Dnes o české diskusi
o antikomunismu Proč se dnes tolik mluví o antikomunismu? Protože se nudíme, napsal ve středu Tomáš Zahradníček v MF Dnes. „Máme jazyk a stát, lidská a politická práva, jsme v EU a v NATO. Antikomunismus je odpovědí na otázku, co po dosažení všech met máme se sebou počít - nic.“ Opakem antikomunismu je podle Zahradníčka petřínská rozhledna. „Dvacet celých let bez války, převratu, okupace, to naposledy zažila generace našich pradědů na konci 19. století. Stavěli tehdy divadla, chodili cvičit do Sokola, zakládali turistické cesty a hospodářská družstva, okrašlovací spolky, postavili petřínskou rozhlednu.“
Že je dnešní doba zoufale nudná a antikomunismus zástupný problém, o tom není třeba snášet hromady důkazů. Že v naší zemi máme nějaké vážné trable, si může myslet jen ten, kdo nikdy neopustil rezervaci klidu a blahobytu jménem Evropa. Máme se tedy všichni oddat stavění svých „rozhleden“? Budování rozhleden jako metafora bohulibé činnosti bezstarostných občanů má jeden háček. V pozadí masivní výstavby vyhlídkových věží v letech 1884-1914, kdy jich bylo postaveno na sto padesát, stál vyostřující se národnostní konflikt. České a německé turistické spolky prostě soutěžily v tom, kdo obsadí více vrcholů, tedy symbolicky i větší díl země, kterou si oba národy nárokovaly pro sebe. Národnostní rivalita byla mnohdy také motorem činnosti Sokola, divadel nebo okrašlovacích spolků.
V nudných dobách, jako je ta naše, se obtížněji hledá životní smysl. Není za co bojovat, chybí pole, na kterém by se dalo se ctí padnout. Ještě před sedmdesáti lety jste se mohli nechat v Kobylisích zastřelit se slovy „ať žije prezident Beneš“ na rtech. O deset let později jste mohli osnovat svržení diktatury a být za to po krátkém procesu oběšen. Ještě před třiceti lety jste mohli za pašování zakázaných knih vyfásnout pár let v Minkovicích. Ale co dnes? Za co bojovat a proč? Určitě existují mnohé kauzy, které jsou méně směšné než antikomunismus, žádná však neposkytuje ono uspokojení jako velké boje minulosti. Dnešní bezbřehá nuda a orientace na čistě osobní zájmy mají jedinou velkou přednost: pokud se mýlíme, je to čistě náš problém. Dřívější bojovníci za velké cíle - národ, stát, sociální spravedlnost - se často mýlili v cílech, a ještě častěji v prostředcích, jak jich dosáhnout. Jejich chyby v úsudku pak stály život, svobodu nebo štěstí další nevinné lidi.
Stejně jako Tomáš Zahradníček nevěřím na žádný konec dějin. Nepropadávejme iluzi, že nuda, v níž dnes žijeme, bude trvat do posledních dnů lidstva. Podobný pocit mohli ostatně mít již naši pradědové na konci 19. století. Spodní proudy doby, kterým tehdy málokdo přikládal význam, však tehdejší společnost neodvratně strhávaly do katastrofy. Děti těch, kteří se dobrácky hecovali, kdo bude mít na kopci vyšší rozhlednu, se již navzájem bez skrupulí posílaly do koncentračních táborů, vypalovaly si vesnice a vyháněly se po statisících z domovů.
Jaký spodní proud nás vytrhne z naší nudy zpět do dějin? To nevíme. Jedno je ale jisté: naši potomci za padesát za sto let budou kroutit hlavami nad tím, jak jsme mohli být tak zaslepení, prostoduší a nezodpovědní, že jsme si ho nevšimli včas.
V nudných dobách se obtížněji hledá životní smysl. Není za co bojovat, chybí pole, na kterém by se dalo se ctí padnout.
O autorovi| Petr Zídek, redaktor Orientace
