Čtyřicet let je doba dost dlouhá na to, aby se událost vyjevila v pravém světle a bylo možné ji patřičně zařadit do souvislosti dění a dějin. Jenže u některých událostí jako by to neplatilo, jsou tak jasné a názorné, že prověrka časem jejich smysl a význam nikterak nemění – nápadně vystupují jako historický mezník.
Jednou z takových událostí je i manifestace studentů z vysokoškolských kolejí na pražském Strahově, která se konala přesně před čtyřiceti lety – 31. října 1967. Věc byla docela prostá. Koleje byly původně postaveny jako ubytovny pro spartakiádní cvičence, stávalo se často, že netekla voda a hlavně nešla elektřina. Studenti si pochopitelně stěžovali, že se nemohou učit, ale bylo jim to málo platné. A když 31. října znovu nešla elektřina, vyrazilo několik stovek studentů se svíčkami do pražských ulic. Šli kolem Hradu a směřovali na Václavské náměstí, ale jejich pochod rozehnala Veřejná bezpečnost, která studenty bila a honila až do budov strahovských kolejí.
„Chceme světlo,“ provolávali demonstranti, a ve zjitřené atmosféře podzimu 1967 to znělo velice politicky – i když pochod byl původně nepolitický, bylo to vyvrcholení protestů, které se týkaly ubytovacích podmínek a také přísného kolejního řádu, jenž omezoval návštěvy. Policejní brutalita však sebeobrannou akci velmi zpolitizovala, a ještě víc ji zpolitizoval ústřední výbor komunistické strany, který postup Veřejné bezpečnosti schválil a prohlásil, že „iniciátoři“ budou potrestáni.
Protest vznikl spontánně
Je však nutno říci, že „iniciátory“ nebyli radikálnější představitelé studentského hnutí, protest vznikl spontánně. Ale bylo to znamení doby: v tvrdých 50. letech by si něco takového nikdo nedovolil. A žádný výbor Československého svazu mládeže (ČSM) by si v padesátých letech nedovolil ani to, co si na podzim 1967 troufl jeho Vysokoškolský výbor. Ten vydal bulletin věnovaný strahovským událostem, který se rychle objevil na nástěnkách pražských i mimopražských fakult. Někde bulletin pokojně visel a studenti si ho pobouřeně četli, jinde ho vedení fakult strhávalo. A do věci vstoupily vyšší orgány ČSM, pražský městský a ústřední výbor této organizace. Ty Vysokoškolskému výboru zakázaly vydávat další čísla bulletinu, a dokonce padla výhrůžka, že bude Vysokoškolský výbor zrušen. Nešlo totiž o první prohřešek Vysokoškolského výboru. Už na začátku roku 1967 se výbor odvážil nesouhlasit s vyloučením Jiřího Müllera, nařčeného z maoismu, z ČSM i ze studia a s jeho okamžitým povoláním do základní vojenské služby. Výsledek odporu nebyl právě slibný: Müller zůstal na vojně, a navíc musel v srpnu 1967 narukovat ještě Luboš Holeček. I o tom byli studenti průběžně informováni. Jenže ČSM už v té době mlel z posledního, ačkoli to tak z nejvyšších grémií této organizace nevypadalo. Například na pražské filozofické fakultě reprezentovali studenty nonkonformisté, kteří v roce 1964 zvítězili ve volbách jako „Klikoživ“ (Klika opozičních živlů), a opozice vystrkovala růžky i na řadě dalších, hlavně pražských fakult. Naprosté většině z opozičních studentů nijak nevadilo, že působí pod hlavičkou ČSM – být svazák v těch letech takřka nic neznamenalo, svazáci byli všichni, nebyla to výběrová organizace jako komunistická strana, a hlásit se na vysokou školu bez členského průkazu ČSM téměř nemělo smysl.
Společnost se radikalizovala
Strahovské události zapůsobily jako roznětka a zradikalizovaly studenty, kteří už nějakou dobu usilovali o změnu struktury ČSM, o to, aby studentské samosprávy vznikaly zdola. Vliv na radikalizaci studentů měly i jiné věci, například vystoupení některých spisovatelů na Sjezdu československých spisovatelů v létě 1967. A radikalizovala se celá společnost – i komunistická strana. Třináctého ledna 1968 (to už byl odvolán Antonín Novotný a prvním tajemníkem KSČ byl Alexandr Dubček) se sešel aktiv pražských vysokoškoláků, který svolal Vysokoškolský výbor, a diskuse byla ostrá: nakonec bylo rozhodnuto, že 21. března proběhne na vysokých školách referendum o vytvoření studentské organizace mimo rámec ČSM. Doba se však hnala překotně kupředu, a tak již 28. února vznikla na pražské filozofické fakultě Akademická rada studentů (ARS), která převzala funkci fakultního výboru. Volit do ní své zástupce mohli všichni studenti denního studia. Podle tohoto vzoru vznikaly podobné studentské samosprávné orgány i na dalších fakultách – a rychle začaly vznikat i různé názorové studentské spolky, některé recesistické, jiné míněné zcela vážně. Z tohoto proudu studentských parlamentů se vyčleňovala pražská Vysoká škola zemědělská, kde vznikla politicky jasně vyhraněná Samostatná studentská organizace (SOS). Studentské hnutí tedy koncem roku 1967 procházelo – stejně jako celá československá společnost – prudkým vývojem, z něhož i po letech vystupují strahovské události jako milník – poslední výzva k zániku ČSM na vysokých školách.
O autorovi| Petruška Šustrová, komentátorka LN
