. Pak jsem měl hodně rád roli homosexuála Franka v inscenaci [sic], protože jsem macho nebo jsem považovanej za macho a ten homosexuál byl uvnitř krásně křehkej. Mám tedy radši úkoly, který jdou proti mý povaze.

* Říkáte, že jste spíš živější a trochu macho, ale v nedávném rozhovoru jste přitom tvrdil, že jste vlastně stejně líný a pasivní jako Jarda Kužel, kterého hrajete v seriálu Okresní přebor. Jak to tedy je?

Nerad se při rozhovorech do médií vyhlazuju a retušuju, chci mít nějakou lidskou chybu. Není to žádná moje taktika, že bych se tady podrobil falešný veřený sebekritice, aby si lidi řekli: Hmmm, to je zajímavý... Co se týče postav, který hraju, platí, že všichni jsou já a nejsou já. Zčásti jsou to literární figury, zčásti David Novotný coby tělo a nějaký machy, šmíry, grimasy, který neumím opustit, a ta třetí část, nejdůležitější, je to, co chci ukázat, co jsem z toho vyčetl a na čem jsme se s režisérem a kolegama domluvili.

* Kde máte hranice rolí, které jste ještě ochotný hrát?

To záleží na konkrétní situaci. Slíbil jsem si, že nebudu hrát v seriálech, ale Okresním přeborem jsem to porušil. A potom Přešlapama.

* A v reklamě?

V reklamě nevím, ještě jsem v žádné nehrál. Ze zásady nebudu dělat reklamu na alkohol. Protože sám alkohol nepiju. Už sedm let. Začalo to, když byla matka mý první dcery těhotná. Byl jsem zrovna na rybách v Norsku, když mi přišla sms, že počůrala mamatest a ty proužky prej jsou nějaký moc výrazný. My jsme v tom Norsku chlastali hodně, byl polární den, chytali jsme ryby a celý jsme to absolvovali na takovým opilým obláčku. Když jsem se vrátil, řekl jsem přítelkyni, že se zase hodím do klidu a nebudu teď pít. Abych s ní držel basu. Nějak se mi to zalíbilo, shodil jsem pár kilo, bylo mi dobře, dobře se mi dejchalo...

* ... zmizely kocoviny...

Ty kocoviny! To bylo asi nejhorší, když jsem třeba ráno rušil dabing, že jsem po tahu a nemůžu mluvit. Mám docela mohutný tělo, čili ožrat ho dalo práci, jenže stejná dřina byla, než to z něj zase vyprchalo. Takže ty moje kocovinový dny byly na škrtnutí z diáře.

* Abstinovat v prostředí umělců a herců není asi úplně snadný, že?

Mně už je jedenačtyřicet, už jsem takovej jezevcovej, jsem rád doma. Takže ani ne.

* A co na popremiérových rautech?

To si dám doutník a jdu. Po tři čtvrtě hodině si lidi stejně začnou nasazovat prasečí tváře, člověk slyší popátý tu samou větu a je mu jasný, že je čas na odchod.

* Takže jste mužem bez neřestí?

Ale ano, káva, doutník a hry všeho možnýho druhu. Ne gambling, ale online poker, playstation, hraju cokoli, kde můžu hrát.

* Hrával jste i závodně fotbal, naposledy, tuším, za béčko PSK Union Strašnice, ale pak vašemu kolegovi Ivanu Trojanovi protihráč prošlápl koleno s poznámkou, „tady to máš, ty herečko“, a na tři čtvrtě roku jej vyřadil z normálního života. Od té doby prý nechcete hrát v žádné soutěži o body. To vás coby známé herce v neligových zápasech víc šetří? A je to méně vyhecované?

U neligových zápasů jde jen o prestiž. Prošlápnem si snad koleno, když jsme kamarádi? Když se mi něco nelíbí, tak dotyčnýho chytím pod krkem. A co? Vyříkáme si to. On jde pak na panáka, já mu napíšu, že sorry, jsem to přehnal. Nikdo mi nedá červenou kartu, příště můžu přijít zas. V lize bych se asi musel prát, takový hovada, jako to, co tehdy zranilo Ivana, bych se asi pokusil přizabít. Pak bych nemohl hrát deset zápasů, poškodil bych klub. Já jsem cholerik, navíc zrzavej, já mám tu krev rychlejc v hlavě a adrenalinovej válec mám naplněnej raz dva.

* A jak často si jdete zakopat s kamarády?

Poslední dobou skoro vůbec. Když jsem točil seriál Přešlapy, nebyl na to čas. Rok jsem nečutl do meruny, přibral jsem patnáct kilo. Takže jsem teď vyhlásil „Rok péče o tělo“, budu chodit na tréninky starý gardy Strašnic a hrát takovou malou ligu, která je sice taky o body, ale můžete tam chytit chlapa pod krkem. Štve mě to, ale asi k tomu inklinuju. Dříve jsem fauly a prasárny oplácel tím, že jsem protihráčům nasázel góly. Jenže teď jsem starší, pomalejší a góly už mi tak nejdou.

* Co jste si ještě nesplnil?

Já jen přijímám, co přichází. Nepotřebuju si nakládat nějaký cíle jako třeba získat dva a půl lva a umřít. I ty umělecký ceny jsou takový... montéři na stavbách si přeci taky neudílej zlatej šroub. Je fakt, že na montéry se nechodí koukat tolik lidí, nejsou tak na očích. Já si jenom přeju, abych měl jednou, až budu docela senilní, kolem sebe dost kamarádů, který mi to oznáměj. Abych se na to herectví vykašlal včas a nedopadl jako... z úcty nebudu jmenovat. Jenže mě teď napadá, že moji kamarádi budou tou dobou asi stejně senilní jako já. ? DAVID NOVOTNý ? V angažmá kultovního Dejvického divadla je už od roku 1998 (hrál zde ve 24 inscenacích, od loňské sezony exceluje v titulní roli Kaurismäkiho hry Muž bez minulosti). ? Je to také vynikající filmový herec: filmy Non Plus Ultras, Tmavomodrý svět, Pravidla lži, Děti noci, O rodičích a dětech, Karamazovi. Za role ve dvou posledně jmenovaných získal nominaci na Českého lva 2008. ? Točí televizní seriály (Přešlapy, Okresní přebor), má za sebou skvělé rozhlasové role i práci v dabingu.

***

„Mám docela mohutný tělo, čili ožrat ho dalo práci.“

O autorovi| Ondřej Formánek redaktor Pátku ondrej.formanek@lidovky.cz

Ondřej Formánek

Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!

Najdete na Lidovky.cz