Z knihy otiskneme tři ukázky – dnešní pojednává o prvním procesu, v němž se Ludmila Brožová angažovala po vynesení rozsudku nad Miladou Horákovou.
Den po popravě Milady Horákové se Ludmila Brožová vrátila do soudní budovy na Pankráci. Na lavici obžalovaných proti ní zasedlo 24 členů skupiny „Bulíček a spol.“. Poprvé se nemusela o hlavní roli s nikým dělit.
Z dvou tuctů obžalovaných, kteří pocházeli především ze Skutče, Pardubic a Chrudimi, žil v době přípravy knihy již jen jediný: v roce 1950 sedmadvacetiletý Josef Vašek. Jeho otec byl ve Skutči nájemcem hotelu Záložna, rodina se zapojila do protinacistického odboje. Po válce byl ve městě místopředsedou národně-socialistické mládeže. Po únoru 1948 začal aktivně pracovat proti komunistickému režimu: „Měli jsme hájenku u Holetína, tam jsme schovávali ty, kteří chtěli odejít, vodili jsme lidi jedné skupině sociálních demokratů v Mariánských Lázních, kteří je pak dostávali ven,“ říká Josef Vašek ve svém domě na Pernštýnském náměstí v Pardubicích. Došlo i na nebezpečnější akce. „Nějaká skupina chtěla třaskaviny, chtěli vyhazovat tratě, když Rusáci odváželi uran. Já jsem se hned přihlásil, protože u Skutče byly žulové lomy a tam velké skladiště těchhle třaskavin.“
Josef Vašek se znal se správcem lomu Františkem Hanákem, který mu předal duplikát klíče od skladu výbušnin. Pět dnů před plánovanou akcí však byla celá skupina zatčena. Jméno udavače se Josef Vašek nikdy nedozvěděl. Františka Hanáka poznal také rodák ze Skutče, historik Jan Tesař: „Byl to mužný a charakterní člověk a já mu mám být co vděčen, neboť mi umožnil zaměstnání v tom lomě na neúplný čas, což tenkrát byla vzácnost.“
O desetitisících obětí justiční zvůle padesátých let nevíme téměř nic. Jedním z mála archivních pramenů, které trochu vypovídají o jejich osobnosti, jsou „Zprávy o pověsti“, které soudy shromažďovaly z místa bydliště. Z řady z nich je znát, že byly psány se snahou neubližovat: „Josef Osman, slévač kovů, bytem v Pardubicích, Rožkova ul. čp. 1861, je spolumajitelem vily o 6 místnostech, kde bydlí se svojí manželkou a 4 roky starým děckem ve 3 místnostech. Z ostatních 3 místností pobírá nájem jeho žena z prvního manželství. Vůči dělníkům u něho zaměstnaným se choval dobře a nejsou na něho stížnosti. Je o něm známo, že rád navštěvoval hostince a požíval větší množství alkoholických nápojů. Na veřejnosti vystupoval slušně. Jeho slévárna je v národní správě.“ „Marie Osmanová roz. Pětíková, bytem v Pardubicích, Rožkova ul. čp. 1861, je zaměstnaná jako pomocná dělnice ve slévárně Josef Osman, v národní správě v Pardubicích, s platem Kčs 800 týdně. Je nemajetná a stará se o 1 děcko ve stáří 4 roky. Ve slévárně pracuje dobře a i v době, kdy byla slévárna majetkem jejího muže, nebylo ze strany zaměstnanců stížností.“ Josef Osman byl za členství v Bulíčkově skupině odsouzen na 13 let a propuštěn v roce 1954.
Jeho žena dostala 11 let a byla propuštěna v roce 1956.
„Bulíček vlastnil výrobnu na syrup a šťávy ve Skutči v hostinci u Čejky. Vlastní osobní auto, které mu bylo na příkaz SNB Pardubice převezeno do Pardubic. (...) Obývá 3pokojový byt se svou rodinou. Poněvadž Bulíček se zdržoval ve Skutči a do Prahy jezdil pouze na sobotu a neděli, nepodařilo se zjistit v okolí jeho bydliště, jaký postoj zaujímal k našemu lidově demokratickému zřízení, ale pravděpodobně kladný poměr neměl. Organisován politicky nebyl.“ Josef Bulíček byl odsouzen na 20 let a propuštěn v roce 1960.
„Po vyšetření oznamuji, že František Hanák v místě jeho pobytu požíval dobré pověsti a jest majitelem 5 ha pozemků, osobního auta, na němž má 20 000 Kčs dluhů jeho sestře Marii Hanákové a bytového zařízení do pokoje a kuchyně.“ František Hanák byl odsouzen na 11 let a propuštěn v roce 1957.
„Po vyšetření oznamuji, že Čeněk Gregor nepožíval v obci Žďárci valné pověsti, zvláště v nynější době. Gregor jest majitelem mlýna a hospodářství ve výměře 8,70 ha pozemků, 10 kusů dobytka a 1 koně. Hospodářství i mlýn jest ve velice dobrém stavu provozu.“ Čeněk Gregor byl odsouzen na 10 let a propuštěn v roce 1954.
„Po vyšetření oznamuji, že Jiří Chour po dobu pobytu ve Skutči nepožíval valné pověsti, zvláště mezi dělníky. Jest majitelem bytového zařízení do 2vou pokojů a kuchyně, ženatý otcem 3 dětí.“ Jiří Chour byl odsouzen na 18 let a propuštěn jako poslední z celé skupiny v roce 1963.
Procesy 50. let máme spojeny s kampaněmi organizovanými režimem proti obžalovaným, v nichž zfanatizovaní, zmanipulovaní či zastrašení občané požadovali vynesení nejpřísnějších trestů. Skutečský případ „Bulíček a spol.“ ukazuje, že v té době existovala také občanská odvaha a sousedská solidarita.
Soudní spis obsahuje prohlášení na podporu některých obžalovaných. Nejvíce jich získal mlynář Čeněk Gregor, který – jak jsme mohli číst výše ve zprávě národního výboru – prý ve své vesnici „nepožíval valné pověsti“.
K soudu dorazila prohlášení nejen z jeho vsi Žďárec, ale také z dalších pěti vesnic v okolí – Radčic, Oldřetic, Tisovce, Leštinky a Mrákotína, která dohromady podepsalo 176 osob a která shodně osvědčují jeho statečné chování v době okupace. „Podepsaní občané obce Žďárce potvrzují svými podpisy, že mlynář Čeněk Gregor i syn Karel Gregor a rodina v době okupace semílali nám bez poukazu obilí, prodávali mlýnské výrobky za nejnižší ceny. Tím nám vypomáhali, abychom netrpěli hlad, za což vystavovali sami sebe v nebezpečí. Za to jsme jim dosud vděčni.“ Následuje 42 podpisů. Potvrzení o slušném zacházení zaslal soudu i jeden bývalý zaměstnanec mlýna. Manželům Osmanovým, správci lomu Hanákovi a bývalému majiteli továrny na obuv Chourovi osvědčovali v prohlášeních zaslaných soudu dobré zacházení s dělníky také jejich někdejší zaměstnanci. „Závodní rada bývalé firmy Chour a spol., tov. na obuv ve Skutči, potvrzuje Vám tímto, že Vaše chování vůči zaměstnancům bývalé naší firmy bylo vždy sociální a korektní, takže ze strany zaměstnanců nebylo proti Vám žádných námitek.“
Jeden z podepsaných, František Svoboda, se po vynesení drakonických rozsudků zalekl své předchozí odvahy a napsal soudu další dopis: „Dne 27. 6. 1950 podepsal jsem p. Jiřímu Chourovi bývalému společníku fa Chour a spol ve Skutči, jako jeden ze tří členů bývalé závodní rady fa Chour a spol ve Skutči, že se k dělníkům choval slušně a korektně. Prosím, abyste můj podpis vzali jako bezpředmětný, poněvadž jsem neuvážil, jaký význam může potvrzení mít pro třídního nepřítele a zločince, který připravoval zvrat našeho lidově demokratického státu. Měl jsem na zřeteli jen úzký osobní vztah mezi p. Chourou a dělníky jeho bývalého závodu, nikoli jeho politické zaměření a poměr vykořisťovatele k dělnické třídě. Neznal jsem také velikost jeho provinění vůči národu. Proto Vás žádám, aby můj podpis nepřispěl k zmírnění jeho trestu. Odpovězte mi prosím, zda jste můj dopis vzali na vědomí.“ Třicátého června napsal státní prokurátor Bohumír Ziegler náměstku Klosovi svodku o průběhu okrajových procesů v akci „D“. „Bulíček a spol. – věc skončila, právě bude vynesen rozsudek, podle předběžné porady nejvyšší trest bude 20 let pro Bulíčka, ostatní tresty přiměřeně odstupňované, odvolání nepodám.“ Jde o jasný doklad toho, že tresty stanovily předem mimosoudní orgány.
V celkovém součtu dostalo 24 odsouzených dohromady 296 let vězení, v průměru tedy přes 12 let na osobu. Nejnižší vyměřený trest byl 7 let.
Vystoupení Ludmily Brožové před soudem se nedochovalo, Josef Vašek si však zapamatoval jednu její větu ze závěrečné řeči: „Státní soude, suďte tvrdě, i když obžalovaným nebyla vina plně prokázána, jsou to nepřátelé dělnické třídy.“ Josef Vašek dostal 13 let, propuštěn byl v roce 1956. V Jáchymově přišel o pravé oko. Jeho vnučka trpí vážnou vrozenou vadou, která má pravděpodobně svůj původ v jeho ozáření uranovou rudou.
***
V celkovém součtu dostalo 24 odsouzených dohromady 296 let vězení, v průměru tedy přes dvanáct let na osobu. Nejnižší vyměřený trest byl sedm let.
