Když před sto lety vznikla republika, chybělo při tom šedesát tisíc českých mužů. Byli v Rusku, na Sibiři. Legionáři, legendární hrdinové první světové války, doufali, že se budou moci co nejdřív vrátit domů. Nakonec jim to trvalo ještě dva a půl roku. Dva a půl roku bojů v sibiřské tajze, kde se snažili – bezvýsledně – zastavit postup bolševiků. Jedním z posledních navrátilců byl pradědeček Iny Píšové, desátník Jan Kouba z jihočeských Pasek, mezi bratry legionáři z 9. roty 7. Tatranského pluku známý pod přezdívkou Culinka.
V květnu 2017 se Píšová, která tehdy pracovala jako mluvčí Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, rozhodla, že se s manželem Petrem vydá po jeho stopách. S deníkem, který si její pradědeček psal šest válečných let, projeli celých 9288 kilometrů transsibiřské magistrály, již na konci první světové války legionáři ovládli.
Váš pradědeček narukoval v roce 1914, domů se vrátil v roce 1920. Jak se během těch dlouhých šesti let změnil jeho pohled na válku?
V rakousko-uherské armádě se Jan sotva ohřál. Při první příležitosti v roce 1915 přeběhl do ruského zajetí. Další dva roky strávil pobytem v zajateckém táboře a legionářským výcvikem. Když se v roce 1917 dostal do legií, byl nadšeným dobrovolníkem. V květnu 1918 se dostal poprvé do Vladivostoku, už už nastupoval na loď mířící kolem světa domů, jenže v té chvíli přišel rozkaz obrátit se čelem vzad a jet zpátky na frontu, protože bolševická ofenziva sílila. Od té chvíle se tón deníku mění v zoufalé zápisky armády, která uvízla v cizí občanské válce a doma se buduje republika bez ní.
Rota vašeho pradědečka dokonce odmítla vyrazit do bitvy…
Po konci první světové války proběhla celou legionářskou armádou vlna revolt. Proč máme dál bojovat? Za koho ještě nasazujeme životy? Válka přece dávno skončila! Zoufalí legionáři psali legionáři Masarykovi dopisy, odmítali nastupovat na frontu. Bojová morálka byla tak špatná, že musel přijet osobně generál Štefánik a pluk od pluku přesvědčovat, že legie musí v Rusku zůstat. Ti kluci nakonec poslechli – co jiného jim taky zbývalo, když za dezerci byl trest smrti?
Ale mysleli už jen na jediné: kdy už se dostaneme domů? Nesmírně je trápilo, že republika se utváří bez nich. Dalo by se říct, že trpěli mesiášským komplexem, ovšem oprávněným, protože oni skutečně zkrátili první světovou válku o několik měsíců – tím, že obsadili transsibiřskou magistrálu, zadrželi na východě asi milion rakousko-uherských a německých zajatců, kteří se tím pádem nemohli přepravit na evropská bojiště. Oni tohle všechno věděli a zároveň věděli, že republika se ustanovuje bez nich. Obsazují se důležité posty, tvoří se nová elita. A oni mrznou na Sibiři.
Když se roku 1920 konečně vrátili domů, byla republika hotová. Ty poslední pluky už na nádražích ani nikdo moc nevítal. Sibiřská anabáze měla skutečně takhle hořký konec. Druhá věc byla, že jejich úkolem bylo bojovat proti bolševikům na straně bělogvardějců. Jenže bělogvardějci byli taky pořádná sebranka a legionáři to moc dobře věděli. Admirál Kolčak, jeden z velitelů bělogvardějců, nechal své odpůrce během puče v Omsku naházet pod led. A stejně krutě se choval i k prostému obyvatelstvu. A to byl jeden z důvodů, proč Čechoslováci postupem doby ztratili veškerou motivaci se těch bojů dál účastnit. A jak ztratili víru, tak začali prohrávat. Najednou tam nebyla žádná velká vítězství jako Bachmač nebo Zborov. Přicházela jedna porážka za druhou, zima, hlad, zhoršovalo se zásobování. Rok 1920 už byl v podstatě zoufalý příběh zapomenuté armády na ústupu. Na konci deníku si pradědeček zapsal: „Naše vojenské vystoupení proti vládě bolševické byl tragický omyl, který stál obě strany mnoho krve a škod.“
To je hodně jiný příběh než ten o hrdinských legionářích, který se vypráví v národním mýtu…
Je. Do konce první světové války ti muži chápali, proč tam jsou. Ale pak následovaly ještě dva roky, kdy umírali za něco, čemu nevěřili. Je zajímavé, že tohle po válce pradědeček nikdy nikde neřekl. Že to zůstalo jen v tom deníku. Když se vrátil z války, mluvil o legiích a Masarykovi hrdě a přesvědčeně. Jako by se postupem času sám stal součástí toho mýtu a ty bolestné věci si uzavřel v sobě.
Dopouštěli se i legionáři nějakých krutostí?
Neradi to slyšíme, ale dopouštěli. Byla to válka jako každá jiná a oni vojáci jako každí jiní. Bolševici nesmírně krutě zacházeli se zajatci. Často je mučili a jejich těla zohavovali. Když najdete své mrtvé spolubojovníky v takovém stavu, je strašně snadné cítit nenávist a obrovskou touhu po odplatě. Janův příběh je ilustrací toho, že krutost plodí krutost a násilí plodí další násilí. Bohužel i legionáři se občas dopouštěli násilí na civilistech. Pradědečkův deník zachycuje několik takových situací, které se týkaly elitního prvního pluku, jízdního oddílu Jisker z Brandýsa. Popisuje, jak táhnou Sibiří jako loupeživá banda, znásilňují a kradou. Pradědeček přichází do jedné vyděšené vesnice krátce poté, co tam jeden „jiskrák“ zastřelil ruskou dívku, když mu odmítla být po vůli. I tohle patří k dějinám československých legií.
Změnil se díky cestě po pradědečkových stopách nějak váš pohled na něj nebo na legie?
Obrovsky. Dokud jsme ten jeho příběh pořádně neznali, jen jsme si v rodině pořád dokola vyprávěli, že dělal hrdinské skutky. Najednou se nám ale ukázal jiný Jan. Obyčejný kluk, který během války musel udělat spoustu problematických rozhodnutí, na která nebyl vždycky hrdý. Třeba když musel hned na začátku války nedaleko od sebe nechat v bolestech zahynout jiného rakouského vojáka, protože kdyby se hnul zpoza stromu, schytal by to taky. Statečný přesto byl, ale nebylo to takové to plakátové hrdinství, ale spíš malé, neviditelné skutky lidskosti. Třeba se velmi laskavě choval k ruským vesničanům. Sám byl ze starého selského rodu a měl ty obyčejné sibiřské lidi hrozně rád. Když v jedné vesničce viděl, jak moc se místní legionářů bojí, uspořádal tam „český večer“ a hráli tam s kapelou, aby prolomili ledy.
Celý rozhovor o cestě Sibiří, životě legionářů a novém pohled na anabázi českých vojáků v Rusku si přečtěte v magazínu Pátek LN, který vychází 30. listopadu.
V magazínu dále najdete:
|
