Metafora o „závodech ve zbrojení“ mezi dravcem a kořistí v přírodě je nepřesná, jak už metafory bývají, a vousatá až hrůza. Ovšem při pohledu na netopýry hnědé napálené můrou z čeledi přástevníkovitých jí lze jen těžko odolat.
Tento noční motýl využívá k zaslepení dravcova echolokačního orgánu prostředky, které připomínají aktivní rušičku radiolokátorů. Doložil to pokus provedený na Wake Forest University v Severní Karolíně.
Že můry nejsou jen trpělivou kořistí v hledáčku netopýřích radarů, tuší vědci už dlouhé roky. Hmyz se samozřejmě přizpůsobil především změnou chování (například se před netopýrem rychle spouští k zemi s křídly u těla), ale na některých druzích se evoluce útoku a obrany podepsala nápaditěji.
Vydávají totiž ultrazvukové signály stejně jako sami netopýři. Jejich přesná podoba se druh od druhu liší. Na základě pozorování tak nakonec vědci zúžili vysvětlení můřích zvuků na tři hypotézy. V některých případech je možné, že můra svým signálem netopýra varuje, aby se jí vyhnul, protože je nepoživatelná. Podle dalšího vysvětlení můry svým zvukem netopýra „vystraší“ těsně před útokem. A konečně se uvažuje i o hypotéze, že můry svým signálem netopýrům ruší jejich „radar“.
Protože ani jeden z účastníků nočních stíhacích soubojů nemůže své tajemství prozradit přímo, musí vědci vymýšlet nápadité postupy, jak své hypotézy ověřit, či vyvrátit.
Williamu Connerovi a jeho kolegům se to v publikaci pro časopis Science podařilo na výbornou.
Vytvořili si pokusnou letku netopýrů hnědých, kterým předhodili můry přástevníka Bertholdia trigona. Ta vydává výrazný ultrazvukový signál a vědci chtěli zjistit, zda ho skutečně využívá v souladu s jejich představami. Infračervená kamera pak během devíti nocí zachytila, jak si můry a netopýři v soupeření vedli.
Navíc si vědci k pokusu vybrali i několik netopýřích zelenáčů. Předpokládali, že jim sledování učení netopýrů (tedy vývoj jejich úspěšnosti při lovu) umožní pochopit, jaké nástrahy můry létajícím savcům kladou. Tento přístup se vyplatil. Jeden z netopýrů byl sice tak vybíravý, že přástevníky odmítl během pokusu vůbec ochutnat, jeho druhové byli ovšem dravější. Pustili se do můr okamžitě. To nasvědčovalo faktu, že je zvuky můr „nestraší“. Navíc je velmi pravděpodobné, že by se netopýři časem přestali „strašení“ bát a jejich úspěšnost při lovu by postupně rostla. Ovšem nic takového se nestalo. Můry byly také podle všeho jedlé. Netopýři neměli zdravotní problémy a můr se (s jednou již zmíněnou výjimkou) nebáli.
Naopak hypotéza o „rušičce“ vyhovovala skvěle. Netopýři na silně „křičící“ můry totiž sice útočili, ale v přibližně 80 procentech případů je úplně minuli.
Vědci proto některé můry připravili o jejich zvukový orgán, aby viděli, jak si s nimi netopýři poradí. Úspěšnost netopýrů se při náletech na tyto „němé“ cíle rázem čtyřnásobně zvýšila.
Studie nemohla odpovědět na to, jak můry netopýry matou. Při některých útocích ovšem zvířata jakoby váhala. Náhle měnila směr a korigovala dráhu. Je tedy poměrně pravděpodobné, že signál můry vytváří ve smyslových orgánech netopýrů „duchy“, tedy falešné obrazy.
Všechny můry bychom ovšem neměli házet do jednoho pytle. Jeden starší pokus ukázal, že i nezkušení netopýří se naučili rychle ignorovat jiné přástevníky (Cycnia tenera), kteří vydávali slabší signál. Tito motýli pro ně byli podle všeho nepoživatelní či přímo jedovatí. U nočních motýlů se tedy patrně vyvinulo několik způsobů obrany.
