V jedné pasáži nové knihy Ivy Pekárkové v souvislosti s londýnskou milenkou senegalského gigola Amadoua čteme: „Cheryl se mu kdysi svěřila že – sorry, jeho víru uznává, ale ona sama nemá boha. Ovšem že nemá. Jen musí celý život poslouchat milion přikázání Obřího Klitorisu.“ Protějšek k tomu postoji přináší úryvek z knihy Aleny Zemančíkové: „Vidím, jak rozmnožujeme svět bez otců a nedokážeme to zastavit, já, moji bratři a sestry a jejich manželé a děti. To, čím jsme sami trpěli, bez vlastní vůle přenášíme dál. Cítím to jako vinu a neumím se jí zbavit: asi že nemám Boha, který by mě vyslyšel.“ Anna z této prózy tedy boha aspoň postrádá – je na tom Cheryl lépe, nebo hůře?
Dokud chalupa nevyhoří Na knihkupeckých pultech se sešly dvě knihy českých autorek, v nichž se objevují jako výrazné postavy dvě ženy se stejným křestním jménem Anna – nic na tom nemění fakt, že jedna je Češka a druhá Angličanka. Povídky Aleny Zemančíkové už ve svém titulu Bez otce naznačují, že za texty a příběhy, jež čtenáři nabízejí, se skrývají symbolické významy odkazující k transcendentním hodnotám mezilidských vztahů, jaké s sebou nese rodina a přátelství – a víra.
Nejsou to však v žádném případě pouhé moralistní traktáty, prozaička dokázala podat svůj osobitý pohled na svět na člověka v něm také osobitým způsobem. V popředí její pozornosti jsou postavy a osudy, které čtenáře ochotného hledat v beletrii víc než napínavé děje a erotická dobrodružství zaujmou právě svou neobyčejnou obyčejností.
Projevilo se to třeba v povídce založené na dětských hrách s říkadly, jíž prolíná touha ženy po muži – životní opoře, nebo v příběhu manželů, kteří poté, co jejich chalupu vykradli zloději, se rozhodli dát všechen zbývající majetek na hromadu a nechat ji napospas světu.
I další povídky se vyznačují touto podivuhodnou perspektivou, jež dokáže prolnutím různých významových plánů vytěžit ze syrové každodennosti poetický tvar. To přibližuje Alenu Zemančíkovou k stylovému typu, jaký v naší současné próze představuje například spisovatelka a scenáristka Tereza Boučková.
Stárnoucí žena a sex Iva Pekárková je ovšem svým stylovým i estetickým založením vůči Aleně Zemančíkové přímo protikladná. Její pohled je upřen na ty stránky hodnoty života, které se týkají smyslové rozkoše a především sexu. Protagonistka její novely Sloni v soumraku Anne Cadoganová, stárnoucí osamělá žena, kterou nepotkala možnost setkat se s mužem svých představ a prožít s ním společný život, odjíždí – inspirována reklamou cestovní agentury a zkušeností náhodné známé – do Senegalu. Tam narazí na již zmíněného mladíka Amadoua, jenž nalezl obživu v sexuálním obšťastňování evropských turistek. Je tímto gigolem uchvácena natolik, že se rozhodne se za něho vdát a odjet s ním do Anglie. Její štěstí nemá dlouhého trvání, neboť mladý Senegalec se ve velkoměstském prostředí Londýna rychle rozkouká a prostřednictvím internetu si najde nový objekt milostného zájmu – opět starší, sexuálně zkušenou ženu.
Má však smůlu – nová milenka Cheryl se ho brzy nasytí a manželka se s ním rozvede, takže se z něho stane bezdomovec předurčený k vyhoštění. Dříve než je donucen k nedobrovolnému návratu, ovšem naváže krátký milostný vztah s Jamajčankou Kaišou, ale ten přeruší její deportace. Amadou se vrací do Senegalu, je vážený svým domorodým okolím, ale zapadá opět do stereotypu předchozího života.
Iva Pekárková dokázala šťavnaté téma náležitě podat pomocí drsného výraziva neostýchajícího se ani nejintimnějších podrobností. Nicméně z jejího příběhu, jakkoli je podán s humorným nadhledem, jaký je autorce vlastní, vane jistá bezútěšnost nesmyslného lidského hemžení, které nakonec postrádá smysl a cíl a končí v bludném kruhu.
***
HODNOCENÍ LN ***** Iva Pekárková: Sloni v soumraku Millennium Publishing, Praha 2008, 245 stran
***** Alena Zemančíková: Bez otce Mladá fronta, Praha 2008, 151 str.
