12. října 2018 6:00 Lidovky.cz > Zprávy > Noviny

Masaryk nebyl žádný tatíček, ale rváč. Čapkem pohrdal, říká spisovatel Kosatík

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 82Diskuse
Tomáš Garrigue Masaryk (vlevo) a Karel Čapek | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Tomáš Garrigue Masaryk (vlevo) a Karel Čapek | foto: Reprofoto

U některých lidí, s nimiž dělají novináři rozhovory, je těžké vymyslet, na co se ptát. To rozhodně nebyl případ spisovatele Pavla Kosatíka. Téma bylo jasné: ke stému výročí Československé republiky jde do kin film Hovory s TGM, k němuž napsal scénář na motivy známé knihy Karla Čapka, a zároveň mu vychází Masarykův životopis s titulem Jiný TGM.

Celý rozhovor s Pavlem Kosatíkem najdete v Magazínu Pátek v dnešních Lidových novinách

LN: V čem je váš Jiný TGM jiný?
Ta jinakost pro mě spočívá hlavně v tom, že až dneska se mu dá doopravdy dívat z očí do očí. Za jeho života to nešlo, bránil tomu jeho kult, o kterém bylo hodně lidí přesvědčeno, že je v zájmu státu. Rok po jeho smrti zahynulo i svobodné Československo a za nacistů bylo nemyslitelné se Masarykem zabývat. A tři roky po válce to převzali komunisti, kteří ho lidem vymazali z hlav ještě důkladněji. První dobré knihy o něm – Kovtunovy, Opatovy a dalších – začaly vycházet až po listopadu 1989, jenže i tehdy jsme ten tatíčkovský kult vlastně prodlužovali dál. Tou jednoznačností, s jakou jsme z něj udělali hlavně antikomunistu...

Výsledkem je současná úcta hraničící se strachem až nezájmem. Kdo se tady o něj skutečně zajímá, kdo si doopravdy láme hlavu nad tím, jak retro Masaryka proměnit v člověka užitečného v roce 2018? Snad jen těch pár posledních mohykánů v Masarykově ústavu. Takže sto let republiky mi přišlo jako dobrá záminka přemýšlet o něm nepředpojatě. Psal jsem tu knihu ale taky proto, že jsem nešťastný, co se v naší zemi dneska děje, kam to s demokracií směřuje. A protože jsem zvyklý hledat odpovědi v minulosti, řekl jsem si, že odmytizovaný obraz zakladatele státu by mohl být užitečný.

Pavel Kosatík
Pavel Kosatík

LN: Je něco, co vás při práci na scénáři a knize na Masarykovi překvapilo?
Spousta věcí. Nejvíc asi to, jaký to byl strašný drsňák a rváč, který dokázal nemilosrdně likvidovat nejen nepřátele, ale dokonce i přátele! Když v 80. až 90. letech 19. století přecházel z univerzitní kariéry do politické a rodila se realistická strana, velmi drsně se rozloučil třeba s Otakarem Hostinským, člověkem, který ho kdysi přivedl z Vídně na pražskou univerzitu. Obě rodiny se přátelily, jejich děti se znaly. Jenže když se Masaryk začal proměňovat z univerzitního profesora v šéfa strany, už nepotřeboval, aby s ním ostatní diskutovali tak jako vědec Hostinský, ale aby ho poslouchali. A místo toho, aby vzal Hostinského do kavárny, vysvětlil mu to jako kamarádovi a řekl mu: „Nezlob se...,“ udělal něco jiného. 

V prvním čísle časopisu Naše doba nechal otisknout velkou úvahu o Smetanovi, kterou navíc ani nepodepsal, nechal ji podepsat jen svou ženou Charlottou, a tam napsal, že o Smetanovi nebylo dosud vlastně nic vybádáno a že až on – tedy vlastně ona – o něm přináší nové informace. Přitom Hostinský měl v té době za sebou dvacet pět let dřiny na Smetanovi! To on přesvědčil Čechy i část Němců, že Smetana není Wagnerův epigon, ale přináší nový styl slovanské hudby. Hostinský se urazil, nikdy už nevkročil do Masarykova domu. Když byl Masaryk už starý, tak řekl: „Dnes vidím, že jsem to mohl mít laciněji, kdybych se nebyl zbytečně pral.“ Ale to je právě to, byl to rváč.

LN: Váš druhý počin k výročí republiky je scénář k filmu Hovory s TGM. Proč si vlastně Masaryk zvolil jako svého zpovědníka právě Karla Čapka a ne jiného novináře, třeba Ferdinanda Peroutku?
Čapek a Peroutka byli ve vztahu k Masarykovi naprosto odlišní. Čapek skoro bezvýhradně přijal roli hlasu svého pána. Měl pro to ty nejchvalitebnější pohnutky – chtěl sloužit republice a pro něj republika rovnala se Masaryk. Totálně se mu oddal. Peroutka skoro naopak. Ten si uměl udržet distanc. Čapka si Masaryk mimochodem ani nijak zvlášť nevážil. Existují vzpomínky hradní archivářky Gašparíkové-Horákové, kde Masaryk v úzkém kroužku přátel mluví strašně úplně o všech kromě Beneše. 

Obsah intimních hovorů se nemá přeceňovat, ale fakt je, že úctu k Čapkovi tam nenajdete. Myslím, že Masaryk Čapkem vlastně i pohrdal za to, že se tak absolutně přizpůsobil té jeho vizi. Masaryk si myslel, že každý chlap si má svůj program vytvořit sám a jít si za ním hlava nehlava. Obětovat všecko včetně rodiny, což byl přesně jeho případ. No a Čapek podle něj takový svůj program neměl. Proto se mu jevil trochu jako slaboch.

Dá se říct, že Masaryk Čapka využil?
Ano. Masaryk byl absolutně pragmatický politik. Můžeme se o něm bavit jako o filozofovi nebo sociologovi, ale základ je, že byl politik. To poznáte na takových drobnostech. Jako šéf realistické strany šéfoval i stranickému deníku Času. No a když děláte noviny, můžete to dělat tak, že si vyhledáte nejlepší autory a pokusíte se je přesvědčit, aby vám tam psali. To on nedělal. Hledal lidi, kteří budou hlásat jeho doktrínu. Někomu to může znít cynicky, ale mělo to smysl: on tu svou Českou stranu pokrokovou, známou spíš jako realistická strana, kterou založil v roce 1900, potřeboval aspoň trochu rozpumpovat. Moc se mu to ale ani tak nepovedlo. Pro davy byl jeho program příliš složitý. V roce 1914, v předvečer války, byl ve vídeňském parlamentu jediným poslancem té strany.

LN: Takže byl vlastně špatný politik?
Byl politik složitý. A později, jako prezident, byl o něco horší politik, než se často myslí. Republika potřebovala při rozjezdu hlavně stabilitu. Proroci, jako byl Masaryk, chtějí spíš nové a nové změny než nudu té stability. Z tohoto hlediska byl jako politik pro republiku podstatnější třeba Antonín Švehla. Nebo nešťastně brzo zahynuvší Alois Rašín.

Celý rozhovor s Pavlem Kosatíkem si přečtěte v Magazínu Pátek, který vyšel v pátečních Lidových novinách.

LUCIE ZÍDKOVÁ
  • 82Diskuse