(PSEUDO)HRDINOVÉ
Na obrázku je lano, vařič, tetovací pero a povolená myška. Čí? Kajínkova. Pojďte se projít po hradě, jak familiárně označil tu slavnou věznici investigativní novinář v populárním magazínu. Nepochybuje, že každý v téhle zemi přece ví, že hrad rovná se Mírov a že kromě Kajínka z něj nikdy nikdo neuprchl. V hradním kostelíku, jak ukazují fotografie na onom zpravodajském webu, si můžeme prohlédnout předměty zabavené vězňům. Jiná zvěst ze včerejšího e-mailu praví, že sice všechny sály, v nichž se promítá film o našem nejznámějším vězni, jsou vyprodané, ale přesto nehrozí, že byste se snad na dílo nedostali. Hraje se ve více sálech, a pokud by bylo vyprodáno od pěti hodin, divák může jít na film třeba hned od šesti. A kdyby snad Kajínka nebylo dost, můžeme se vypravit na filmy o jiných věznicích a jiných vězních, protože v pražském kině Atlas na toto téma uspořádali přehlídku. Můžete si dopřát Vězeňské blues s Elvisem Presleyem i jiné povzbudivé snímky, Motýlka ale kupodivu nehrají. A v příštím týdnu vyjde o Kajínkovi kniha...
Nevím o Kajínkovi nic víc, než co se podařilo zjistit kolegům publicistům. A protože oni sami netuší, jak to s jeho vinou je, nemohu soudit. Jen si myslím, že se v těchto dnech prokázaly dvě jistoty: Za prvé, že promotion je věda a kdo ji umí, vyhrává (šestadvacet tisíc diváků na Kajínkovi jen v první den promítání).
A za druhé, že lid obecný vděčně přijme sentimentální příběh podvedeného zločince současníka a je náchylný pocítit k němu sympatie, zatímco tvrdě odsoudí podle něj „pseudohrdiny“, kteří kdysi - to už nepamatujeme - se zbraní v ruce odmítli zločinný režim. Jak se ukázalo, ten režim zničil životy generací, životy jednotlivců nepočítaje, takže se proti němu bojovat prostě mělo - nejen slovy a pasivní rezistencí, ale také činy, pokud k tomu někdo našel odvahu. To přece dnes už víme nad slunce jasněji.
Co k té kajínkomanii ještě dodat? Snad jen že tenhle pán s laskavým úsměvem, směšnou ofinkou, ale tvrdýma očima není ani námořník Edmond Dantes ani hrabě Monte Cristo.
