Dnes o samotě ve studiu a extázi hospodského šramlu
Záleží na tom, jaký typ kultury sledujete: podle toho jste mohli v posledních deseti letech narazit na jméno Tomáše Vtípila dřív nebo později: hudba k loňským Poutům mu přinesla relativně nejkřiklavější medializaci. Tato reminiscence, psaná u příležitosti jeho nového elpíčka Do Not Eat – Throw Away, by ráda zachytila poměrně jedinečnou náturu Vtípilova širokého talentu, který se vášnivě a s erudicí žene do velmi různých končin najednou. Houslista a „noisemaker“ čili výrobce hluku, jak si sám říká, Tomáš Vtípil je autor zrající: jeho současná tvorba je cennější než sympatické začátky. Ale už během nich byla zřejmá Vtípilova charakteristická dvojdomost. Na jednu stranu ve skupině jménem cz_zvuk zkoumal (jako jeden z prvních v „CZ“) možnosti elektronické hudby vytvářené v reálném čase přímo z koncertního pódia, zároveň s akustičtější skupinou Čvachtavý lachtan doprovázel básníka Jaroslava Erika Friče. Jejich společné album Jsi orkneyské víno (2003) patří k utajeným silným titulům poslední dekády: literární složku má možná výjimečnější, ale hypnotická repetitivní hudba ji umocňuje s pokorou talentovaných „učedníků“: charisma básníka Friče adepty z mladší generace vždycky přitahovalo.
Rozkmit mezi hudbou elektronickou a takovou, na kterou stačí chytit do ruky housle a zazpívat, není u Vtípila jediným paradoxem. Přes zmíněného Friče se dostal blíž k českému undergroundu. Stal se členem DG 307 a vedle autora vlastní hudby se tak stal interpretem klasického „dégéčkového“ stylu. S podobnou mentalitou se setkáváme na skandinávské nebo newyorské scéně: muzikanti, kteří intenzivně jedou v několika projektech, nechávají „odpočinout své ego“ v projektech kolegů, kterým pomáhají naplnit vizi. Angažmá v DG 307 vyústilo do hraní v duu s Pavlem Zajíčkem, jehož čtení doprovází noisemaker Vtípil současným soundem, živě procesovanými dynamickými beaty. Zajíčkův majestát při vystoupení sice působí, jako by se nemínil zatěžovat zjišťováním, jaký rytmus kolem něj proudí, ale celá situace přesto vyzařuje něco pozoruhodného. Vtípil má „sitzfleisch“ producenta, který vysedí dílo o samotě ve studiu, zároveň je mu vlastní smysl pro živou performanci: jako autor a interpret textů se v roce 2004 dokonce stal celostátním vítězem ve slam poetry. Nejživelnějším z jeho projektů je ovšem trio Urband: ozvěna oděských chuligánských spolků a klezmerských tuláckých kapel, východoevropský swing a vášeň, kapela pro svatby, pohřby, celonoční jízdy. Tady se zas ukazuje, jak zdánliví inovátoři, bořící dosavadní představy o stylech, mohou mít hlubokou vazbu k tradici, a dokonce z ní čerpat dlouhodobě energii – byť ne prvoplánovým způsobem.
Když Brno vloni v červnu přijalo vyhlášku o zákazu pouličního muzicírování, Vtípil byl jedním z prvních, kdo iniciovali veřejný protest, který vyústil v hromadné muzicírování na České ulici. Nejnověji se objevilo – zase kontrast – Vtípilovo autorské album Do Not Eat – Throw Away. Je to nejsuverénnější, nejautorštější počin ze všech, o nichž tu byla řeč: poryvy elektronického zvuku, barevné, neustále proměnlivé, ve stovkách nuancí a k tomu české texty – možná spíš křik poezie než písňová slova. Abstrakce zvuku, konkrétnost slov, palčivost obojího.
Zdá se, že „typ Vtípil“ se v budoucnu bude objevovat častěji, že brněnský skladatel v čemsi předběhl dobu a ukázal možný vývoj. Zajímá ho tvorba s technologiemi i bez nich, jako by se držel jednou rukou aktuálních výdobytků a v druhé třímal nadčasové jistoty. Čím dál víc z nás směřuje k podobnému životnímu rytmu: něco jako „v práci online, jinde off“. Časem to bude běžnější postoj – Tomáš se dovtípil o něco dřív.
O autorovi| PAVEL KLUSÁK, hudební publicista
