Čtvrtek 28. března 2024, svátek má Soňa
130 let

Lidovky.cz

Povinná novoroční sestava

Česko

ZKRATY A VÝBOJE

Autor, vědom si toho, co se sluší a patří, nemůže v prvním novoročním vydání vynechat příležitost, aby se se světem podělil o představu, co všechno je – autora i zmíněný svět – čeká a nemine.

Naštěstí bývají tyhle předpovědi v dobách silvestrovského bilancování většinou už zapomenuty, stejně se ale hodlám řídit principem předběžné opatrnosti a svůj analytický motor budu túrovat jen zlehka. Má předpověď pro rok 2010 je proto ta nejbezpečnější – čeká nás, moji milí, značná dávka téhož, co v roce 2009, plus nějaké to nepředvídatelné.

A vyplňuje se nám ta věštbička utěšeně – například hned prvního ledna pronesl Václav Klaus novoroční projev. Těžko si představit výraznější příklad smyslu pozbývající rutiny, než je tenhle rituál. Ve chvíli, kdy by značná část občanstva z televize potřebovala slyšet tak nanejvýš recept na spolehlivě fungující vyprošťovák, dostane se jí otcovského ponaučení. Letos jsme mimo jiné byli varováni před módou „utíkání do budoucnosti“. Za sebe zodpovědně prohlašuji, že tam utíkat nebudu, že se radši zastavím, možná se i o kousek vrátím – léto 2005 bylo třeba moc fajn.

Familiární absurditu novoročního rituálu zvýraznila i aférka s falešným projevem, který vyšel v internetovém deníku Referendum. Pár lidí se na to chytilo – stává se. Nejzábavnější na celé té věci byl v mediálních kruzích zřejmě široce sdílený dojem, že „únik“ novoročního projevu už na Silvestra by byla událost hodná výrazných titulků. Země by se otřásla, nemluvě o tom, jak by asi reagovala teta burza...

Jinak šéfredaktor šprýmujícího deníku Jakub Patočka pocítil ve vysvětlujícím textu potřebu omluvit se „všem, kterých se mystifikace mohla dotknout“.

Kdy už konečně čeští adepti mystifikace pochopí, že omlouvat se ex post nemá úroveň? Smyslem mystifikace je dotknout se lidí nebo je, když jde vše, jak má, taky napálit. Kdo se nikoho dotknout nechce, neměl by ani mystifikovat – postrádalo by to smysl.

Jedna změna ale s novým letopočtem přece jenom přišla. Skončilo to desetiletí, pro něž se těžko hledalo označení. V Česku jsme se nakonec víceméně shodli na „nultých letech“.

Dá se v tom najít možná trochu nečekaný význam. Slovo „nultý“ se také někdy používá ve smyslu zkušební, ještě ne tak docela opravdový – nultý ročník, nulté číslo časopisu a podobně. Znamená tedy konec „nultých let“, že odteď už se nám ta historie bude dít jaksi naostro? Že jsme měli deset roků čas si věci jen tak nezávazně zkoušet a teď už do nich budeme muset šlápnout, nebo ještě hůře, že si ony vbrzku došlápnou na nás?

V tom případě by asi bylo namístě vytáhnout ze zásobníku klišé oblíbenou otázku: Máme se bát? Jak říkal v této rubrice už jednou zmiňovaný pplk. Marek: Odpovím si sám. Akorát ještě nevím jak, dodávám já.

O autorovi| ONDŘEJ ŠTINDL, redaktor LN

Autor: