Sobota 11. července 2020svátek má Olga 17 °C občasný déšť Předplatné LN
Lidovky.cz > Zprávy > Noviny

Lidé pocházejí z rostlin

Se zpěvačkou a výtvarnicí Vladivojnou La Chia o templářích, Egyptské knize mrtvých, sebedestrukci, pankáčích v Ostravě a ženské energii.

Věřím, že tento rozhovor ocení každý rodič šestnáctileté dcery. Na základě toho, co se dozví o dospívání ostravské zpěvačky Vladivojny La Chia (26), dojde k poznání, že má doma vysloveného andílka. Přitom Vladivojna působí na první pohled přímo andělským dojmem. Dlouhé světlé vlasy, dokonalá pleť i postava. Posedává v salonku pražského klubu Radost FX vedle zlaté sošky Buddhy, na sobě bílou košili a decentní šperky. Málokdo by tipoval, že zrovna tato mladá dáma je bývalá zpěvačka kapely Banana s rudou parukou a exaltovaným výrazem. Vladivojna dnes vystupuje bez paruky, zato v toreadorském kostýmu. Nedávno vydala první sólovou desku Tajemství Lotopu (Lotopové jsou v její fantazii mírumilovný národ, který ctí tradice a živí se převážně řemesly). Deska se stala top albem měsíce v nejvyhlášenějším berlínském obchodě hudby Dussmann, nicméně písní má hotových tolik, že už pracuje na dalším cédéčku. A navíc bude mít 10. června v pražském Hotelu Icon svou první výstavu obrazů.

* O vás je známo, že ráda improvizujete. Platí to i v malbě, které se věnujete stejně jako hudbě?

Ano, protože nemám moc ráda detailní koncepce, které mi přijdou omezující. I improvizaci ale musíte částečně kontrolovat, protože věc můžete zničit, pokud neskončíte včas. To se mi například stalo s jedním obrazem, kdy jsem byla do malby tak zapálená, že jsem neodhadla, že obraz je už hotov, a stále jsem na něm něco vylepšovala, až už bylo pozdě.

* Někde jsem četla, že se kromě hudby a malování zajímáte i o dějiny.

V poslední době mě pohltily Tajné dějiny světa, kde se také píše, že lidé nepocházejí z opic, ale z rostlin. A jako dar z vegetativní doby máme v těle jemné vlásečnice nervů, které mají stejnou strukturu jako žilky v listech.

* Vy se zajímáte o konspirační teorie?

Mě zajímá taková historie, kterou mě ve škole neučili. Jsem v tom zkoumání spíše samostudent. Cítím, že některé věci potřebuji znát kvůli tomu, abych lépe poznala sama sebe.

* Co z historických konspirací vás zajímalo nejdříve?

Templáři. Často jsem o nich slyšela, ale nikdy jsem pořádně nevěděla, co jsou zač. Teď už vím, že templáři chránili tajemství, které se muselo skrývat před různými organizacemi, hlavně před katolickou církví. Já z církve měla vždycky úzkost. Cítím, že nebylo správné, co se tehdy dělo, jak se církev zachovala k lidem a používala z bible jen to, co se jí právě hodilo. Bible je podle mě špatně interpretována a mnoho informací v ní záměrně schází. Ale to už jsem zase u jiné konspirační teorie.

* Co vám přijde nejtajuplnější?

Egyptská kniha mrtvých. Byla to jedna z prvních knih, které jsem si pořídila, ale po pár stranách jsem pochopila, že ji pravděpodobně nikdy nebudu moci přečíst. Ale myslím si, že nejsem sama, pro koho je nerozluštitelná. Byla psána lidmi, kteří vnímali svět úplně jinak, než ho dnes vnímáme my. Amožná byli daleko šťastnější, než jsme my.

* Myslíte si, že jsou lidé nešťastní?

Myslím, že většina ano. Neumíme se totiž konfrontovat se smrtí, bojíme se jí. A chybí nám právě ty základní informace, díky kterým bychom si uvědomili, kde jsou naše kořeny. Když zapnete televizi, ukazuje se vám podivná představa o dokonalosti, jak máte vypadat, co si máte myslet. Odmalička se nám přikazuje, jak se máme chovat, abychom došli co nejdál, ale co to je? A vy začnete ztrácet svůj vnitřní hlas. Vždyť 90 % lidí dělá práci, kterou dělat nechce. Jsou naštvaní, nemají čas na rodinu, na lásku. Odtud plyne i promiskuita, která je vnímána jako něco normálního. A když se pak podíváte na politiku, nevěříte vlastním uším a očím. Celá politická propaganda je postavená na tom, že jeden nadává na druhého nebo se prosazují nic neříkající hesla. Jde jen o marketingové tahy

*

politiků, hlad po moci a touhu urvat, co se dá, co nejrychleji.

Proč je to tak?

* Možná je to dáno tím, že žijeme jenom 80 let, produktivní jsme tak dvacet let. Oni vědí, že za 20 let budou staří, budou potřebovat hodně peněz, aby neskončili jako my ostatní někde v domově důchodců. Moc dobře totiž vědí, jak to tady se sociální péčí i se zdravotnictvím vypadá. Kdybychom žili 400 let, budeme vědět, že máme mnohem víc času před sebou, a chovali bychom se zodpovědněji úplně ke všemu.

Co vlastně dělají vaši rodiče?

* Táta byl rebel a z gymnázia ho vyloučili kvůli chování. Dnes dělá hasiče. Málokdo si uvědomuje, že hasiči kromě požárů jezdí také k autonehodám, utopencům nebo zmrzlým bezdomovcům. Proto není divu, že po třiceti letech, co tuto práci dělá, tak jeden den hasí a pak dva dny pije a chytá ryby. No a máma chtěla studovat psychologii, jenomže mě měla v devatenácti a život se jí trochu změnil. V pubertě dostala několik cen v recitačních soutěžích a také hrála amatérské divadlo, které se zkoušelo u nás doma. Když jsem se jí nedávno ptala, co by opravdu chtěla dělat, řekla, že její sen je mít hospic nebo bleší trh. Pracovala totiž v eldéence, kde lidi umírali. Chodila jsem tam s ní, když mi bylo šest. Četla jsem třeba pohádku jedné staré paní a další den jsem zjistila, že umřela. Silné zážitky. Pak máma pracovala v kultovním ostravském rockovém klubu Rock Hill v Mariánských Horách. Tam jsem jako malá začínala kreslit portréty pankáčů. Ten klub zavřeli. Děly se tam šílené věci. Teď se stará o fitcentrum a řekla bych, že není úplně šťastná. Podle mě zůstala duší hippie.

Jaké máte vzpomínky na dětství? Byla jste jiná než ostatní?

* To bylo zvláštní. Vedle našeho domu byla škola a hned vedle kostel. Za ním byl takový pralesík a tam jsme zažívali různá dobrodružství. Třeba se nám

* stalo, že nás tam honila parta syčáků s nožem-rybičkou. Jako dítě jsem měla partu, říkali jsme si Psí bouda a na stěny domů a ploty jsme bílou temperou psali prstem nápis „život“. A co nikdy nesmělo chybět, bylo švihadlo, petardy, baterka a svačina. S touhle výbavou jsme ráno nebo po škole vyrazili za dobrodružstvím, lezli po stromech, chodili do kanálů a tajných skrýší. Dětství jsem tak do devíti let strávila hlavně venku. Ale doma jsem si také ráda hrála, měla jsem spoustu různých panáčků, vojáčků, stavěla jsem si města.

V Mariánských Horách je velká romská komunita. Jak jste spolu jako děti vycházely?

* Tam to bylo propojené, já mezi nimi měla přátele i nepřátele. Pamatuji si na takovou nechutnou věc, jak mi jeden cikán plivl obrovský flusanec přímo do krku. On totiž lezl na nějakou stěnu, já tím byla fascinovaná a on na mě zařval: „Nečum!“ A já furt čuměla, tak mi plivl přímo do krku. Od té doby zpívám. Bylo mi asi sedm. Pamatuju si na Julii Linkovou, to byla moje kamarádka cikánečka. Dnes se stará o romské děti. Spousta těch lidí v Mariánských Horách pořád bydlí. My se odstěhovali do Poruby a já se pak do Mariánských Hor vrátila na vysokou.

Jakou máte zkušenost s rasismem? O severní Moravě se v souvislosti s ním píše.

* Právě proto, že jsem žila vedle téhle komunity, mě žádný rasismus ani nenapadl. Když jsem dostala svůj první foťák, chodila jsem po jejich dvorcích a fotila. Na návštěvu jsem k nim sice nešla, ale jsem na ně zvyklá. V Ostravě ale lidem Olaši asi trochu vadí. Když si sednete na Kuřím rynku, což je v centru Ostravy, a dáte si kafe, tak okolo na lavičkách sedí spousta Olachů a řvou na sebe. Mně to ale přijde roztomilé, nikdy mě to neruší ani se mě to nijak nedotýká. Je to takový kolorit Ostravy, který k ní patří stejně jako továrny, horníci a Stodolní.

Jak se změnila Ostrava od vašeho dětství?

* Dneska je daleko barevnější, což je dobře. Ale protože já více tíhnu k minulosti, tak mně ty šedé rozpraskané baráky chybí. Kolem toho našeho kostela to vypadalo jak v Rychlých šípech. Stodolní byla omšelá ulice, měla zvláštní atmosféru, tam v těch hospodách vznikaly silné věci. Dnes už Stodolní kouzlo moc nemá. O víkendu se změní v namlouvací noc a vzájemný lov samců a samiček.

Žijete v Praze. Jak se podle vás liší Ostraváci a Pražáci?

* Já slyšela takový zvláštní názor – Pražáci si na drsňáky hrajou a Ostraváci fakt jsou. V Ostravě je to upřímné, do Prahy jezdí lidi za kariérou a musí se přizpůsobit. Kdežto v Ostravě se narodíte, a když tam zůstanete, tak se musíte nějak protlouct. A s tou prací to taky není bůhvíco. Navíc tam hodně lidí volí komunisty, na koncerty nikdo nechodí, přitom tam všichni hrajou v nějaké kapele. Je to extrémní město.

K vašim vystoupením patří kostýmy, jste nepřehlédnutelná. Brala jste jako malá mamince šaty?

* Šaty jsem brala tátovi. Pro mě bylo utrpení, když jsem si musela vzít sukničku – třeba na nějaké dětské představení, kam jsme šli se školkou nebo se školou. Vzala jsem si ji jen v případě, že jsem k ní měla bílé silonky a představovala si, že jsem princátko. Venku jsem si našla klacek a strčila si ho za pásek jako meč. Další oblíbený převlek byla tátova hasičská uniforma. K tomu jsem si obula lyžáky a představovala si, že jsem kosmonaut. Princeznou jsem opravdu ve svých dětských snech nebyla.

Přitom působíte žensky, nosíte červené rtěnky. Ženy na vašich malbách mají dlouhatánské řasy. Čekala bych, že jste mámě brala šaty a make-up.

* Právě že ne. Až tak do osmnácti jsem navíc kreslila jen kluky, žádné princezny. Dělala jsem docela morbidní obrázky. Jednou si zavolali mámu do školy, protože jsme měli kreslit nějaké velikonoční motivy a já nakreslila asi čtyři muže na kříži s uříznutými končetinami a penisy. Tenkrát se mámy ptali, jestli se mnou nepotřebuje pomoct, jestli jsem normální. A máma řekla: Prosím vás, toho máme doma plno. Kreslila jsem také kapely, protože mě hudební život přitahoval. Ke kapelám jsem si vymýšlela písničky a ty si pobrukovala. Kreslila jsem celé jejich životní situace. Zkoušky, hádky v kapele a podobně. Průlom nastal až po těch osmnácti, kdy jsem si uvědomila svou ženskou energii. Začala jsem se malovat, nosit podpatky a kreslila jen ženy s obrovskými řasami. Teď už jsem našla rovnováhu. Ale bylo i období, kdy jsem například byla na erotickém veletrhu, kde měl můj tehdejší přítel stánek, a celou dobu jsem tam kreslila jen nahé ženy.

Váš přítel prodává erotické zboží?

* Ne. Jeho bývalá žena je úžasná návrhářka sexy spodního prádla. Ale ten

*

krát tam nemohla být, tak tam byl on a já. Z toho laciného erotična jsem byla tak nervózní, že jsem celé čtyři dny jen kreslila a udělala asi padesát kreseb. Já v té době byla velmi nesmělá, nosila jsem černý baret s bílou hvězdou, který mi dal Jiří George Dokoupil.

Vy se znáte?

* Já ho poznala v šestnácti.

To jste byla jeho múza?

* Když tenkrát maloval sérii koní v ateliéru na Václaváku, měl obrovskou plachtu, na kterou jsem si lehla, vozil mě po rzi a pak tam hledal nějaké abstraktní elementy. Tenkrát jsem přijela na jarní prázdniny za Jakubem Špaňhelem, který měl ateliér právě s Georgem a Petrem Pastrňákem. Petra Pastrňáka znám odmalička, protože jsme si s jeho synem hráli na písku. Mám všechny tři moc ráda a všichni jsou z Ostravy nebo okolí.

Vy jste znala asi celou ostravskou scénu. Prý jste zpívala s punkovou kapelou Buřinky II...

* Ano, v jejich dětském sboru Vagínka Studénka. Tenkrát měly Buřinky nějaký koncert a chtěly tam mít dětský sbor. Bylo mi dvanáct a byla jsem nadšená. Jen mě strašně štvalo, že jsem o hlavu větší než dvě děti přede mnou, a že ty jsou tím pádem blíž mikrofonu. Věděla jsem, že být ve sboru není rozhodně moje cesta. Ve čtrnácti jsem začala zpívat s punkovou kapelou. Neměla jsem s klukama za sebou ani jednu zkoušku, když mi řekli, že bude koncert. Stoupla jsem si tehdy k mikrofonu a zpívala a řvala dvě hodiny. Pak jsem seděla venku na chodníku, přišel za mnou nějaký opilý pán a řekl mi: Když jste zpívala, tak já vedle onanoval. To pro mě byl fakt v těch čtrnácti letech docela šok.

Kromě punkové kapely První vpředu jste pak hrála v holčičí kapele.

* V šestnácti letech jsem začala hrát s kapelou Kočičí číči. Měly jsme s holkama dost koncertů, vlastní tvorbu, ale třeba i coververzi od Marilyna Mansona. Já na koncertě šla až do extrémních poloh a jednou jsem na jevišti dokonce obcovala s plyšovým medvídkem.

Z kapely jste odešla, protože jste chtěla víc jamovat. Jak jste začala?

* Když někde hrála nějaká kapela a měla pauzu, tak jsem přemluvila basistu z Banany Marka, ať jde se mnou hrát. Já si vzala mikrofon, začala zpívat a improvizovat. Jakmile jsem prostě měla po ruce nějakého schopného muzikanta, bylo mi jedno, čí jsou nástroje. Pamatuju se, že jednou v Boomerangu měl být večer jamování, jenže jedna parta tam pořád hrála věci od Stinga. Já to už nechtěla poslouchat, vlítla jsem tam, vzala zpěvačce mikrofon, kytaristovi skopla aparaturu z jeviště a začala rapovat. Byla jsem tam úplně sama, za dvě minuty za mnou přišla saxofonistka, sundala si boty a začala hrát na alt saxofon. Bylo neu

*

věřitelné, jakou silnou sexuální energii to mělo. Pak tam naběhli konzervatoristi, začali se přidávat a do deseti minut byla energie pryč.

Nepůsobíte na mě dojmem, že někomu skopáváte aparaturu z pódia.

* Nebojte, já nejsem žádný drsňák. To bylo období, kdy se člověk hledá. Cítila jsem, že mám něco v sobě, jen jsem nevěděla, jak to má jít ven. Měla jsem sebedestruktivní stavy. Jenže pak jsem poznala svého dlouholetého přítele Aleše, který se mnou stále hraje a v Bananě dělal produkci a management. Poprvé jsme se poznali v hospodě a holky z Kočičí číči řekly: „To je Vladivojna, zpěvačka.“ A on: „Tak něco zazpívej.“ A já si stoupla a na celou hospodu zařvala: „Uaaaaaaaaaaaaaa.“ Aon: „Ty vole.“ Pak jsem odešla, lehla si na cestu a čekala, až mě přejede auto. A on se rozhodl, že mi pomůže. Jakmile jsem se mohla realizovat s Bananou a energii zacílila správným směrem, vyklidnila jsem se a uvědomila si, kdo jsem. No a teď je moje nová deska Tajemství Lotopu takové první pohlazení v životě.

V zimě malujete, v létě býváte ve studiu. Dostanete se vůbec ven?

* Po tátovi jsem zdědila potřebu být venku. Dostávám úzkosti, když jsem dlouho ve městě. Potřebuju stromy, přírodu, samotu. Když jsem byla s Bananou, nevadilo mi, že mě po koncertě, když jsem sundala paruku, nikdo nepoznává. Byla jsem spokojená.

Teď už vystupujete bez červené paruky. Poznávají vás lidé?

* Stane se mi to, ale moc mě neoslovují. Kamarádka mi řekla, že nepůsobím příliš sympatickým dojmem, jsem taková podmračená. Když mě někdo osloví, mám radost, ale zároveň jsem nervózní a stydím se. Jednou za mnou někdo přišel a říkal: Jé, Vladivojno, mně se líbí vaše muzika. A já: Ne, to nejsem já. Samotné mi bylo trapně. Říkala jsem si, co to děláš? Tomu člověku se líbí tvoje hudba a ty mu řekneš, že si tě s někým spletl?

A po vystoupení se bavíte s fanoušky?

* Ráda, ale trošku se stydím. Na koncertě si totiž připadám jako nahá. Nezpívám žádné obecné pravdy. Přirovnám to k restauraci. Mým cílem není nasytit masu, protože pak to jídlo musí být takové, aby ho každý strávil, tím pádem je nemastné, neslané. Já raději vytvořím pár chodů, které si okořením podle své chuti, ale nestráví to každý. Po koncertě jsem hodně otevřená, citlivá, duševně svlečená. Naštěstí vystupuju oděná.

Uživíte se hudbou a malováním?

* Já se živím hudební dramaturgií nebo skládáním hudby pro různé televizní pořady. Dělala jsem například znělku pro pořad Nahá jsi krásná. Tu titulní píseň jsem i nazpívala, takže si musím nějak vypomáhat.

Tak ta je vážně chytlavá.

* Mně říkal kamarád, že slyšel v hospodě deset padesátnic a zpívaly si, „nahá jsi krásná“. Potřebuji pracovat tak, abych měla zároveň i hodně tvůrčí svobody a času. ?

***

VLADIVOJNA LACHIA ? Vladivojna La Chia se narodila v Ostravě, ale v posledních letech žije v Praze. V roce 2007 absolvovala Katedru výtvarné tvorby na Ostravské univerzitě. Působila v kapele Banana, s níž vydala tři desky (Banana – 2003, Trip – 2004, Jungle – 2006). Vyšla jí první sólová deska Tajemství Lotopu. Když jsem dlouho ve městě, mám úzkosti. Potřebuji samotu. OČIMA AUTORKY

? Myslím, že ze zpěvačky Vladivojny La Chia by měl radost Bohumil Hrabal. Vladivojna je totiž z rodu pábitelů. Historky chrlí neuvěřitelným způsobem, má jich v záloze tisíce. Ve vyprávění o dětství či dospívání zachází do nejmenších podrobností, vyjmenovává jména a konkrétní ostravská místa, volně asociuje. Poslouchat byste ji vydrželi hodiny.

? Vždycky s kolegy říkáme, že pro rozhovory jsou nejhorší herečky (jakékoliv), pak herci a na třetím místě se umisťují mladé zpěvačky. Vladivojna se však tomuto pravidlu naprosto vymyká – je otevřená, nehraje s vámi žádné hry a nestylizuje se do něčeho, co není a co nikdy nebude. Možná je to tím, že je nejen hudebnice, ale i malířka.

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Neurolog: Alzheimera a parkinsona může ovlivnit strava. Opatrně s mléčnými výrobky

Ostravský neurolog David Školoudík | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Premium Jako jeden z mála na světě dokáže vyčíst z ultrazvukových snímků riziko Parkinsonovy, Alzheimerovy a dalších chorob....

Virus se mění pod rukama. Přírodní izoláty se tak nechovají, vysvětluje Peková

Molekulární bioložka a genetička Soňa Peková. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Premium Do povědomí širší veřejnosti se molekulární bioložka a viroložka Soňa Peková z laboratoře Tilia dostala pro své neshody...

Vlci útočí. Rodina z Beskyd se bojí o dcery i o turisty

Smečka vlčích mláďat v Javorníkách (7. 8. 2019) | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Premium Klidný život rodiny žijící v beskydské obci Hrádek blízko Jablunkova, změnil útok vlků. „Sedmiletá dcera ráda chodí se...

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!