Dnes má v pražském Národním divadle premiéru Janáčkova Káťa Kabanová pod taktovkou šéfdirigenta opery Tomáše Netopila s Christinou Vasilevou, Evou Urbanovou a Alešem Brisceinem v hlavních rolí. Od posledního uvedení dirigenta Bohumila Gregora a v režii Karla Jerneka před osmnácti letech se tato opera objeví na scéně zlaté kapličky tentokrát v režii Roberta Wilsona. Tento významný světový režisér se k Janáčkovi vrací do Národního divadla po nastudování Janáčkova Osudu v roce 2002, který se tehdy stal jedním z pamětihodných milníků inscenování opery v Praze (a inscenace získala cenu Alfreda Radoka).
Nezaměnitelný režijní rukopis Roberta Wilsona je založen na tvarování prostoru světlem. Na výsledném efektu se podílí tým spolupracovníků, v němž ke klíčovým patří více než patnáct let nenápadný vousatý muž, který je v programu uváděn jako light designér – Američan Andrew J. Weissbard, v uměleckém světě známý pod značkou „AJ“.
Podle Weissbarda se specializace světelného designu, a platí to i pro operu, osamostatňuje od 70. let s nástupem nových technologií a počítačů. „Dříve bylo vybavení divadelních budov mnohem jednodušší a režisér to zvládl se scénografem. Dnes prudký vývoj reflektorů, lamp, elektroluminiscenčních LED světel, filtrů, zastínění i jejich ovládání dodal tomuto oboru obrovskou dynamiku. Díky nekonečnému počtu kombinací vlastně nikdo ani ve skutečnosti neví, jaké možnosti nabízejí.“ Podle Weissbarda je světlo velice mocné a působivé a v běžném životě si jeho přítomnost ani neuvědomujeme. „Když na scéně potřebujete velice rychlou změnu, lze ji udělat právě světlem. Můžete se dostat z prostoru, který vypadá jako maličký, do obrovského, můžete ho natáhnout, nebo ho naopak vyprázdnit, měnit barvy.“
Výtvarník, který pracuje se světly, v sobě podle Weissbarda spojuje kreativního umělce a zručného řemeslníka. Light designér také směruje oči diváka. „ Pomáhá lidem vidět, co chceme, aby viděl, a naopak nespatřil, co nechceme. Teprve světlo dává inscenaci smysl. Vytváří pocit prostoru, dává mu tvar, jeho velikost, barvu, ale modeluje i čas, protože světlo je málokdy statické a častěji se pohybuje.“
U A. J. Weissbarda se díky jeho obrovským zkušenostem učí lidé nejrůznějších profesí – nejen scénografové a režiséři, ale i architekti a fotografové. „Snažím se jim vysvětlit, jak světlo funguje, a ukázat jim všechny ty technologické možnosti a jejich principy. Protože když rozumíte světlu, rozumíte prostoru, formě.“ Podle Weissbarda je důležité mít na paměti, že neexistuje jedna jediná odpověď. „Na všechno jich jsou tisíce. Výběr je obrovský, ale konkrétní řešení pak záleží i na finančních možnostech, vybavení divadla, ale i času na přípravu inscenace. V Národním divadle jsme na Káťu měli hodně času Wilsonův způsob práce je ojedinělý v tom, jak velkou pozornost věnuje vizuálnímu tvaru, světlu, formě, detailům. Pracujeme společně na každém jednotlivém momentu inscenace – po minutách, ba po vteřinách. Snažili jsme se obestřít až záhadným tajemstvím, odkud vlastně světlo přichází, kde je skryté.“ Weissbard spolupracoval s režiséry různých stylů a přístupů: „Peter Stein hodně vychází z textu, Luku Ronconiho zajímá mechanismus scény, Peter Greenaway se zaměřuje na koncepční dramaturgickou práci, na strukturu. Musím být při své práci velice flexibilní a komunikativní. I proto, že pracovním nástrojem je jen a jen jeviště s herci, dekoracemi, ale i osvětlovači, techniky a celým zázemím,“ dodává Weissbard.
***
Leoš Janáček: Káťa Kabanová Národní divadlo, Praha, premiéra 26. června (rozhovor s R. Wilsonem čtěte na straně 26)
U A. J. Weissbarda se díky jeho zkušenostem učí lidé nejrůznějších profesí – nejen scénografové a režiséři, ale i architekti a fotografové. „Když rozumíte světlu, rozumíte prostoru, formě,“ říká dvorní light designér Roberta Wilsona
