Nezávislá filmová a televizní společnost Febio končí – to Febio, na jehož vánoční večírky přicházel v 90. letech prezident republiky a jeho paní Olga nabízela (pěkně napsané na lístečku) náměty do seriálu Česká soda. A FERO FENIČ (59), muž, který společnost před osmnácti lety založil a dal jí koneckonců svoje jméno (FEničův BIOgraf), teď uvažuje o své dosavadní cestě: „Zní to možná hloupě, ale mě se celý život drží štěstí. Z celého příbuzenstva si nemůžu vzpomenout na nikoho, komu by se v životě opravdu něco podařilo. Mnozí z nich se utrápili nebo upili, strejda spáchal sebevraždu, maminka přišla o tři děti... A já jako bych teď za ně čerpal to jejich štěstí, které oni neměli.“
* Jako byste si vybral štěstí za celou rodinu?
- Ano, protože přicházím někdy k věcem, o které se nezasloužím – a to je něco jiného, než když dosáhnete úspěchu prací. Febio, to jsem si odpracoval, vydřel. Ale v mém životě je spousta šťastných okamžiků, o které jsem se, myslím, nijak zvlášť nepřičinil.
* Jezdíte pořád do Nižné Šebastové, kde jste se narodil a vyrůstal?
- Byl jsem tam zrovna minulý týden a po dlouhé době jsem potkal kamarády z dětství. Ten smutek, který na mě z některých padl – jak se nedokázali vymanit ze svého prostředí, jak se plahočí a řeší to pořád stejně jako jejich otcové, tedy alkoholem – ten se mě od té chvíle pořád drží.
* Byla to jejich životní volba?
- Ano, i můj nejlepší kamarád z dětství, kterého jsem v osmnácti přesvědčoval, aby šel studovat, si vybral tenhle život – a teď, když jsem ho po letech potkal, no, vypadá o generaci starší než já...
* Jaké to vlastně bylo dětství?
- Všichni moji kamarádi se jmenovali František jako já. Až před časem jsem zjistil, že v naší vesnici byl klášter františkánů a ten v roce 1950 komunisté během jediné noci velmi drasticky zlikvidovali. A místní pak ze vzdoru dávali všem chlapcům, kteří se ve vesnici narodili, jméno František. Proto jsme se museli odlišovat přezdívkami, protože jinak bychom na sebe nemohli pokřikovat.
* Jakou jste měl přezdívku?
- Měl jsem různé. Ta poslední byla Čuhoš.
* Co je to?
- Netuším. Asi zdeformovaný šarišský výraz, který nemá žádný konkrétní obsah.
* Kdy jste věděl, že chcete odejít?
- Někdy na střední škole. Neměl jsem žádné dlouhodobé cíle – čím chci být a čeho chci dosáhnout, jen jsem pochopil, že v tomhle prostředí mám jen omezené šance. Možná jsem měl jednu výhodu. Moji rodiče byli sedláci, kulaci v tehdejší hantýrce, a já určitě netrpěl nedostatkem lásky, jen na mě neměli čas, dřeli na poli a já se o sebe musel postarat. Možná nechtěně, ale naučili mě samostatnosti.
* Kdy přišel ten rozhodující moment?
- Začalo to ve třetí nebo čtvrté třídě. Tatínek mě vzal do prešovského divadla a mě to tak okouzlilo, že jsem začal psát divadelní hry a dětské romány. Rodiče byli rádi, že je ode mě pokoj a v ničem mi nebránili. Pak jsem slohovými pracemi okouzlil paní učitelku. Chválila mě a nechávala je číst před celou třídou. U nás doma nebylo zvykem, že by mě někdo chválil, vše se bralo jako samozřejmé. Maminku víc zajímalo, jestli jsem nasekal dříví. Neměli jsme žádné knihy, jenom bibli a několik modlitebních knížek.
* A nakonec jste začal studovat žurnalistiku v Bratislavě...
- K přijímajícím pohovorům jsme měli přinést nějaký svůj text. Jenže já toho měl spousty, na střední škole jsem vydával vlastní časopis. Maminka mi dala dvě síťovky, já to do nich všechno nacpal a odjel do Bratislavy. Když jsem tam pak stál na chodbě filozofické fakulty, připadal jsem si s těmi síťovkami trapně a směšně. Bylo mi jasné, že nemohu uspět, že do takového prostředí nepatřím. Pak mě zavolali dovnitř, vytáhli si z těch síťovek jako při losu pár mých článků a začali se mě ptát na neuvěřitelné blbosti.
* To bylo v kterém roce?
- V roce 1969.
* A dál?
- Pochopil jsem, že jsem opravdu pro smích. Po té podivné zkoušce jsem si sedl na lavičku u Dunaje a dostal záchvat pláče. Co tady vlastně dělám? Co sem vůbec lezu? Odjel jsem zpátky domů… a pak mi přišel dopis, že mě berou. Později, už na fakultě, mi jeden učitel vypravoval: „My když jsme vás viděli s těma síťovkama, divoké dítě odněkud zVýchodu, úplně nás to dojalo. Koukal jste po nás, co vám uděláme. Jenže my vás chtěli přijmout. Proto se všichni předbíhali, kdo vám položí pitomější otázku. Báli se, abyste obstál.“
* Jak na to reagovali rodiče?
- Maminka rozuměla, k čemu je lékař, učitel nebo agronom, ale nikdy nepochopila, na co je zapotřebí novinář nebo filmový režisér. A táta zemřel v den, když jsem nastoupil v Bratislavě ke studiu. Ráno jsem odjel vlakem z Prešova, ani jsme se nerozloučili, protože vyspával opilost, a když jsem večer dorazil na kolej, čekal mě tam telegram. Zemřel na jevišti svého života – v hospodě. Přišel, dal si panáka, pak ještě jednoho a spadl přímo u výčepu.
* Proč pil?
- Začal někdy v mých šesti nebo sedmi letech, když mu všechno sebrali. Kolektivizace došla na východní Slovensko až na počátku 60. let a táta byl klasický sedlák, měl koně i dobytek. Pamatuji si, jako by to bylo včera, jak se dívám z okna a otec odvádí koně do družstva. Byli tím posledním, co měl. Táta byl vytáhlý, šlachovitý chlap – a já najednou viděl takového shrbeného, potácejícího se muže a říkal si: Tohle není můj táta. Od té doby začal pít a v podstatě skončil jako notorický alkoholik. Dodneška mám v paměti, jak se vrací domů opilý, za ním cikánská kapela, maminka sedí v kuchyni a pláče, protože ví, že nebude mít na jídlo. Ale víte co… mně se to jako dítěti strašně líbilo, dokonce jsem se na to těšil.
* Kolik mu bylo, když zemřel?
- Osmapadesát. Upil se docela plánovaně. Pro něj byl statek dědictvím po předcích, jeho děda na něj vydřel peníze někde v amerických dolech a on to, že majetek neubránil, vnímal jako osobní selhání.
* A maminka?
- To byl takový zvláštní vesnický samorost. Ona mi třeba v roce 1977 zavolala z pošty na kolej – to už jsem byl na FAMU – a řekla mi, že se rozhodla poskytnout náš dům církvi, protože chtějí vystěhovat pana faráře z Nižné Šebastové. A že nemá kde být, a když nikdo jiný nechce, tak ona to udělá. A udělala to. Od té doby je v našem domě farní úřad.
* Ale vy nejste věřící člověk…
- Jako dítě jsem chodil každé ráno do kostela, ministroval jsem, ale u zpovědi jsem byl naposledy někdy v osmnácti letech. Nicméně církev se nakonec celkem osudově zapsala do mého profesního života. Náš pan farář byl filmový amatér a při výuce náboženství nám promítal filmy ze svých cest. Později dokonce pouštěl celé vesnici po nedělní pobožnosti staré filmy s Chaplinem.
* To je jako scéna z italského filmu...
- Zemřel rok poté, co mě přijali na FAMU. Ale ještě předtím jsem jako svoje první filmové cvičení natočil den mojí matky. A protože mamince začínal den vždycky v kostele, pan farář kvůli mně sezval všechny obyvatele vesnice, aby ho zaplnili, i moji pětaosmdesátiletou babičku tam přivezli. A pak mi jeden pedagog v Praze řekl:„Kde jste ty exoty sehnal?“ Mně to bylo líto a neměl jsem odvahu říct, že to nejsou žádní exoti, ale moje maminka a pan farář a že to není hrané, ale skutečné.
* Kde se brala taková povýšenost?
- Východní Slovensko, to byl zapomenutý kraj. Některé oblasti se elektrifikovaly až v sedmdesátých letech a v naší vesnici byly ještě v šedesátých letech hliněné chalupy. Lidem v Praze přišlo, možná pochopitelně, neuvěřitelné, že takový svět ještě někde existuje.
* Když jste nyní oznámil ukončení činnosti, znamená to, že značka Febio definitivně zmizí z obrazovky?
- Dokument má na rozdíl od hraného filmu tu výhodu, že jeho hodnota může v čase stoupat. A to je tím pádem i výhoda mé značky. Za osmnáct let existence jsme natočili přes 1300 pořadů, a i když to po mně nikdo nechtěl ani jsem to neměl v žádné smlouvě, vždycky jsem se snažil, aby naše snímky byly nadčasové. Když se podíváte na cyklus GEN, zjistíte, že portrét je vždycky zaměřený na konkrétního člověka – naopak aktuálním znakům doby se vyhýbáme.
* Co vás k tomu tehdy přivedlo, založit Febio?
- Na podzim jedenadevadesátého roku se začaly naplno rozpadat filmové struktury a režiséři, kameramani bloudili Prahou v nejistotě. Mnozí neměli práci, neuměli si poradit, všechno se ocitalo v chaosu a já cítil, že je to zase ta chvíle, kdy se musím postarat sám o sebe.
* A prakticky? Co jste si od toho sliboval?
- Chtěl jsem mít prostor pro svou vlastní tvorbu. Tehdy mě nenapadlo, že ten prostor bude záhy sloužit jiným a hlavně že já začnu sloužit jiným. Febio jsem založil v prosinci 1991, následující rok jsem natočil šest filmů a do Febia začali přicházet další lidé, nejprve známí a kamarádi, potom legendy – Jan Špáta, Honza Němec, Věra Chytilová. Febio se jim v chaotické době stalo útočištěm, dokázalo jim vytvořit podmínky pro práci, na jaké byli zvyklí, a mnozí tu natočili svoje nejlepší věci. Měli jsme výborný ohlas i sledovanost a já se najednou stal z filmaře producentem.
* A proč nyní Febio končí?
- Jednoduše proto, že nemá pro koho točit, z čehož jsem usoudil, že ho současná doba asi nepotřebuje.
* To je, myslím, příliš jednoduché konstatování.
- Vážně, přemýšlel jsem o tom dva nebo tři roky. Naše tvorba byla ryze veřejnoprávní, veřejnoprávnější, než je současná veřejnoprávní televize. Jenže já nechci dělat pořady o vaření, celebritách a nějakých VIP postavičkách. V České televizi o nás nestáli, tak jsme skončili na komerčních kanálech. Ale já si pořád kladl otázku, jestli takové přizpůsobování se má ještě smysl, když už nemáme ten prostor, který jsme měli v devadesátých letech, kdy se nám, myslím, dařilo posunovat dokumentární tvorbu umělecky dál. Nakonec jsem se rozhodl, že činnost Febia utlumím.
* Smysl, o kterém mluvíte, už nevidíte?
- Myslím, že v tomhle cynickém a byrokratickém prostředí, ve kterém ani Česká televize nemá žádnou vizi, nemůže Febio obstát. Vlastně už o to ani nechci bojovat. Nechci mrhat roky, které mi zbývají. Abych dosáhl efektivity, kterou po nás televize požadují, musel bych zaútočit na kvalitu, kterou Febio vždy garantovalo. A to neudělám.
* Znamená utlumení činnosti Febia, že zase začnete točit?
- Uvažuji o tom. Je čas, abych začal sloužit sobě. Rozhodně už se nevrátím k té otrocké práci – každý týden vyprodukovat jeden, dva nebo dokonce tři pořady. Změnila se totiž ještě jedna věc. Došlo k autorské obměně, objevila se nová generace tvůrců, která už není generací dokumentaristů, ale publicistů a pro mnohé z nich je první otázkou: Za kolik? Alespoň ve Febiu se v devadesátých letech všichni nejprve ptali: Jaké téma a co se bude točit?
* A jaké téma láká vás?
- Podívejte, nejoceňovanějšími českými filmy posledního roku jsou Tři sezóny v pekle a Protektor, které se odehrávají před padesáti nebo šedesáti lety. Přitom je natočili mladí lidé, kteří tehdy ještě nebyli na světě – takže si říkám, proč netočí o tom, co dnešní třicetiletý člověk prožívá? Co cítí? O svojí generaci? Samozřejmě, je to druh úniku… a já jim nechci nic podsouvat, ale myslím, že nemají téma.
* Vy ho máte?
- Myslím, že takové téma mám, i když nemám jistotu, jestli bude diváka zajímat, protože si zvykl na hezké české filmy, úsměvné, zábavné, které pohladí a potěší. Nevím, jestli chce ještě vidět skutečný obraz prostředí, ve kterém žije. Kdo ví, třeba ho už televize navykly na idealizovanou interpretaci světa, jak mu ji servírují v seriálech. Ale sám za sebe mám pocit, že taková výpověď tady chybí. A možná jsem se díky konci Febia ocitl v ideální chvíli a příležitosti, abych se do něčeho takového pustil.
* Budete to ještě umět?
- Samozřejmě, ta léta bez kamery jsou cítit. Racionálně si říkám, že to umím, ale všechno se změnilo, no víte co… To zjistím, až začnu točit. Ale není ve mně sebejistota a to je, myslím, dobře, protože ta je vždycky nebezpečná, je počátkem ztráty soudnosti a sebereflexe. A taky mám pocit, že jsem se ještě nedotkl hranice svých možností. Prostě vím, že ještě něco přijde, že Febio není můj vrchol. ?
***
FERO FENIČ
Narodil se v Nižné Šebastové u Prešova. ? Jeho dokument Tam a zpět byl oceněn jako nejlepší československý dokument v období let 1969–89. ? V roce 1984 natočil celovečerní film Džusový román, jeho veřejné promítání bylo až do listopadu 1989 zakázáno. ? Od roku 1993 pořádá Febiofest. ? V roce 2006 získal licenci k celoplošnému televiznímu vysílání, zatím se mu však nepodařilo najít investora.
O autorovi| Dan Hrubý,vedoucí magazínu Pátek dan.hruby@lidovky.cz
