22. října 2010 Lidovky.cz > Zprávy > Noviny

Kluci od čáry

V Domažlicích vrcholí boj o sochu pohraničníka, která byla odstraněna v roce 1990. Vede ho Klub česKého pohraničí, organizace sdružující bývalé důstojníky.

Tak tady asi taky ještě neotevřou.“ Bývalý major domažlické brigády československé armády František Meca otočí své oprýskané kolo se splasklou fialovou taškou na řídítkách, které vytlačil k vinárně U Golema, a rozhlédne se.

Po dlouhá desetiletí byl pan Meca zvyklý na odlišné panorama. Místu dominovala třímetrová socha pohraničníka s vlčákem u nohy a samopalem v ruce.

Město ji dostalo darem od armády při Chodských slavnostech v roce 1965 s patetickou vysvětlivkou, že se na ni složili samotní vojáci (včetně pana Meci). Jenže místní dali sousoší celkem nepatetické pojmenování Golem a prase, nedlouho po revoluci mu pak kdosi povolil na podstavci šrouby a město nechalo raději nestabilní betonovou relikvii odklidit do technického skladu. Od té doby u domažlického kruhového objezdu pohraničník chybí a připomíná ho tu pouze název oné vinárny a jednoho bazaru. A s tím se pan Meca a jeho kamarádi ve zbrani nehodlají smířit.

Obrátili se – jak sám říká – na „příslušné orgány“ (tedy radnici) a požádali je o vydání sochy a její opětovné vztyčení, nejlépe na původním místě. Jenže iniciativa vysloužilých vojáků se jaksi vymkla jejich kontrole. „Uvažujeme sice o tom, že sochu zachováme, ale rozhodně nechceme, aby se z ní opět stal symbol ochrany hranic nebo oslava pohraniční stráže,“ říká domažlický starosta Miroslav Mach. Místo ke kruhovému objezdu tak pohraničník možná poputuje na zdejší střelnici, jejíž majitel chce dílo odkoupit a použít ve svém areálu jako dekoraci.

„Oni říkají, že by ta socha připomínala totalitu,“ deklamuje pan Meca, opřený o řídítka. „A já k tomu dodávám: co metro, paneláky, spousty prosperujících podniků? To snad nepřipomíná bývalou totalitu? Kdyby mohli, tak to zbourají všechno.“

Šest tisíc statečných

Nápad změnit osud odstaveného betonového pohraničníka je zatím poslední význačnější akcí domažlické buňky Klubu českého pohraničí, jehož je pan Meca členem. Tahle organizace sdružuje většinou bývalé vojáky, strážce hranic a komunisty nebo jejich sympatizanty frustrované pádem socialismu. „Je to vlastenecká organizace, která obhajuje české národní zájmy,“ říká mi František Meca v restauraci, kde nás během dopoledne konečně obslouží. A dodá, že je proti nim vedená „nenávistná mediální kampaň, která je součástí politického klimatu u nás“.

Klub českého pohraničí je přitom poměrně unikátním mixem nacionalismu a komunistické ideologie s potenciálem oslovit jak stoupence krajní levice, tak pravice. V první zprávě o extremismu v Česku z roku 1995 byla organizace, čítající dnes okolo šesti tisíc lidí, dokonce vyhodnocená jako bezpečnostní hrozba pro stát. „Dodnes vykazuje určité extrémní rysy, ale nemá samozřejmě potenciál zvrátit politický režim,“ podotýká politolog Miroslav Mareš.

V devadesátých letech si klub vedle komunistů získal sympatie a podporu Sládkových republikánů, v roce 2004 zas na setkání Klubu českého pohraničí v Chebu vystoupil šéf Dělnické strany Tomáš Vandas. „Jen zůstane-li naše pohraničí české, zůstane českou i celá naše vlast,“ zní hrdé klubové moto. A jednotlivé krajské pobočky usilují o jeho naplňování v praxi.

Organizace v Chomutově (kde byl klub v roce 1991 založen) způsobila před třemi lety poprask, když starostům okolních obcí rozeslala dopis varující před vznikem Euroregionu Krušnohoří. „Jistě jsou vám známy snahy německých občanů získávat u nás objekty či pozemky s cílem poněmčovat tuto oblast,“ píše se v dopise. „Posledním cílem euroregionů je likvidace našich státních hranic.“

Na opačné straně republiky, v obci Hlučín na Opavsku, kde měly být v roce 2007 uloženy bezprizorní ostatky čtyř tisíc vojáků německého wehrmachtu nalezené v tovární hale v Ústí nad Labem, klub úspěšně uplatnil svůj vliv prostřednictvím spřízněných komunistických zastupitelů a projekt zablokoval (nakonec byly kosti pohřbeny v Chebu).

S podobným odhodláním horoval Klub českého pohraničí proti členství Česka v NATO a Evropské unii, zejména pak proti podpisu Lisabonské smlouvy.

Žít jako Psohlavec

Klubová ideologie se vylíhla z militantního podhoubí. Domažlice, Cheb, Chomutov nebo třeba Aš, kde jsou buňky klubu nejsilnější, spadaly za socialismu do nárazníkového pásma plného mužů v zelených uniformách připravených odvrátit první vlnu očekávané invaze ze Západu. Velká část vyšších šarží, jako byl pan Meca, se tu usadila natrvalo.

Samotnou hranici se signální stěnou o osmi tisících voltech hlídaly posádky složené povětšinou z čerstvých vojenských rekrutů, vržených do kasáren v lese, v téměř dokonalém odtržení od okolního světa. „Jednalo se většinou o lidi izolované v malých kolektivech ve vylidněném pohraničním pásmu, odkud se neměli šanci dostat ani během volna,“ podotýká historik Prokop Tomek.

Příslušník sboru pohraniční stráže měl obvykle hodinu volna, jinak musel být neustále ve službě, tedy obcházet vytyčené teritorium, opravovat ženijní stěnu, připravovat technické zázemí nebo se účastnit povinného ideologického školení. Útok nepřátelských sil ze Západu mohl přece přijít každým dnem. „Bylo to neustálé vymývání mozků. Vojáci byli pod velkým tlakem, protože jim bylo vyhrožováno, že pokud tvrdě nezasáhnou proti všem narušitelům, budou potrestáni anebo je přímo narušitelé povraždí,“ říká Tomek. Zároveň režim budoval iluzi, že pohraničníci jsou jediní skuteční pokračovatelé dávné tradice Chodů střežících od středověku pohraniční stezky (vzpomeňme, že i socha pohraničníka byla Domažlicím okatě darována při Chodských slavnostech a oficiálním znakem Klubu českého pohraničí je Psohlavec). Komunistický stát tak povyšoval službu uhranic na jakousi elitní nadčasovou misi, zastíraje skutečnost, že pohraničníci jsou nástrojem represe namířené v prvé řadě proti vlastním spoluobčanům.

Pád železné opony pak ze dne na den ideový svět pohraničníka rozbořil. „Představte si, že lesem, kudy měl přijít útok imperialistů, najednou postaví dálnici,“ říká ředitel Chodského muzea v Domažlicích Josef Nejdl. „A ono se vůbec nic nestane.“

Nebezpečí trvá

Otevření hranic znamenalo pro vojáky, kteří se službou u hranic spojili svou profesní kariéru a dosáhli v armádě vyšších postů, bolavý políček do tváře, zpochybňující jejich mnohaleté poslání. Z prominentů se rázem stali odstrčení a posmívaní veteráni.

Vysloužilí pohraničníci, vojáci a komunističtí fukncionáři z Klubu českého pohraničí se s tímhle údělem nesmířili. Rozhodli se okolí ukázat, že jejich práce měla a má smysl, protože nebezpečí nepolevilo a hranice je třeba střežit před nepřítelem i nadále (nyní je jím hlavně Evropská unie a sudetští Němci).

Jedinou skutečnou oporou jejich snahy je přitom komunistická strana.

„To je spíš souhra okolností,“ vysvětluje předseda Klubu českého pohraničí, inženýr Karel Janda, proč jeho sdružení sídlí ve stejné budově jako KSČM a Haló noviny. „Jsme tady proto, že nám poskytli poměrně nízký nájem,“ říká ve své kanceláři plné postarších knih s ohmataným seznamem ÚV KSČM u telefonu. „Nejsme jednoznačně politicky organizovaní nebo orientovaní,“ ujišťuje pan Janda, který větší část svého produktivního života pracoval jako šéf zemědělského družstva v jižních Čechách. „Nemám ale problém přiznat, že jsem komunista.“

Jistá podobnost se slovníkem kdysi mocné strany je patrná nejen ve vytyčených cílech klubu („je naší povinností jednat aktivně v zápase proti sociální nespravedlnosti, nemáme právo polevit v obhajobě národních zájmů“). Hru na oficiální rituály minulého režimu připomínají i celonárodní „sněmy“ pořádané jednou za čtyři roky, na něž přijíždějí nominovaní „delegáti“, aby zde jmenovali svou „Národní radu“, přijali závazný čtyřletý plán a dva dny řečnili o své dosavadní činnosti. „Jde nám především o lidi,“ říká pan Janda. „Aby nenaletěli lžím, které jim servírují sudetoněmecké krajanské spolky a některá česká média s německými vlastníky,“ říká. „Chceme také zastavit útoky proti pohraniční stráži a postavit se proti tomu, co o ní současní političtí činitelé říkají.“

V západních a severních Čechách jsou podle něj v narovnávání pokřivené historické pravdy nejdál. Také chebské sdružení se pokouší získat jednu velkou sochu pohraničníka a otevřít v kraji muzeum pohraniční stráže. Podle stejného mustru by měl vyrůst pomník i u západočeské Aše. Což by byla přinejmenším důstojná náplast, kdyby nevyšel boj o domažlického Golema.

Nejsme vrazi

„Víte, tady je to hodně specifické,“ říká v dřevěné budce u ašského parkoviště bývalý plukovník sboru pohraniční stráže pan Veselý. „Spousta lidí tady sloužila, vědí, co jsem zač, a taky vědí, že nejsme vrazi,“ říká.

Za socialismu byly ve městě dva velké konglomeráty – kasárna plná vojáků a textilka plná „holek jako hrom“. Mnozí se zde oženili – podobně jako pan Veselý. „Situace tomu tak nějak nahrávala,“ říká.

Před dvanácti lety se členové zdejšího klubu začali scházet v nedaleké hospodě v Krásném u Aše, kde se také zrodil nápad uspořádat sbírku na pomník pohraničníka. Stát by měl přímo na pronajatém trávníku před restaurantem, zdejší zastupitelstvo už návrh odmávlo. Pokud půjde vše podle plánu, měl by být odhalen při příležitosti šedesátého výročí zákona o ochraně státních hranic – tedy v létě příštího roku.

„Říkali jsme si, že spousta kluků na tý čáře padlo, ti by si to zasloužili,“ říká pan Veselý. „Víte, u pohraničníků nebyli nějací lumpové. Armáda, to byla anonymní grupa lidí v anonymních kasárnách, ale naše roty byly jiný. Znali jsme jeden druhýho a spoléhali na sebe, protože jsme věděli, že na čáře můžeme položit život. No a ti kluci to v sobě pořád nesou.“

Klub českého pohraničí uvádí, že na hranicích padlo okolo šesti set padesáti vojáků. „Což prezentují jako oběti, které padly při obraně hranic, a zahrnují do nich i zemřelé příslušníky SNB,“ říká historik Tomek. „Zastřelených narušitelem bylo ale maximálně deset,“ říká. „Dobrou třetinu úmrtí zde tvoří sebevraždy, zbytek připadá na oběti nehod, jako byly výbuchy nášlapných min, autonehody, rány elektrickým proudem od drátů vysokého napětí nebo náhodná postřelení kolegou.“ Takže...

„Klidně bych jim pomník postavil, ale trochu jiný,“ říká Tomek. „Byli to mladí nezralí lidé, kteří byli vystavení neadekvátnímu tlaku. Heroismus tu rozhodně není na místě.“ Jenže právě o ten Klubu českého pohraničí jde. ?

O autorovi| Jan Gebert, foto František Vlček, spolupracovník Pátku gebertgebert@yahoo.com

Jan Gebert