Kádrování bylo jedním ze symbolů minulého režimu. Není proto divu, že se jeho produkty, kádrové spisy obsahující především ideologicky upravované vlastní životopisy a politické posudky, staly terčem lidového hněvu. V týdnech po 17. listopadu 1989 byly kádrové materiály na většině pracovišť předány zaměstnancům. Konec kádrových spisů je dodnes opředen mnoha nejasnostmi: Šlo o spontánní proces? Nebo jen někdo dobře usměrnil dobovou náladu? Jak to, že v některých úřadech se kádrové materiály vracely, a jinde ne? Nestáli za vracením kádrových spisů sami kádrováci? Kam se poděly zvláštní kádrové materiály nomenklaturních kádrů uložené na sekretariátech KSČ?
Přestože proti rozchvacování kádrových spisů protestovalo začátkem prosince 1989 Občanské fórum, zdá se, že vracení spisů se na centrálních úřadech dělo s posvěcením nekomunistických ministrů. Dnes si ale již nikdo nic nepamatuje a žádný resort není schopen dohledat jakýkoliv dokument, z něhož by bylo zřejmé, kdo předávání inicioval. Přestože se listopadová revoluce snažila zachovat dekorum ústavního a zákonného přechodu od diktatury k demokracii, rozchvacování kádrových spisů rozhodně žádný tehdejší zákon neumožňoval.
Tak jako zůstávají nejasné okolnosti vracení kádrových spisů, zůstává opředeno tajemstvím celé kádrování. K tématu neexistuje žádná odborná studie, takže nevíme základní věci: Existovaly nějaké směrnice, kterými se kádrová práce řídila? Jakým způsobem byly informace získané v dotaznících kontrolovány a vyhodnocovány? Kolik bylo kádrováků, na jakých úrovních působili a jaké předpoklady museli splňovat? Česká postkomunistická společnost je fascinována materiály Státní bezpečnosti. Není skoro dne, aby se v novinách nepsalo o nějakém agentu či donašeči. Nebyly ale pro podřízení či „disciplinaci“ společnosti kádrové materiály nakonec důležitější? Mnoho lidí o existenci tajné policie nemuselo ani vědět. Všichni ale – snad s výjimkou těch na úplně nejnižším stupni sociálního žebříčku – museli vyplňovat kádrové dotazníky a psát vlastní životopisy, tedy vlastně udávat sami sebe. Kdo vyplnil první kádrový dotazník – zpravidla při přechodu ze základní na střední školu –, ten tím již projevil souhlas se základními pravidly nastolenými režimem.
Velká část společnosti byla také přinucena psát kádrové posudky na druhé. Zvlášť v sedmdesátých a osmdesátých letech, kdy již režimu stačilo loajalitu předstírat pomocí obludných frází, byly tyto posudky nepochybně většinou psány s úmyslem nepoškodit své bližní. Jak by tyto fráze ovšem zněly po dvaceti letech?
Kádrové materiály musely zmizet v chaosu listopadového převratu, protože byly špatným svědomím společnosti. Máme-li však jen torza spisů, která se zachovala náhodou tu či onde, můžeme jen velmi obtížně studovat, jak tehdejší společnost vlastně fungovala. V tomto ohledu nám zatím nepomohli ani pamětníci. Nebo jste snad někde četli upřímnou zpověď komunistického kádrováka? A co ty tisíce lidí, kteří se před listopadem kádrováním živili, dnes asi tak dělají? Personalisty místních poboček zahraničních společností? Snad se při příštím „kulatém“ výročí demokratického převratu dozvíme od historiků o kádrování za komunismu něco bližšího.
Kdo vyplnil první kádrový dotazník, ten tím již projevil souhlas s pravidly nastolenými režimem
O autorovi| Petr Zídek, redaktor Orientace
