12. listopadu 2010 Lidovky.cz > Zprávy > Noviny

Šikovní kluci z Prognosťáku

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce

Prognostický ústav měl být k ruce komunistické straně, přitom pomáhal svrhnout režim. Měl připravit ekonomickou reformu socialismu, místo toho připravil „léčbu šokem“. Dodnes zůstává mytickou a zřejmě i trochu tajemnou institucí.

Doktor Václav Klaus pracuje v Prognostickém ústavu jako vedoucí oddělení makroekonomie,“ představí postarší televizní moderátor muže s knírkem v proužkovaném obleku s očima upřenýma na kulatý stůl před sebou. „Jaký je váš postoj k událostem posledních dnů?“ zeptá se pak.

V křesle debatního pořadu Ost Studio rakouské státní televize ORF se osmačtyřicetiletý vyslanec Československé akademie věd ocitá ve zlomovou chvíli. Československo zůstává poslední zemí střední Evropy, kde si mocenský monopol drží komunistická strana. Před třemi dny ale padla Berlínská zeď, symbolická hráz mezi totalitou a svobodou se protrhla. Píše se 12. listopad 1989.

„Pro všechny v Československu to bylo velké překvapení,“ odpovídá německy zaměstnanec pražského Prognostického ústavu Klaus. „Nejen pro politické špičky, ale i pro normální lidi. A musím přiznat, že i pro reformně orientované intelektuály,“ říká osvícený ostrým televizním reflektorem. „Krátkodobě není naše hospodářská situace tak špatná,“ pustí se do opatrné prognózy. „Všem lidem v Československu – včetně vrcholných politiků – je ale jasné, že dlouhodobě nemůžeme s takovýmto systémem pokračovat,“ říká. „Takto nemůžeme překonat rok 2000.“

Moskva má kašel

Prognostický ústav se má zanedlouho stát zvěstovatelem mnohem radikálnějších změn. Týden po opatrné debatě na ORF se bude v sídle ústavu v Opletalově ulici otevřeně diskutovat nad vznikajícím textem rezoluce odsuzující zásah bezpečnostních složek na Národní třídě. A zanedlouho ponese Vladimír Dlouhý (zástupce ředitele Prognostického ústavu) do Laterny magiky papír s nominacemi ekonomických ministrů, kteří se zakrátko stanou tahouny hospodářské transformace. Část z nich nadlouho zakotví na zdejším politickém panteonu. A na mnoho let dopředu určí vývoj země.

Komunistická strana přitom měla s Prognostickým ústavem docela jiné úmysly. Na konci sedmdesátých let se ve vedení strany začaly ozývat hlasy volající po hospodářské reformě, která by zmírnila propad československého hospodářství, aniž by byl narušen centrálně řízený systém a zpochybněna vedoucí úloha komunistické strany. A protože socialismus byl v podání vládní ideologie model striktně vědecký, bylo zapotřebí jít vědecky i na jeho reformování. Podobně jako na začátku šedesátých let, kdy cestu z hospodářského úpadku měla ukázat pověřená skupina pokrokových ekonomů pod vedením Oty Šika, i tentokrát mělo Československo zachránit vědecké středisko – pod vedením progresivních ekonomů.

Rozhodující impulz musel ale vzejít z Moskvy. „V Sovětském svazu na začátku osmdesátých let končila gerontologická katastrofa a série pohřbů, kdy po stařičkém Brežněvovi v rychlém sledu zemřeli i jeho následníci Andropov a Černěnko,“ říká bývalý ředitel Prognostického ústavu Valtr Komárek. „Kolem každého z nich byly zaběhnuté struktury a ty postupně mizely. Okolo už mezitím kroužili připravení mladší jestřábi, kteří se předtím několikrát pokusili o reformu a decentralizaci hospodářství. A teď dostávali prostor,“ říká Komárek.

Důvod tu byl i zcela praktický. Sovětské elity pochopily, že ve vědeckotechnické oblasti nejsou schopni držet krok se Spojenými státy a ekonomický systém neprodukuje dostatečný počet moderních zbraní, který by jim v soutěži umožnil získat převahu. Mladší generace sovětských hlavounů tedy hledala cestu ven. A to ještě před nástupem generálního tajemníka Michaila Gorbačova. Zvláštním ustanovením sovětských ministrů z roku 1983 měla tamní Akademie věd sestavit speciální skupinu, která by připravila dlouhodobý, dvacetiletý plán celkového rozvoje Sovětského svazu. „A tehdy platilo, že když Moskva kýchne, tak Československo má chřipku, takže se naše vedení okamžitě rozhodlo udělat totéž,“ říká Komárek.

Prvních třicet

Záštitu nad sovětským nápadem převzal předseda vlády Lubomír Štrougal. Hrál mu totiž do karet. „Pokud soudruzi chtěli něco zreformovat, tak potřebovali alternativní zdroj ekonomického názoru. A ten jim měl dodávat právě Prognostický ústav,“ říká bývalý aspirant Prognostického ústavu Jan Mládek.

Do čela ústavu navrhl Štrougal ekonoma Valtra Komárka, odstaveného v té době na druhou kolej, s nímž se předseda vlády dobře znal ze společného působení v Hospodářské radě v roce 1968. „Byla to opět zvláštní doba, kdy už se lámaly ledy,“ říká Komárek. „I vláda byla dvojí, rozdělená na konzervativní a reformní křídlo. Podporoval to Štrougal a věděl jsem, že má podporu i někde hlouběji.“

Šéf nového ústavu získal podobné postavení jako reformní ekonomové v šedesátých letech.„Mělo se za to, že Komárek je novodobý Ota Šik,“ říká Jan Stráský, v té době společně s Václavem Klausem zaměstnanec Československé státní banky. „Vědělo se, že má docela moderní teorie, dokáže vyjít s vedením – a to po něm bude chtít, aby poradil, co dělat a jak vládnout.“

Prvotní volba Valtra Komárka padla logicky na blízké osmašedesátníky z Šikovy skupiny, po prověrkách vyloučené nebo vyškrtnuté ze strany (například Karel Kouba nebo Otakar Turek). Posléze nový šéf verboval mladší ročníky z Ekonomického ústavu. „Ten měl tehdy rigidní vedení a nebylo možné se tam zabývat makroekonomickými tématy, která mi byla blízká, a tak jsem dlouho neváhal,“ říká Vladimír Dlouhý (v té době pracoval na disertaci o nerovnovážnách ekonomických modelech v socialistické ekonomice). „Zároveň jsem chtěl být u něčeho, co by pomohlo posouvat režim, který byl ve srovnání s Maďarskem nebo Polskem dost tuhý.“ Na jaře roku 1984 měl Valtr Komárek pod sebou prvních třicet lidí.

Vlajková loď

V průběhu několika let pak ústav nabobtnal v mezioborový tým o několika desítkách členů, kde kromě mladších ekonomů, jako byl Václav Klaus (Komárek ho přijal na doporučení Karla Dyby), osmašedesátníků nebo lidí napojených na disent (například pozdější ministr zahraničí Jaroslav Šedivý) našel své místo též bývalý superšpion Karel Koecher, jediný odhalený agent KGB, jemuž se podařilo dlouhá léta působit v CIA. Do Prognostického ústavu nastoupil v květnu roku 1988.

„Přišel za mnou tehdy šéf oddělení pro mezinárodní vztahy s tím, že má člověka, který se ohromně vyzná v mezinárodních vztazích, byl žákem Brzezinského, žil dvacet let v Americe, je velice chytrý a chce do ústavu. Dál mi nic neřekli,“ vzpomíná Komárek. „Odpověděl jsem, že je to jejich věc, byl jsem v tom naprosto liberální. Až když ho měli, tak mi sdělili, že byl agent, ale jinak je to prý naprosto neškodný pán, který rád diskutuje, a aspoň tím budeme mít od těch blbců pokoj,“ říká. „Myslím, že ho ale podcenili. Pár měsíců před převratem ‘89 přišel ještě s několika dalšími lidmi s rezolucí, že ideově vedu ústav strašně špatně a kladu malý důraz na zahraniční politiku. Řekl bych, že mě z jakéhosi důvodu chtěli odrovnat.“

„V té době byla v Prognosťáku celá řada lidí, z nichž každý byl v podstatě chytrý, ale každý pes jiná ves,“ říká Tomáš Ježek. „Jediným svorníkem byla Komárkova představa, že by země měla směřovat k jasně stanoveným výsledkům,“ říká. A ty měly vzejít se společně vypracované prognózy hospodářského vývoje země sahající až do roku 2010. Měla přinést odklon československého hospodářství od těžkého průmyslu a přenést váhu na služby a spotřební produkty.

Jednou měsíčně se v Prognostickém ústavu pořádala hromadná porada, na které Valtr Komárek diktoval své závěry, které následně zpracoval někdo z jeho blízkých spolupracovníků a přeměnil je ve výsledný výstup. Šéf ústavu pak donesl závěry na jednání Hospodářské rady ÚV KSČ. Zde se stávaly předmětem stranických půtek.

Na konci osmdesátých let totiž probíhal mezi konzervativním a reformním křídlem otevřený boj o nadvládu ve straně. „Rozložení sil se měnilo a v tomto procesu diferenciace jsme byli takovou vlajkovou lodí,“ říká Valtr Komárek. „Předpokládalo se, že reforma by do jisté míry posunula zdejší hospodářství směrem k soukromému podnikání,“ podotýká Jaroslav Šedivý, „což v určitých stranických kruzích vzbudilo obavu, že by se toto otevření v ekonomice odrazilo i v politice.“

Podle Valtra Komárka měl ovšem ústav silné zastání v Moskvě. Důvodů bylo několik – závěrečná část připravované reformy měla pojednávat o výraznější provázanosti československé ekonomiky se Sovětským svazem a zeměmi RVHP, z bratrské instituce v Moskvě navíc často přijížděli badatelé na stáž do Prahy. Rok v pražském Prognostickém ústavu pobyl například Vladlen Krivošejev, blízký spolupracovník Olega Bogolomova, což byl jeden z hlavních poradců Michaila Gorbačova. Ústav měl tedy dobře jištěná záda.

Na domácí scéně byla situace pro ústav méně příznivá. Lubomír Štrougal byl v roce 1988 odvolán z postu předsedy vlády a nahrazen Miloušem Jakešem. Reforma vypracovaná Komárkem a jeho týmem tak ztratila svého hlavního zastánce (i když ústav zašel ve svých plánech zřejmě dál, než byl předseda vlády ochotný připustit). „Ministr vnitra Jaromír Obzina vystoupil v březnu 1989 s tím, že naše Prognóza a návrh reformy by znamenaly konec socialismu, vytržení ze sovětského bloku a místo toho by přinesly orientaci na Západ,“ říká Valtr Komárek. „Už také narůstal tlak bezpečnosti, takže Jakeš byl vyloženě podlomený a nevěděl, jestli nás má propustit, nebo ne. Zastal se nás jedině Adamec a pár vedoucích oddělení.“

Kulaté stoly

Pro většinu řadových zaměstnanců Prognostického ústavu ale spor o Prognózu zřejmě nepředstavoval ústřední téma. „Myslím, že většině lidí nešlo tolik o vytváření oné Prognózy, měli zde spíš příležitost dělat spoustu věcí vedle,“ říká Vladimír Dlouhý. „Byla tady totiž jedinečná možnost cestovat do zahraničí na různé konference nebo studovat zahraniční literaturu.“

Skupina ekonomů okolo Václava Klause se jednou za měsíc scházela na jeho ekonomických seminářích. Podobné, i když v menším měřítku, pořádal i Tomáš Ježek, který zároveň vkládal většinu tvůrčí energie do překladů rakouského ekonoma Friedricha von Hayeka. Vedlejším efektem nadstandardních možností českých prognostiků tak bylo otevírání debaty o daleko radikálnější reformě československého hospodářství, než jakou měla přinést Prognóza.

„Dobře si vybavuji začátek ledna roku 1989, kdy si nás Valtr Komárek zavolal do vily Lana v Dejvicích,“ říká Jan Mládek. „Karel Dyba se právě vrátil z nějaké polské konference. Vytáhl brožurky a otevřel otázku privatizace, což bylo stále ještě nedotknutelné téma,“ říká. „Já jsem se držel zpátky, protože s tím nebyla sranda, za takové věci tenkrát ještě hrozil vyhazov z práce nebo kriminál. Takže jsem z té debaty odešel celý zelený,“ říká Mládek. „Režim už byl sice v posledním tažení, zároveň ale všechny zákony platily a individuálního teroru byly represivní složky schopny do poslední chvíle.“

Ekonomická obec začala v průběhu roku 1989 zaznamenávat dílčí, přitom příznačné změny. Strana dosud sice dovolovala pozvat na vědecký seminář nebo přednášku badatele ze Západu, platilo však obvykle embargo na Američany. A to vzalo najednou zasvé. V letech 1987 a 1988 povolil režim dvakrát uspořádat Prognostickému ústavu česko-americký kulatý stůl – pochopitelně i za přítomnosti samotných Američanů – po vzoru podobných fór, která již delší dobu běžela v Polsku a Maďarsku. Z větší části je financovaly americké instituce (například Asociace pro mezinárodní kooperaci). V této době pozvali Američané na obdobná diskusní fóra vybrané ekonomy z Československa (včetně Valtra Komárka nebo Vladimíra Dlouhého) na univerzity Stanford, Harvard, Berkeley a Princeton.

Závěrečný kulatý stůl se konal v březnu 1989 v Annenském klášteře a byly na něm přítomny budoucí ekonomické špičky. Kromě Václava Klause, Vladimíra Dlouhého a Jana Švejnara zde byl například i Karel Dyba (budoucí ministr pro hospodářskou politiku a rozvoj), Kamil Janáček (budoucí hlavní ekonom Komerční banky) nebo Jan Klacek (generální ředitel IPB). „Probíraly se různé věci – jak by měla fungovat politika a ekonomika, kde budou zapotřebí přímé zahraniční investice a otevření trhu,“ říká Jan Mládek.

„Řekl bych, že skrze podobná setkání a konference mohly mezinárodní instituce, jako je Světová banka nebo Mezinárodní měnový fond, hledat lidi, kteří budou mluvit jejich jazykem. A nemyslím tím pouze to, že uměli anglicky, měli být také schopni říkat to, co chtějí tyto instituce slyšet a čemu rozumí,“ dodává současný sociálnědemokratický politik, který sám působil v devadesátých letech jako zástupce guvernéra České národní banky při Mezinárodním měnovém fondu.

Změnu visící ve vzduchu zaznamenal i šéf ústavu Valtr Komárek. A to přímo v Moskvě, kde měl v říjnu 1989 přednést referát o stavu československé ekonomiky. „Mělo to velký ohlas,“ říká. „Hned si mě pozvali na Ústřední výbor, kde se ke mně přitočili hlavní perestrojkový poradce, tajemník ÚV KSS pro perestrojku Vladimir Jegorov a šéf oddělení pro mezinárodní vztahy Andrej Alexandrov a říkali:,My víme, že se to u vás chystá k převratu, ale mohl byste nám poradit? My nemáme představu o té koncovce, nechtěli bychom krveprolití.‘“

Poprvé v praxi

Prognostický ústav vstoupil do prvních revolučních dnů se slibnými předpoklady. Už před listopadem se v oficiálních tiskovinách psalo, že ústav nastiňuje hospodářskou reformu. Mohl navíc nabídnout ekonomy, kteří znali principy socialistické a teoreticky i tržní ekonomiky. Skupina původních revolučních lídrů kolem Václava Havla takové lidi neměla, přitom potřebovala. Kontakt mezi oběma do té doby paralelními světy pak mohli přirozeně zprostředkovat lidé jako překladatelka Rita Klímová, která se pohybovala mezi chartisty, ale zároveň občas pracovala i pro Prognostický ústav.

„Zejména Valtr Komárek coby velký orátor na sebe přes média a televizi rychle strhl pozornost,“ vzpomíná Jaroslav Šedivý.„Když jsem pak v oněch dnech chodil do Prognostického ústavu, lidé lepili na dveře rukou psané nápisy Děkujeme za vše, co Prognostický ústav udělal.“

Prvním krokem k zapojení do převratu mělo být sepsání rezoluce odsuzující zásah bezpečnostních složek na Národní třídě. „Výsledkem bylo celkem radikální stanovisko, které se potom změkčilo,“ dodává Mládek.

„Při schvalování nečekaně vystoupil Karel Koecher a přednesl projev, proč je režim v troubě a všichni Jakešové musí bezpodmínečně odejít. Pak se debata úplně zvrhla. Jeden z blízkých spolupracovníků Valtra Komárka začal na Koechera vykřikovat, ať mlčí, kolik lidí dostal na šibenici, a on kontroval tím, ať ho tedy běží udat na Státní bezpečnost, jako to dělal celý život,“ vypravuje Mládek. „Já jsem se odtamtud vypotácel a poprvé přemýšlel, jestli nemám změnit pracoviště.“

Na konci listopadu pak Valtr Komárek z pověření Václava Havla sestavil nominace ekonomických ministrůdo druhé revoluční vlády a pochopitelně zacílil do vlastních řad.„V ústavu byla spousta lidí, kteří měli schopnosti, ale neměli ambice,“ říká dnes Komárek. „Ale zejména Vladimír Dlouhý a Václav Klaus velmi chtěli a rychle se v Občanském fóru zorientovali.“

Mladšímu tandemu z Prognostického ústavu se úspěšně podařilo zorientovat se i v první Vládě národního porozumění Mariána Čalfy. Zatímco Valtr Komárek a později i skupina osmašedesátníků kolem Františka Vlasáka se v průběhu roku 1990 neúspěšně pokusila prosadit pozvolný přechod k tržní ekonomice, Vladimír Dlouhý a Václav Klaus získali podporu pro přímý šokový transformační model známý jako „česká cesta“.

„Byli jsme generace, která už nemá na to, být v nějaké vůdčí roli,“ říká člen Vlasákova týmu a někdejší zaměstnanec Prognostického ústavu Otakar Turek. „Byli jsme vlastně odkecaní penzisti, všem nám bylo přes šedesát, takže bylo přirozené, že jejich generace má zelenou.“

Plány českých prognostiků měly být poprvé uvedeny v praxi.

***

Předurčeni ke kariéře... Zaměstnanci Prognostického ústavu ČSAV se po listopadu 1989 rozběhli do různých politických stran a institucí soukromého i veřejného sektoru. Toto jsou někteří z nich.

Karel Dyba – porevoluční ministr pro hospodářskou politiku a rozvoj, od roku 2007 vyslancem ČR při OECD.

Miloslav Ransdorf – poslanec KSČM, od roku 2004 poslanec Evropského parlamentu.

Jiří Dolejš – místopředseda Komunistické strany Čech a Moravy, poslanec Parlamentu ČR.

Karel Kouba – v 60. letech člen ekonomické skupiny Oty Šika. Nyní profesor ekonomie na Karlově univerzitě.

Josef Kreuter – ekonom, v letech 1993–2000 vedoucí mise ČR při evropském společenství v Bruselu.

Zdeněk Tůma – v letech 2000–2010 guvernér ČNB, nyní kandidát TOP 09 na post primátora Prahy. Tomáš Ježek – v roce 1990 poradce Václava Klause a ministr bez portfeje pro správu národního majetku a privatizaci. V současnosti vysokoškolský učitel.

Jaroslav Šedivý – po prověrkách v roce 1970 byl šest měsíců vězněn, na konci 90. let ministr zahraničí.

Jan Mládek – člen České strany sociálně demokratické, v letech 2005–2006 ministr zemědělství.

Karel Koecher – československý špion pobývající v letech 1965–1984 ve Spojených státech.

Miloš Pick – člen Šikovy skupiny a ekonomického týmu Františka Vlasáka v roce 1990.

O autorovi| Jan Gebert, spolupracovník Pátku gebertgebert@yahoo.com

Jan Gebert




Najdete na Lidovky.cz