Odvolací soud politika osvobodil. Incident, při kterém se vážně zranil architekt Vilém Tierhier, přesto zničil Skrejšovskému pověst a udělal z něj třetiřadou postavu českých dějin.
Jana Stanislava Skrejšovského nejspíš čekala skvělá politická kariéra; 12. října 1878 ji však definitivně prohrál u Zemského soudu v Praze. Soudce Jankovský tvrdému podnikateli, neohroženému novináři a „zlému muži“ české politiky uložil čtyřměsíční trest za to, že v lednu shodil ze schodů a těžce zranil svého odpůrce architekta Viléma Tierhiera. Nejvyšší soud ve Vídni pak sice uznal, že šlo o nutnou obranu, pro „vraha“ Skrejšovského však již bylo pozdě. Nenávratně si zničil pověst, a jeho jméno dnes proto zná jen málokdo.
Článek, který se nelíbil „Schodišťový skandál“ přišel pro sedmačtyřicetiletého otce osmi dětí Skrejšovského v nejméně vhodnou chvíli. Od smrti hegemona staročeské politiky Palackého uplynuly skoro dva roky a Skrejšovský na samém konci roku 1877 tvrdě zaútočil na Františka Ladislava Riegra. Tvrdil, že česká opozice vůči Vídni musí být daleko aktivnější, a zjevně usiloval o převzetí vedení staročeské strany. Oba dědicové Palackého rozjeli tvrdou novinovou kampaň a právě kvůli Skrejšovského článku Nepovolaní mravokárci došlo v noci ze 17. na 18. ledna 1878 v pražské Jindřišské ulici k onomu incidentu.
Skrejšovský již před rokem musel kvůli nedostatku peněz prodat svůj německy psaný deník Politik stejnojmennému staročeskému družstvu a vyhradil si jen, že do něj bude dál psát. Předseda družstva, pětatřicetiletý Tierhier, byl ale „riegrovec“ a další hanopis na jeho šéfa jej rozzuřil. Nejdřív rozmetal již hotovou sazbu článku a pak se rozehnal nahoru po schodišti za Skrejšovským.
Oba muži, kteří si podle svědků na dálku nadávali do holomků a pacholků, se potkali pár schodů pod druhým patrem. Chvíli na to Tierhier přeletěl přes 95 centimetrů vysoké zábradlí, zřítil se do přízemí a s proraženou lebkou zůstal ležet v tratolišti krve. Ze svých zranění se nakonec dostal, řadu týdnů ale nevěděl o světě a dočasně mu ochrnula pravá polovina těla.
Měl o svou bezpečnost pečovat O proces se Skrejšovským, kterému za těžké poškození na těle hrozil vysoký trest, byl obrovský zájem a již hodinu před začátkem líčení se 10. října 1878 tlačily na pražském Karlově náměstí zástupy lidí. Soudce Jankovský pustil diváky do síně v devět hodin ráno a rovnou předal slovo státnímu návladnímu Rypkovi.
Po přečtení obžaloby přišel na řadu – podle mladočeských Národních listů „nápadně bledý“ – Skrejšovský. Incident podle něj vyprovokoval prchlivý a přiopilý Tierhier, který chvíli předtím přišel z vinárny. „Pan Tierhier se proti mne hnal se zaťatou pěstí v úmyslu učiniti na mne útok,“ tvrdil politik. Skrejšovský tvrdil, že se bránil útoku a svého soka vůbec neudeřil. Tierhier jej prý udeřil pěstí, pak se sám zapotácel a skácel se dolů. „Bylo to povinností jeho, aby pečoval o vlastní bezpečnost tělesní,“ dodal vystudovaný právník Skrejšovský. Tierhiera se navíc podle svých slov pokoušel zachytit, ale zůstal mu v rukou jen šos kabátu.
„Tak, a to by bylo hezky“ Tierhier se stále ještě částečně ochrnutou pravou tváří vypovídal poněkud jinak. Nebyl prý opilý a rozhodně ani nijak přehnaně rozčílený. Skrejšovský stál prý na schodech a začal mu nadávat do pacholků „a jinak ještě“. Na to mu Tierhier podle svých slov řekl jen „tak, a to by bylo hezky“, a vypravil se za ním nahoru.
Když už byl skoro u něj, prý se otočil: „V tom se obrátím – slyším za mnou uhodit dveřmi od sazárny – a to dostanu ránu do hlavy. Skácím se... jelikož nikdo blíže mne nebyl, musil to býti Skrejšovský.“ Na otázku soudce, jestli také on sám na Skrejšovského nevztáhl ruku, odpověděl: „Nevím. Možná to však věc.“
K verzi, že Tierhierovi musel k pádu někdo pomoci, se přidali i soudní znalci. Například profesor Maschka mínil, že architekt sám přes zábradlí přepadnout nemohl: „To se mi zdá ku pravdě nepodobné. Proč by skácelo se tělo k předu nahnuté na zad, když nenarazí na žádnou překážku.“ Vyšetřující soudce jest blbem? Na řadu pak přišli svědci. Nejdříve Tierhierovi kamarádi, se kterými seděl ve vinárně u Meningra, kteří svorně potvrdili, že se architekt neopil. „Tak střízlivý jako člověk, který nepožil žádných lihovin, ovšem nebyl. Byl poněkud rozčilen; toť pravda, avšak nelze to nazvati ani malou špičkou,“ vysvětloval soudu advokát Šolc.
Ze sazečů a dělníků z tiskárny, kteří u incidentu byli, čišela servilita k bývalému majiteli deníku Skrejšovskému. Tierhier byl podle nich opilý, choval se neurvale a za zranění si mohl sám. Například strojmistr Vilém Müller tvrdil, že Tierhier nadával Skrejšovskému do pacholků a šel proti němu se zaťatou pěstí, kdežto politik nedělal nic. Když mu soudce připomněl, že dříve do protokolu řekl, „viděl jsem, jak ruce mávaly proti sobě“, Müller to popřel s tím, že se vyšetřující soudce bezpochyby spletl. To už soudce nevydržel a uštěpačně poznamenal: „Tož jest bezpochyby pan vyšetřující soudce blbem.“ Sazeč Hippmann vyprávěl, jak Tierhier přišel do sazárny, „počal řáditi, hrozil, že všechno vyhází, že mu všechno vuřt“. Pak podle Národních listů vzkřiknul mohutný sazeč slovo „pánové“ tak mocně, až se otřásla celá síň. Soudce Jankovský ho přerušil: „Nekřičte tak.“ Když se Hippmann bránil, že Tierhier slovo vzkřikl takto mocně, usadil ho soudce: „Nu dobrá, řekněte: křičel. Ale nekřičte vy.“ Zlomený muž Rozsudek padl třetí den jednání v sobotu 12. října 1878. Skrejšovský dopadl vlastně dobře, když dostal jen čtyři měsíce vězení za přestupek proti tělesné bezpečnosti, nikoliv trest za zločin těžkého poškození na těle. K osvobození to ale mělo daleko a kampaň vedená Riegrovými příznivci již beztak Skrejšovského znemožnila. Pro mimořádně talentovaného politika a muže, kterého historik Otto Urban charakterizoval slovy „dokázal podplácet a korumpovat a měl všude své lidi“, to znamenalo konec politické kariéry.
Nepomohlo ani rozhodnutí nejvyššího soudu ve Vídni, který dal v únoru 1879 Skrejšovskému za pravdu. České noviny o tom přinesly jen kratičkou zprávičku bez jakýchkoliv podrobností, podle Urbanovy knihy Česká společnost 1848–1918 ovšem odvolací soud plně uznal, že Skrejšovský jednal v nutné sebeobraně. Krátce poté se zlomený Skrejšovský přestěhoval do Vídně a v říjnu 1883 tu zemřel. Rieger tím přišel o nejvážnějšího konkurenta ve staročeské straně, tu už ale stejně brzy zatlačili do pozadí mladočeši.
***
Nejvyšší soud pak sice uznal, že šlo o nutnou obranu, pro „vraha“ Skrejšovského však již bylo pozdě. Nenávratně si zničil pověst.
