Bylo den před Silvestrem, když jsem přijel na své z dob mého bratislavského působení oblíbené parkoviště u Starého města. Je to kousek k dobrým hospodám a za pár korun na hodinu ta jistota, že nedostanete pokutu, stojí. „Hodina 120 slovenských korun,“ vítal mě ale nápis, pod nějž připsali, že to je necelé čtyři eura. Prohlásil jsem něco o zločincích a odjel tam, kde hodina byla „jen“ za sto.
Vyděšený, kolik tahle vyjížďka na večeři bude stát, jsem vyrazil do nejbližší, předchozími návštěvami vyzkoušené hospody, která nebyla nikdy zvlášť drahá. Dopadl jsem stejně jako na parkovišti. Jídla začínala někde u pěti set korun. Utekl jsem, ale podobně jsem dopadl na dalších dříve přijatelných adresách. Při hladovém pobíhání vymrzlou Bratislavou jsem zaregistroval, kolik domů v krásné historické části se změnilo v luxusní hotely, kolik přibylo přepychově se tvářích restaurací, jak zmizely „normální“ obchody a nahradily je ty s cenovkami, u nichž zůstává rozum stát.
„To se stalo během tak posledního roku a půl, když začali konečně jezdit turisté. Všichni se zbláznili. My už do Starého města nechodíme, nikdo nechce mít pivo za padesát korun,“ vysvětlila mi moje kamarádka.
Staré bratislavské město, které bylo krásné tím, jak to tam po nocích žilo místními Bratislavany, tak zřejmě zmizelo a změnilo se v drahé předměstí Vídně.
