Po dubnovém čestném doktorátu Lomonosovovy univerzity dostal Václav Klaus od Vladimira Putina loni už druhou poctu, Puškinovu medaili, prý za svůj přínos k šíření ruského jazyka. Snad za to, že při setkáních s ruskou stranou servilně mluví klopotnou ruštinou? Při Klausově čtyřdenní návštěvě Moskvy v dubnu stálo novinářům za kritickou zmínku právě jen to, že s Putinem mluvil jazykem hostitele; ne však už to, že při přejímání čestného doktorátu pronesl řeč zaměřenou proti údajnému ohrožení svobody v EU.
Pokračování na straně 10
Putinův evropský spojenec Klaus
Dokončení ze strany 1
Prezident členské země Evropské unie si vybere k filipice proti „nesvobodě v EU“ půdu autoritářského režimu, který omezuje svobodu slova a jehož političtí odpůrci končí ve vězení a často dokonce umírají za tzv. nejasných či nevyjasnitelných okolností! To by bylo eticky nepřijatelné, i kdyby to právě pro naši zemi nemělo navíc třeskutě praktický význam - kdyby nešlo o velmoc, která si „normalizaci“ vztahů zvláště s menšími vždy představovala a nadále představuje jako záležitost ryze silovou.
Dnešní ruská ideologie zjevně sází na to, že EU jako koncept nevydrží a Evropa se vrátí k slabým národním státům, mezi nimiž si Rusko bude moci vytvářet své sféry vlivu. Z toho logicky vyplývá, že prvořadým českým zájmem je takovému scénáři zabránit a usilovat o společnou evropskou politiku, zejména vůči Rusku. Václav Klaus a jeho nejbližší přívrženci však naopak vytrvale usilují o oslabení EU.
Jak upozorňuje Josef Zieleniec, Klaus za svého mandátu dokonce nevykonal oficiální návštěvu většiny členských zemí EU; zato je častým návštěvníkem v samoděržavných režimech bývalého SSSR. Zdá se, že spíše než EU se svou sdílenou suverenitou se Klausovi líbí postsovětské Společenství nezávislých států, kde jsou sice všichni prezidenti tak trochu vazaly toho ruského, ale směrem dovnitř jsou absolutními vládci svých „suverénních demokracií“...
Kremelský „kůň“ v EU?
Z četby našich novin by se dalo snadno dospět k závěru, že tím nejdůležitějším jsou prezidentovy názory na reformu sociálního státu či stavbu Národní knihovny, zatímco u jeho postojů k Evropě či Rusku jde o vcelku neškodnou profesorskou libůstku. Jenže ve vztahu k výše uvedeným otázkám nemá prezident žádné pravomoci, zatímco zahraničněpolitický rozměr jeho působení je zásadní. A Klaus se i v rozhodujícím okamžiku, při referendu o vstupu do EU, vyjadřoval v podstatě proti české účasti na evropském projektu. A naopak, právě v krizových chvílích byl vždy v pozoruhodném souladu s ruskými imperiálními zájmy.
Už se asi zapomnělo, jak v roce 1991 při pokusu o protigorbačovský převrat v Rusku tvrdil Klaus, že se pučistů není třeba bát, je-li mezi nimi jeho kolega ministr financí a v době akce už premiér Valentin Pavlov (všeobecně označovaný za politika s velmi pofiderní pověstí). Za bosenského konfliktu razil vysloveně moskevskou linii, včetně podpory Miloševiče; nehnuly s ním žádné srbské masakry civilistů, ale ostře se ohradil proti ojedinělému náletu NATO. Podobně, v plném souladu s Moskvou, se vyjadřoval i při kosovské válce. A letos v dubnu ujišťoval v Kremlu Putina, že v průběhu našeho předsednictví bude ČR pracovat na vylepšení vztahů Ruska s EU.
Tato podpora ruských zájmů v Evropě byla přitom tím jediným, co Klaus jako téma českého předsednictví dosud navrhl! Je typické, ale i znepokojující, že Klausovo moskevské vystoupení nevyvolalo u české veřejnosti, od politické reprezentace až po komentátory, žádnou zjevnou reakci. Je udivující, jak málo obecného zájmu u nás zbývá (po pokrytí žabomyších sporů mezi stranami) na zahraniční politiku, přestože je pro relativně malou zemi životně důležitá.
„Postoj Česka je čitelný a není třeba ho měnit,“ říká o politice vůči Rusku ministr zahraničí Karel Schwarzenberg. Možná tomu tak je v pojetí pana ministra, ale už i s naší vládou jako celkem je to problematičtější. Ovšem prezident si zřetelně razí svou vlastní zahraniční politiku, v níž vystupuje vždy proti EU, ale s maximální vstřícností k Moskvě. Taková situace nejenže není zvenčí čitelná, je doslova schizofrenní, což nesporně akutně ohrožuje i naše státní či národní zájmy, o nichž sám Klaus a jeho přívrženci tak často hovoří.
Jistěže je třeba mít s Ruskem korektní vztahy a je třeba si přát, aby se tato veliká země ke skutečné demokracii přibližovala. (Dnes, jak nás upozorňují stateční jednotlivci jako Sergej Kovaljov, se od ní bohužel vzdaluje.) V žádném případě bychom však zrovna my neměli dopustit, abychom se stali kremelským „koněm“ v nejednotné EU.
Josef Jařab, vysokoškolský profesor, bývalý předseda zahraničně-bezpečnostního výboru Senátu
