V březnu 1968 proběhla v Polsku nejhalasnější antisemitské tažení v Evropě od konce druhé světové války. Po propagandistické mašinerii s křikem zmanipulovaných davů následovaly vyhazovy ze studií i ze zaměstnání a všemožná policejní šikana nutila „polské občany židovského původu“ odejít z vlasti.
Řadě z nich nabídla tehdy pomoc Dubčekova Praha.
Když v roce 1967 krátce po arabsko-izraelské šestidenní válce šéf polských komunistů Wladyslaw Gomulka hřímal o místních Židech jako o „páté koloně“, málokdo tušil, jakou pohromu tato slova vyvolají. Odstartovaná kampaň proti „sionismu“ se za studentských protestů v březnu následujícího roku proměnila v obludný hon na Židy. Šlo však především o vysokou mocenskou hru, v níž Poláci a polští Židé plnili úlohu rafinovaně zneužitých figurek.
Kořeny mocenského boje hledejme v době velkého ideologického „tání“, která Gomulku přivedla do čela polské politiky v roce 1956. Jeho cestu mu dláždila pověst nespravedlivě vězněného hrdiny boje za příliš vlasteneckou verzi komunismu. Zároveň si do něj promítali své naděje intelektuálové (často Židé) včetně části vysokých stranických funkcionářů, které ovanul čerstvý vítr demokratizace a možných reforem. Přední odborník na „polský březen“ Dariusz Stola uvádí, že právě jejich přízně Gomulka využil při obnově komunistické moci po krvavě potlačené demonstraci v Poznani. Rozsáhlá výměna vládnoucích kádrů tedy z pohledu čerstvě rehabilitovaných „národních komunistů“ - pokud nepatřili přímo do Gomulkova okruhu - nebyla dokonalá. Cítila to zvláště široká skupina tzv. partyzánů - převážně bývalých komunistických odbojářů s nacionalistickými a antisemitskými názory. V jejím čele stál ministr vnitra Mieczyslaw Moczar, jehož znechucení z příliš „měkkého“ režimu postupně narůstalo.
Ostřílený Gomulka se zároveň vzdaloval svým původním sympatizantům, přitahoval šrouby a na ideály z roku 1956 se mělo zapomenout. Reformátoři byli s přispěním Moczara z vedení státního aparátu odstavováni na druhou kolej. Reformně ladění (tzv. revizionističtí) levicoví intelektuálové však stále působili ve vlivných akademických či redakčních funkcích a mezi spisovateli. Svůj společenský vliv tedy udržovali hlavně nepřímo.
Sympatie k Izraeli Troubením partyzánů k útoku proti této politické „opozici“, po němž mělo následovat obsazení všech klíčových míst a podkopání pozic prvního tajemníka, se stal projev k šestidenní válce. Gomulka v něm zřejmě ještě bez účelového antisemitismu -v depresi z mezinárodního vývoje, ekonomických potíží Polska a problémů ve straně - vyjádřil prostě znepokojení z dalších názorových rozkolů ve společnosti. Moczarovo ministerstvo přitom Gomulku ochotně krmilo skutečnými či smyšlenými důkazy proizraelských sympatií různých osob, které tímto způsobem oslavují vítězství imperialistů, místo aby ho loajálně se svou polskou vlastí a celým socialistickým táborem odsoudily. Klub radikální židovské mládeže Babel údajně organizoval i dobrovolnickou jednotku. S právě legalizovaným obviněním ze sionismu či alespoň revizionismu nebo styků se Západem (zvláště SRN) Moczar zahájil pozvolný útok převážně na osoby židovského původu a „filosemity“. Cílem bylo ovládnout zejména ministerstva zahraničí a obrany, respektive armádu. Pro vyčištění cesty k moci a uspokojení partyzánů a mladých (Moczarovi zavázaných) kádrů však bylo třeba celospolečenského otřesu, který by odvedl pozornost jiným směrem. Zahraničněpolitická mediální kampaň již nestačila. Příležitost Moczarovi poskytly až radikalizace studentů a protesty spisovatelů. Koncem ledna 1968 bylo pod záminkou protiruských narážek z moci úřední zastaveno populární divadelní provedení „národního“ dramatu Dziady. Nedlouho po prvních protestech Varšavská univerzita vyloučila dva studentské vůdce - Adama Michnika a Henryka Szlajfera. Následnou demonstraci na půdě Varšavské univerzity 8. března brutálně rozehnala policie a pro ten účel přivezení dělničtí aktivisté, kteří dorazili v autobusech s označením „Zájezd“. Překvapené veřejnosti, která přihlížela, jak policisté smýkají děvčaty za vlasy po zemi, bylo vysvětleno, že za studenty stojí imperialistické sionistické agentury, domácí sionisté (rozuměj Židé), rodiče studentů (zvláště vysoce postavení Moczarovi protivníci ve straně), pedagogické autority, nezodpovědní cenzoři a nejlépe všichni dohromady.
Policie například rozdávala letáky se svévolným soupisem studentských „vůdců“, na kterých „odhalovala“ jejich židovský původ. Motiv neloajálních Židů, nyní obohacen o protistátní spiknutí s využitím nevinných dítek, byl předhozen celé společnosti. Největším zlem měly být zejména zbytky starých stranických reformistů z roku 1956 v čele s Romanem Zambrowským (vlastním jménem Rubin Nusbaum).
Dvacet knih na hlavu V průběhu desítek celostátních studentských bouří v průběhu března začalo bezprecedentní davové šílenství. Sionisté a/nebo revizionisté byli obviňováni ze zvýšení cen masa či tiskových chyb v novinách. Sjednocená dělnická strana se otřásla od základů (vyhozeno 8000 členů) až po špičku pyramidy, přičemž stranické legitimace získaly tisíce nových zájemců. Mizeli ministři i jejich náměstci. Filozofická fakulta Varšavské univerzity přišla o svou profesorskou elitu. Autority, jako například bývalý vedoucí polské mise v Radě bezpečnosti OSN prof. Katz-Suchy, byly aspoň penzionovány. K podezření stačila třeba jen židovská manželka. Vrcholní politici (např. Edward Ochab), kteří odmítli vystupovat proti sionistům, rezignovali v dusivé atmosféře raději sami. V přímém důsledku březnového řádění emigrovala ve vlně trvající několik let většina Poláků židovského původu. Například v Dánsku „březnová emigrace“ zdvojnásobila tamní židovskou populaci.
V duchu nacistického režimu byly emigrující rodiny důsledně okradeny - směly vyvézt například jen 20 knih na hlavu - a zbaveny občanských práv (včetně nároku na důchod). Židovský život v Polsku umlkl. Židovské divadlo ve Varšavě ztratilo emigrací ředitelky Idy Kaminské (např. hlavní role v Obchodu na Korze) a mnoha herců svůj věhlas.
Poměrně liberální myšlenkové klima PLR - „nejveselejšího baráku v lágru“ sovětského bloku - však nelze jednoduše spojovat s fašizujícími postoji Poláků před válkou ani s jejich ostudnými příspěvky k holokaustu za války či těsně po ní. Také antisemitské procesy pozdní Stalinovy éry typu Slánského a spol. se Polsku vyhnuly. Významné osobnosti židovského původu jako sociolog Zygmunt Bauman či reformní marxistický filozof Adam Schaff se až do roku 1968 těšily velké úctě režimu. Jejich práce byly překládané a dělaly dobré jméno Polské lidové republice. Komunisté pod vedením ministerstva vnitra proto oprášili všechny osvědčené zdroje. Vedle výživného materiálu předválečné a nacistické antisemitské propagandy také „klasiky“ celosvětového židovského spiknutí a tradiční klerikální antijudaismus. Nutno ale zmínit, že hlava polské církve kardinál Stefan Wyszynski a další duchovní, stejně jako skupina katolických poslanců Znak, se statečně postavili proti antisemitismu a varovali před přenesením viny za holokaust na Poláky.
Židé jako „stalinští zločinci“ Přibyl však nově interpretovaný „židobolševismus“ a sionismus. V případě prvního se vycházelo z populárního přesvědčení, že bolševičtí Židé přijeli na sovětských tancích, aby se zmocnili těch nejodpornějších úřadů a terorizovali Poláky. Z pohledu národně orientovaných komunistů se vzhledem k nedokonalé změně kádrů po roce 1956 tito „stalinští zločinci“ na svých místech udrželi. V tajné policii (UB) bylo skutečně mnoho Židů, ale členové jejího vedení (např. Jakub Berman) byli s chutí odstraňováni a někdy i trestáni jako třeba Anatol Fejgin. Horliví komunisté židovského původu - dohánějící svůj rasový a často i třídní handicap - byli Moskvou běžně využíváni ke „špinavé“ práci upevňování režimu v satelitech. Zřejmě se chladnokrevně počítalo i s jejich větší ochotou postupovat proti místním „národním tradicím“ a na druhé straně s přežívajícím antisemitismem. Nenávist obyvatel se tak mohla soustředit na několik osob židovských jmen a ostatní komunisté zůstali z obliga.
Sionismus, k němuž se logicky přichýlila velká část přeživších polských Židů, nebyl mezi komunisty nikdy oblíben. Stal se ztělesněním zpátečnického maloměšťáckého národovectví. Tvrdý úder dostal po definitivním příklonu Izraele k západnímu světu. Právě udržování kontaktu (příbuzenská korespondence atd.) polských občanů židovského původu s vystěhovanými sionisty se stalo hlavním argumentem pro Gomulkův postoj v roce 1967.
Přitom se zapomíná, že sympatie k oběma kritizovaným proudům měly mezi Židy zcela konkrétní příčiny. Marxismus nabízel především únik před antisemitismem pravidelně řádícím ve středovýchodní Evropě a po válce k tomu přibyla obrovská prestiž Sovětského svazu - osvoboditele. Stojí také za zmínku, že právě komunisté a sionisté disponovali velmi dobrou, až paramilitární organizací s mezinárodními konexemi, která jim pomohla v odboji nebo včasné emigraci před Hitlerem. Šance na přežití, a tím i výskyt v poválečném Polsku, byly u těchto flexibilních skupin mnohem větší než například u zbožných chasidů trpně čekajících na smrt.
Pomoc z Prahy Tragické divadlo u severovýchodních sousedů s napětím sledovali českoslovenští novináři a spisovatelé, kteří se právě začali těšit ze svobody projevu. Polská strana zas na Prahu a její jaro hleděla nevraživě. Mnozí polští protestující totiž čekali na „svého Dubčeka“. Zahraničí nenechalo antisemitské řádění bez povšimnutí a řada firem kvůli němu přerušila obchodování s Polskem. Varšavu ovšem tento postup jen utvrdil v představě celosvětového sionistického spiknutí a vyvolal na domácí půdě ještě tvrdší reakci. Není divu, že Gomulka cítil jakékoliv kritické hodnocení z „bratrského státu“ jako ránu do zad. Nejostřejší reakci vyvolal na počátku května 1968 otevřený dopis Pavla Kohouta, Jana Procházky a Arnošta Lustiga polské vládě a straně, ve kterém kritizovali antisemitismus a napadání spisovatelů. Přes minimum informací v něm autoři velmi bystře odhadují skutečné polské problémy zahalené bojem proti sionismu a poukazují na nesmyslnost „spikleneckých“ teorií. Celkově však autoři dbali na přátelský tón vůči Polákům. Džin nenávisti vypuštěný v Polsku ovšem záhy pronikl přes hranice a s křikem ukazoval na sionistické doupě a „diktaturu intelektuálů“ nad Vltavou. Těmi měli být vedle výše zmíněných i Mňačko, Novomeský, Goldstücker, Sviták a další.
Vládnoucí polskou garnituru rozčílilo také pozvání od Karla Kosíka k přednáškám do Prahy, adresované známým a uznávaným „marxistickým humanistům“, vyhozeným profesorům Kolakowskému, Baczkovi a Morawskému. Ministr školství prof. Kadlec nabídl propuštěnému „obnoviteli ekonomické teorie socialismu“ Brusovi výuku na VŠE. Sociologický ústav v Praze zas pozval docenty Baumana a Hirszowicz-Bielinskou. Všichni jmenovaní z Polska emigrovali.
Není divu, že Gomulka se stal nejhorlivějším zastáncem moskevského plánu invaze do Československa. Právě zničením sionistů zpětně obhajoval nutnost srpnové invaze. Jak uvádí přední znalec polské historie Jiří Vykoukal, osvědčený a spolehlivý Gomulka díky své roli při „bratrské pomoci“ upevnil sympatie Moskvy. Celou březnovou mašinerii neplánovaně nastartoval a z velké části přistoupil na její pravidla. I když byl sám jejím skrytým terčem, nakonec vyvázl ve zdraví. Nacionalistický a nevyzpytatelný Moczar sice dosáhl povýšení mezi členy politbyra PZPR, zato byl odstaven z ministerstva vnitra a jeho vliv slábl.
Reformní intelektuálové ve skutečnosti netvořili žádného protihráče, protože moc starých „opozičních“ straníků byla v roce 1968 již paralyzována. Širokou celospolečenskou revoltu se vyvolat nepodařilo, protože zůstala omezena na inteligenci (podle propagandy „zlatou mládež“). Tehdejší československý velvyslanec ve Varšavě Antonín Gregor si ve své obšírné zprávě všiml, že existuje „výrazný rozdíl kulturní úrovně mezi dělnickou třídou a rolnictvem na jedné straně a inteligencí na straně druhé a že spojení inteligence s ostatními třídami a vrstvami je slabé“. Tuto nemoc polské politické opozice se podařilo překonat až o deset let později získáním důvěry dělníků. O celé události následující komunistické vlády trapně mlčely, stejně jako archivy, které se otevřely až koncem 90. let. Mýty o inspirátorech, spiklencích a provokatérech - navíc Židech, spolu s nelibě vnímaným „elitářstvím“ způsobily, že řada Poláků stále nehodlá uznat březnovou revoltu jako úctyhodný pokus o svobodu a demokratizaci, byť ještě plně v rámci socialistického systému a rétoriky.
V průběhu studentských bouří začalo bezprecedentní davové šílenství. Sionisté a revizionisté byli obviňováni ze zvýšení cen masa či tiskových chyb v novinách.
O autorovi| Ondřej Klípa, polonista Autor (* 1979) je interním doktorandem Institutu mezinárodních studií FSV UK
