Před padesáti lety se StB dostala na stopu studentské odbojové skupiny, která v roce 1952 při přepadení vojenské hlídky zastřelila vojáka základní služby. Případ, který má mašínovské rysy, je dnes téměř zapomenut. Přinášíme rekonstrukci na základě archivních dokumentů. Praha 16. prosinec 1952. Šedivé město je zachváceno strachem. Kola represe roztáčená od roku 1948 se točí stále rychleji a semílají i donedávna nedotknutelné. Před dvěma týdny oběsili Rudolfa Slánského a deset dalších pohlavárů komunistického režimu. Nikdo si nemůže být jist, že nebude dalším v řadě. Přesto se najdou tací, kteří plánují odbojové a diverzní akce.
Kolem čtvrté hodiny se už smráká. Podél jižní zdi židovských hřbitovů jde ulicí Nad Vodovodem směrem do centra čtveřice vojáků základní služby. Před několika minutami byli vystřídáni na stráži vysílače ve Strašnicích a vracejí se do kasáren na náměstí Republiky. Hlídku vede dvaadvacetiletý desátník Jaroslav Hýbl, trojice vojínů – Rudolf Šmatlava, Illés Szücs a Ludevít Trepáč – pochází ze Slovenska. Vojáci jdou ve dvojstupu, přes rameno mají přehozené nenabité samopaly, střelivo podle předpisu v brašně.
Asi 300 metrů před křižovatkou Vinohradské (tehdy Stalinovy) a Votické ulice jsou vojáci zaskočeni čtyřmi mladými muži s pistolemi v rukou, někteří mají dokonce v každé ruce jednu. „Ruce vzhůru,“ volají jeden přes druhého. Vojáci zdráhavě uposlechnou. „Dejte nám samopaly, nebojte se, nic se vám nestane, my chceme jen samopaly,“ řekl podle Illése Szücse jeden z mužů. Útočníci pak strhli samopaly z ramene Trepáčovi a Szücsemu. Ostatní dva se však postavili na odpor.
„Když sebrali Trepáčovi samopal, řekl jsem jim, že nyní mají samopal, aby tedy odešli,“ uvedl do protokolu desátník Hýbl. „Chtěl jsem pak na ně zahájit palbu. Jeden z nich však prohlásil, abychom přísahali, že nebudeme střílet. Na to mu Šmatlava odpověděl: ,Prísahal som len raz,‘ a ještě něco dodal. Pak došlo k tomu, že uvedený muž prohlásil k tomu, co vzal Trepáčovi samopal: ,Nebav se s nimi a postřílej je, samopal máš.‘ Samopal se jim nepodařilo nabít. Jeden z nich pak druhému řekl: ,Zastřel ho, ten je zvláště nebezpečný,‘ a ukázal rukou na Šmatlavu.“
Vypukl zmatek. Podle svědeckých výpovědí vojáků se jeden z „banditů“ začal prát s vojínem Šmatlavou o samopal. Vojáka pacifikovaly až čtyři výstřely útočníků. Zároveň se raněnému desátníku Hýblovi podařilo dostat se z vřavy a odplížit se k nedalekému náspu, kde si nabil samopal a zahájil palbu. Situace byla značně nepřehledná, v prvním protokolu dokonce Hýbl připustil, že Šmatlavu mohl zasáhnout sám, „neboť jsem střílel levou rukou, vzhledem k mému zranění na ruce pravé“. Dva útočníci se hned při prvních výstřelech dali na útěk, zbylí dva, kteří stříleli po Šmatlavovi, vzali nohy na ramena s jedním ukořistěným samopalem poté, co po nich začal střílet zpoza náspu desátník Hýbl. K němu se po chvíli přidal také vojín Szücs.
Vojáci vystřelili 169 ran ze samopalu, útočníkům se přesto podařilo uprchnout. Na místě činu zůstal ležet mrtvý Rudolf Šmatlava a raněný Jaroslav Hýbl. Bezpečnost začala případ neprodleně vyšetřovat. „Ač pachatelé byli dobře viděni přepadenými členy stráže a ještě dalšími svědky, jejich popis se různí,“ píše se v první zprávě o vyšetřování. Pátrání však bylo bezvýsledné – nikoho z vyšetřovatelů nenapadlo, že nejde o žádné zkušené záškodníky, ale o sotva plnoleté studenty gymnázia.
Osud Vladivoje Tomka a jeho skupiny patří k málo známým příběhům 50. let, přestože má v mnoha ohledech „mašínovské“ parametry. Tomek a jeho kamarádi tak jako známí bratři plánovali řadu diverzních akcí, sabotáží, a dokonce i vojenský převrat. Stejně jako Mašínové zabili při pokusu o získání zbraní nevinného člověka. Po roce 1989 však žijící členové skupiny odmítali o své minulosti mluvit. Důvody tohoto málo pochopitelného postoje jsou zřejmé po prostudování archivních dokumentů: i tak ovšem zůstává v této kauze řada otázek, na které těžko někdo někdy najde odpověď.
Měl velkou chuť se vypracovat Vladivoj Tomek nebyl příbuzným velkého historika 19. století, byť se v rodině tato legenda tradovala. Narodil se v roce 1933 jako nemanželské dítě vdovy po legionáři. Jeho matka byla tetou známého publicisty, o dva roky mladšího Vladimíra Bystrova. Obě rodiny se hojně stýkaly, zvláště po roce 1945, kdy byl Bystrovův otec unesen do Sovětského svazu. „Byl velice ambiciózní, energický, charismatický, sebejistý, dokázal přesvědčit, vždy chtěl být centrem pozornosti,“ vzpomíná na svého bratrance Vladimír Bystrov. „Když mu bylo asi dvanáct, byl posedlý hrou na monopoly, učil mě principu vzniku zisku, chtěl obchodovat, něco vytvářet. Měl velkou touhu se vypracovat.“
Tomek vyrůstal v demokratickém a národoveckém ovzduší rodiny, kde slovo komunista bylo vždy používáno pejorativně. Pravděpodobně ho ovlivnil také skauting, byť o jeho členství v některém z oddílů nebyly objeveny přímé doklady. Velký vliv na něj mělo také prostředí La Guardiova gymnázia na Strossmayerově náměstí, kde poznal řadu podobně smýšlejících spolužáků – do jedné třídy s ním však chodil také Rudolf Slánský mladší.
Jeho blízkým kamarádem se stal Vladimír Straka, syn prvorepublikového diplomata, jenž zahynul v koncentračním táboře. Straka v pozdějším zápise, který při domovní prohlídce zabavila státní bezpečnost, vzpomínal na prostředí skautingu, které ho formovalo: „V tomto prostředí plném přísné kázně a morálky se modelovala má duše. Tyto tři roky mého života od roku 1946 do roku 48, kdy byl oddíl rozpuštěn a většina jeho členů zatčena, patří nepochybně mezi nejdůstojnější. Způsobily to, že jsem byl ve čtrnácti letech v mnohém směru hotovým člověkem, že jsem si uvědomil, kde je moje místo. Vyrostla ve mně nejenom láska a úcta ke statečným lidem, ale především obrovská nenávist vůči vší nespravedlnosti.“
Tomek začal aktivně vystupovat proti komunistům hned po únoru 1948, kdy mu nebylo ještě ani patnáct. „Pamatuji si, že jsme psali na staré underwoodce ,smrt komunistům‘ a roznášeli to po Hanspaulce do kastlíků,“ vzpomíná si Vladimír Bystrov. Do další odbojové činnosti ho starší bratranec již nezasvětil.
Na konci 40. let se skupinka spolužáků z La Guardiova gymnázia scházela v dolní části letenského parku. Kromě Tomka a Straky šlo ještě o Bohuslava Kučeru, Iva Klempíře, Vladimíra Sůvu a Václava Bernáta. Chlapci diskutovali o tom, co si vyslechli v zahraničním rozhlase, a spřádali nejrůznější plány, co podniknout proti komunistickému režimu.
Pokračování na straně 18
Dokončení ze strany 17
Uvažovali o tom, že poškodí železniční trať ve Stromovce, výbuchem zdemolují sekretariát komunistické strany v Praze 7 nebo zapálí budovu národního výboru ve stejném pražském obvodu. Z velké části šlo o plané fantazírování. Potřebnou třaskavinu se jim nepodařilo vyrobit, pouze v zárodku zůstal také nápad na rozmnožování a rozšiřování protikomunistických letáků.
V roce 1949 byl Tomek administrativně přeřazen do francouzského gymnázia v Truhlářské ulici, které bylo do roku 1948 vyhrazeno elitě. Jeho spolužákem se stal Karel Köcher, jenž se později proslaví jako agent StB a KGB, který pronikl do CIA. Podle Köchera bylo do třídy, v níž byla vyučujícím jazykem francouzština, přeřazeno z různých škol devět studentů, kteří neuměli slovo francouzsky – on sám přišel za trest z anglického gymnázia.
Mezi frankofonními dětmi z vyšších vrstev a nově příchozími byla sociální propast. „Byl trochu obézní, takový oteklý, chodil špatně oblékaný, a dokonce i trochu páchnul. Takže s ním nikdo nechtěl sedět,“ vzpomíná Köcher na svého spolužáka. Podle Köchera nebyl Tomek moc nadaný a jediné, co mu opravdu šlo, bylo kreslení. To potvrzují i Tomkova školní vysvědčení, na nichž má z většiny předmětů podprůměrné známky a z několika musel pravidelně dělat reparát. „Byl skutečně páriou a trpěl tím,“ říká Karel Köcher, podle něhož vycházela Tomkova odbojová činnost právě z této frustrace.
Podle posudku kádrového oddělení firmy Koh-i-noor, kde Tomek do svého zatčení pracoval jako referent, byl „schopný a charakterní“, „měl velikou vůli po vyniknutí"“, byl „snaživý, bystrý a inteligentní se značnou dávkou sebedůvěry“. Mezi spolupracovníky byl oblíben, a byl proto zvolen jako jediný všemi hlasy za úsekového důvěrníka ROH. „Otevřeně kritizoval hlavně nedostatky vyšších hospodářských pracovníků, než byl sám,“ píše se také v posudku, který potvrzuje i informaci o Tomkově nepříliš vábném zevnějšku: „Je značně šetrný až téměř skotský. Několik roků snad z tohoto důvodu nesvačí ani neobědvá, velmi skromně se obléká a sám si opravuje starší šaty...“
V roce 1952 začnou členové Tomkovy skupiny přemýšlet, jak získat automatické zbraně. Nejprve uvažují o přepadení nějakého milicionáře nebo policisty, ale pak se rozhodnou pro vojenskou hlídku. K nápadu přivede Tomka náhoda: „Shodou okolností jsem v té době chtěl navštívit mého spolužáka, jistého Karla Köchera, který bydlí, nebo bydlel na Stalinově třídě, tuším číslo asi 180. Jel jsem k němu tramvají číslo 11. Na jedné ze stanic, tuším, že to bylo snad na Václavském náměstí, nebo to bylo někde jinde, přistoupila čtyřčlenná voj. hlídka do tramvaje a všiml jsem si, že mají nenabité samopaly, prostě přes bedra,“ přiznal Tomek 21. prosince 1959 před vyšetřovateli. Plán akce byl jednoduchý: Tomek, Straka, Sůva a Tomkův nový kamarád Ladislav Balík si vzali staré šaty a odjeli tramvají na Vinohrady. Na veřejných záchodcích poblíž Olšanských hřbitovů si rozdělili zbraně a tváře si vycpali vatou, aby trochu změnili vizáž. Pak už jen stačilo počkat si na hlídku u zdi židovských hřbitovů.
Průběh akce již známe. Při zápase se Šmatlavou na něj Tomek a Balík každý dvakrát vystřelili z pistole. Straka a Sůva utekli hned, když se začalo střílet. Sůvu celá akce tak vyděsila, že se prakticky hned přestal s ostatními stýkat. Uloupený samopal i pistoli ČZ vzor 27, jíž byl Šmatlava zastřelen, hodil Ladislav Balík později do Vltavy.
V září 1953 Vladivoj Tomek složil maturitu. Z matematiky a francouzštiny dostal čtyřku, z ruštiny trojku. Nejlepší výsledek – chvalitebně – dosáhl z češtiny (téma: Boj pokrokových a úpadkových tendencí v naší literatuře 90. let) a dějepisu (téma: Velká říjnová socialistická revoluce a její vliv na vytvoření ČSR). „Těsně před maturitou jsme šli Truhlářskou ulicí po nějaké oslavě,“ vzpomíná Karel Köcher. „A Vláďa uklouzl po psím hovnu. Já ho zachytil a povídám mu, dávej pozor, nebo se takhle zabiješ. A on na to, ale ne, mě oběsej.“ Jak dobýt rozhlas V letech 1953–1955 činnost Tomkovy skupiny v podstatě ustala, protože její hlavní členové byli na vojně. Vyvíjet aktivitu začali znovu na jaře 1956. K partě se přidal Ladislav Tonar, který byl důstojníkem z povolání a své přátele začal zásobovat střelivem, zbrojními součástkami a dalším vojenským materiálem, který ukradl ve skladech u posádek v Nýrsku a Janovicích nad Úhlavou, kde sloužil.
Akce, o nichž se ve skupině diskutovalo, byly opět poněkud surreálné. Tonar například svým novým přátelům nad plánem Prahy vysvětloval, jak by bylo třeba postupovat při ozbrojeném převratu. Určitým impulsem bylo pro Tomka a jeho druhy protikomunistické povstání v Maďarsku. „Hlavně Tomek zdůrazňoval, že je třeba si z kontrarevoluce v Maďarsku vzít poučení a zkušenosti pro naši protistátní činnost,“ vypověděl při výslechu Ladislav Balík. „S tím jsme se všichni shodovali, i když já jsem měl výhrady proti tomu, že dobýt Čsl. rozhlas by nebylo tak jednoduché, jak si to Tomek představoval. Myslím, že jsem tehdy navrhl, že by bylo lepší rozhlas bombardovat a úplně zničit, než jej dobývat.“ Impulzem k povstání měla být exploze v sídle komunistické strany u Prašné brány. Tomek a jeho přátelé plánovali proniknout na střechu budovy ze střechy sousedního kina Sevastopol a komíny spustit časované nálože. Zatímco některé plány skupiny vypadají jako ze scénáře bondovky, jiné působí skoro komicky. Škodit národnímu hospodářství chtěli třeba tak, že by na výpadovku na Kladno rozhazovali železné ježky, aby autobusům s dělníky propíchli pneumatiky. Nebo si mysleli, že způsobí nedostatek textilu tím, že budou v obchodech ničit štočky látek kyselinou sírovou. Tou chtěli také pomocí speciálně vyvinuté stříkačky zneškodňovat během puče příslušníky ozbrojených sil. „Obžalovaní hledali ty nejhorší způsoby, jak škodit našemu hospodářství, jak mařit radost našich pracujících z velikých pracovních výsledků,“ píše se v rozsudku. „Proto se dohodli, že na 1. máje 1958 při májovém průvodu si vezmou s sebou slzotvorné granáty, které chtěli vhodit do průvodu na Václavském náměstí...“ Nakonec však ze strachu granát nepoužili.
Tomkovi a jeho přátelům se stala osudnou snaha získat na odbojovou činnost větší finanční prostředky. Nejprve uvažovali o vyloupení pošty nebo velkého obchodu, později plánovali přepadnout pokladníky nějakého podniku. Z akcí však sešlo, peníze měly být získány falšováním, k čemuž měl být využit i Tomkův výtvarný talent.
Kdo příliš mluvil Případ má řadu nejasností. První je ta, jak byla odhalena Tomkova padělatelská činnost. Rozsáhlý vyšetřovací spis k tomu mlčí. Z dokumentů je zřejmé, že veřejná bezpečnost udělala 17. prosince 1959 domovní prohlídky u Tomka, Balíka a Tonara. Kromě materiálu k falšování peněz našla také značné množství zbraní a střeliva.
V polovině 90. let se Vladimír Bystrov pokoušel získat svědectví tehdy ještě žijících členů skupiny. „V roce 1995 se mi podařilo zjistit všechny adresy těch lidí a poslal jsem jim doporučený dopis – nic, bylo ticho,“ říká Bystrov. „Pak jsem se náhodou na shromáždění politických vězňů seznámil s Balíkem. A on mi říká: ,Vy jste nám poslal dopis. A proč to chcete?‘ – ,Protože o tom chci psát a Vláďa byl můj bratranec.‘ – ,My jsme se o tom radili, a my nechceme.‘ – ,Já vás nebudu jmenovat.‘ – ,Ne, my nechceme.‘ - ,Opravdu nechcete?‘ – ,No, tak my se poradíme.‘ Pak mně zavolal, sešli jsme se na stanici metra a jeli do bytu toho Straky, tam jich sedělo asi šest a zase ten Balík na mě: ,Proč vy to chcete?‘ Nakonec o tom všichni povídali, jenom říkali, tak by nás zajímalo, jak se to vlastně dozvěděli. Jenom ten Balík říkal, já bych do toho nešťoural.“ Obavy Ladislava Balíka byly asi namístě. Podle archivních dokumentů právě on vyšetřovatelům prozradil, že ti, kteří byli zatím vyšetřováni pouze z přípravy k padělání peněz a nedovoleného ozbrojování, mají na svědomí i sedm let staré přepadení. Při seznamování s výsledky šetření nechal Balík zaprotokolovat tuto větu: „Dále žádám, aby bylo přihlédnuto k tomu, že druhý den po svém zatčení, které, jak se domnívám – a jak mi bylo též orgány VB řečeno – se stalo z důvodů padělání bankovek a držení zbraní, jsem se nechal předvést k vyšetřovateli a doznal jsem dobrovolně svou účast na přepadení vojenské stráže v Praze-Strašnicích v roce 1952.“
Přihlédnuto k tomu zřejmě bylo. Ačkoliv vyšetřování neobjasnilo, zda Šmatlavu zastřelil Tomek, či Balík, dostal první trest smrti a druhý jen 25 let (Balíkovi mohlo pomoci i to, že pár měsíců před zatčením vstoupil do KSČ). Šestnáct let pro Tonara snížil odvolací soud na čtrnáct, Klempíř dostal dvanáct let, Straka osm, Kučera a Sůva po sedmi, Bernát tři roky. Další dva kamarádi, kteří skupině opatřovali zbraně, dostali tři roky a dva a půl roku vězení.
Vladivoj Tomek neobdržel milost a byl popraven 17. listopadu 1960 před polednem. Šlo o poslední popravu z politických důvodů v Československu. Podle protokolu o výkonu trestu nepronesl žádná poslední slova. Ladislav Balík a Ladislav Tonar byli propuštěni jako poslední ze skupiny na amnestii v květnu 1968. V první polovině 90. let byli všichni odsouzení rehabilitováni, Tomkovi a Balíkovi zůstal tzv. zbytkový trest ve výši šesti měsíců.
Vladimír Bystrov, který se případem svého bratrance léta intenzivně zabývá, říká, že dodnes nechápe, proč byl popraven a proč byl popraven tak narychlo. Málo logický je v mnoha ohledech také postup vyšetřovatelů: Např. Bystrov ani jeho otec, který byl měsíc před zatčením Tomkovi na svatbě za svědka, nebyli nikdy vyslýcháni. „Nechci spekulovat, ale zdá se mi, že v tom případu něco schází,“ říká Vladimír Bystrov.
Příběhy dvou desek Zabitý voják byl in memoriam povýšen na desátníka a na místě činu byla na zdi židovského hřbitova instalována pamětní deska s nápisem: „Zde padl 16. prosince 1952 hrdinnou smrtí v boji s třídním nepřítelem des. Rudolf Šmatlava.“ V roce 1998 přišlo židovské obci z městské části Praha 3 oznámení, že deska bude sejmuta, což se také stalo. Mluvčí Prahy 3 Jan Sotona nebyl schopen během několika týdnů objevit ve svém úřadě nikoho, kdo by o osudu desky něco věděl. Otázka, proč byla sejmuta a co se s ní stalo, tak zůstává bez odpovědi.
O tři roky později byla na domě v ulici Dukelských hrdinů 15 instalována deska s nápisem: „V tomto domě žil Vladivoj Tomek, poslední popravený komunistickou justicí z politických důvodů, * 9. 6. 1933, popraven 17. 11. 1950 v 11.30 h.“ Umístění desky inicioval tehdejší radní Prahy 7 za Demokratickou unii Ari Lieberman. „Získal jsem souhlas s umístěním té desky pod podmínkou, že ji městská část nebude financovat,“ říká Liberman (62). Fotograf, který žil po roce 1968 v emigraci a jehož strýčka umlátili ve vyšetřovací vazbě v Ruzyni, se nenechal odradit a desku zaplatil ze svého – přišla ho na deset tisíc. „Jsem proti jakémukoliv zabíjení,“ říká Lieberman. „Myslím, že to udělali v sebeobraně. Nebýt toho zločinného režimu, tak by k tomu nikdy nedošlo.“
Ano, nebýt komunistického režimu, nikdy by k tomu nedošlo. Rudolf Šmatlava i Vladivoj Tomek byli každý svým způsobem jeho oběťmi. Pamětní desku si zaslouží oba – nejlépe jednu společnou.
***
Když sebrali Trepáčovi samopal, řekl jsem jim, že nyní mají samopal, aby tedy odešli. Chtěl jsem pak na ně zahájit palbu. Jeden z nich však prohlásil, abychom přísahali, že nebudeme střílet. Nato mu Šmatlava odpověděl: ,Prísahal som len raz.‘
Hlavně Tomek zdůrazňoval, že je třeba si z kontrarevoluce v Maďarsku vzít poučení a zkušenosti pro naši protistátní činnost. S tím jsme se všichni shodovali.
Ladislav Balík z výslechového protokolu
Vladivoj Tomek neobdržel milost a byl popraven 17. listopadu 1960 před polednem. Šlo o poslední popravu z politických důvodů v Československu. Podle protokolu o výkonu trestu nepronesl žádná poslední slova.
Obžalovaní hledali ty nejhorší způsoby, jak škodit našemu hospodářství, jak mařit radost našich pracujících z velikých pracovních výsledků Z rozsudku městského soudu v Praze, 1960
O autorovi| Autor děkuje Vladimíru Bystrovovi za pomoc při přípravě tohoto článku.
