Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

Promarněné šance Tulipánů

Česko

Tulipánová revoluce v Kyrgyzstánu svrhla před pěti lety prezidenta Akajeva. Teď se obětí povstání opozice stal jeho nástupce Bakijev.

Převzít moc v Kyrgyzstánu je jednoduché, stačí zaplatit několik stovek demonstrantů a poslat je na Bílý dům, řekl mi před časem kyrgyzský novinář Dmitrij. Bílý dům je vládní sídlo uprostřed Biškeku a to, co se stalo minulý týden, odhaluje křehkost moci v této horské republice. Z léta 2005 si pamatuji, jak u jeho plotu postávali pohublí příslušníci místního SPECNAZ, vyvolávající spíš soucit než respekt. Když pak na tyto mladíky naběhl dav rozzuřených demonstrantů, bylo jasné, jak to skončí.

Kult síly se v Kyrgyzstánu nepěstuje a tato středoasijská republika nikdy nebyla policejním státem. K nepokojům došlo poté, co příliš horliví policisté sebrali opozičního aktivistu. Dav příznivců vytáhl na jeho osvobození a skončilo to tak, že demonstranti honili policisty po ulicích. Když k podobné situaci došlo v květnu 2005 v uzbeckém Andižanu, tamní vláda nechala sporadickou demonstraci „rozehnat“ palbou z kulometů. Uzbecké vládě stačilo, že se rebelii podařilo zadusit hned v zárodku. Na místě zůstaly stovky mrtvých, a když tehdejší americká ministryně zahraničí Condoleezza Riceová trvala na vyšetření celé události mezinárodní komisí, vedlo to až k vypovězení americké základny z Uzbekistánu.

Základna za polibek Z Uzbekistánu pak přenesli Američané těžiště své činnosti do Kyrgyzstánu, kde fungují jen pár kilometrů od vojenské základny Ruska. Americká základna na letišti Manas ale existovala už od roku 2003 a administrativa George Bushe ji vyjednala s Askarem Akajevem, předchůdcem Kurmanbeka Bakijeva, který minulý týden nakonec utekl z Biškeku. Prezident Bakijev pak čelil extrémnímu tlaku ze strany Ruska imístních obyvatel. Přesto loni v červenci nakonec podepsal dohodu, která umožnila Američanům zůstat. Spekuluje se ovšem, že se na přítomnosti v zemi dohodli přímo americký a ruský prezident a hlava kyrgyzského státu tu sehrála pouze roli statika.

Otázkou je, co kyrgyzské vedení dokázalo z přítomnosti Američanů vytěžit. Po loňské revizi smlouvy Američané zvýšili platbu za nájem trojnásobně – na 60 milionů dolarů ročně (1,12 miliardy Kč). Kromě této poměrně nepatrné injekce do státního rozpočtu ovšem Spojené státy neposkytly žádný větší rozvojový program, žádné strategické partnerství, žádnou výraznější pomoc armádě či policii.

Aktivnější na tomto poli bylo Rusko, které ještě loni nabízelo výměnou za vyhoštění Američanů dvoumiliardovou investici do vodní elektrárny, aby se vyřešil energetický deficit země. Právě prudké zvýšení cen elektřiny totiž nastartovalo demonstraci, která vedla až ke svržení Bakijeva.

Po pěti letech vládnutí je jasné, že Bakijevova vláda promarnila šance, které do ní lidé vkládali. On i lidé z jeho bezprostředního okolí uměli sice skvěle řečnit a slibovat, tím však všechno končilo. Bakijev zabředl do sporů se svými příznivci, do klíčových funkcí ve státě instaloval své příbuzné, jeho rodina ovládla část byznysu v zemi. Nechal se zvolit ve zmanipulovaných volbách, s nepohodlnými novináři si vyřizovala účty mlátící komanda, konkurenční politiky jeho režim posílal do vězení pod smyšlenými obviněními z korupce.

Bakijev nakonec zcela popřel ideje, se kterými před pěti lety nastupoval do úřadu. Před nedávnem prohlásil, že demokracie západního typu, založená na volbách a lidských právech, není pro Kyrgyzstán vhodná. Situace v zemi se mu stále více vymykala z rukou a všechny pokusy ji řešit vyzněly křečovitě. Sám za sebe mluví nápad šéfa kyrgyzské KGB Murata Sutanilova na zavedení veřejných poprav kvůli snížení kriminality. Diktatura nehrozí Vývoj v Kyrgyzstánu vykazuje řadu shodných znaků s dalšími zeměmi, které se vydaly cestou oranžových revolucí. Deziluze obyvatel, rozhádanost politiků, křeč vládní moci – takto to vypadalo v posledních letech na Ukrajině. Nedávné volby tu nakonec vrátily do křesla prezidenta Viktora Janukovyče, kvůli němuž tu před více než pěti lety oranžová revoluce začala. Ukrajina ale na rozdíl od Kyrgyzstánu alespoň s reformami začala a do hospodářské krize se těšila poměrně značnému přílivu zahraničních investic.

Značně nepopulární je i gruzínský prezident Michail Saakašvili, který zatím jako jediný oranžový lídr zůstává u moci. Situace v Gruzii se od Kyrgyzstánu ovšem opět liší v tom, že za Saakašviliho se jasně postavily Spojené státy, Evropská unie tu má klíčový zájem v zabezpečení koridoru pro transport ropy a plynu z oblasti Kaspiku. Tamní vláda je ze všech tří oranžových zemí v reformách asi nejdál, Saakašvili od základů mění postsovětský administrativní systém země na evropský, například od základu rozpustil úplatnou policii a vybudoval ji s novými lidmi. Gruzie také dostává citelnou zahraniční pomoc, která jde do viditelných věcí, třeba do oprav silnic nebo budování nemocnic.

Dokonce i Viktor Janukovyč musel akceptovat vývoj dosavadních pěti let a na první zahraniční návštěvu vyrazil do Bruselu. A ani v Kyrgyzstánu není možné jednoduše zvrátit vývoj směrem k proruské autoritativní vládě. Bylo by to proti svobodomyslné mentalitě horských Kyrgyzů a tamní společnost stojí na silném základě nevládních organizací, které mají větší vliv než slabý státní aparát. Navíc sociální demokratka Roza Otunbajevová, která stojí v čele dočasné vlády, sama před tím, než se rozhádala s Bakijevem, byla jednou z postav tamní tulipánové revoluce. I když Moskva její jmenování přivítala s nadšením a Bakijeva ve svých prohlášeních pohřbila, o budoucím směřování země se zatím jasně nevyjádřila. Je tedy pravděpodobné, že vláda zachová dosavadní status quo a Kyrgyzstán nadále zůstane geopolitickým unikátem, kde se na vycházkách potkávají američtí a ruští vojáci.

***

Prezident Bakijev i lidé z jeho bezprostředního okolí uměli sice skvěle řečnit a slibovat, tím však všechno končilo

O autorovi| TOMÁŠ VLACH, redaktor ČT

Autor: