BRATISLAVA (od zvláštního zpravodaje LN) Jediné, čím se podobal bratislavský Silvestr roku 1992 tomu pondělnímu, bylo počasí. Lezavě chladné, s mraky dotýkajícími se hladiny Dunaje. A snad ještě tím, že česko-slovenská hranice se zase vrátila do stavu před rozdělením společného státu. S tím rozdílem, že na bývalém hraničním přechodu se musíte zastavit pro tu „jinou“ dálniční známku, což jste před patnácti lety nemuseli, protože tehdy žádné nebyly.
Zatímco před patnácti roky byla Bratislava plná slovenských vlajek, teď, nebýt prezidentského paláce, byste v hlavním městě snad vůbec žádnou nenašli. Neznamená to ale, že by Slováci dnes byli méně hrdí na svůj stát než tehdy.
Naopak - podle průzkumu, který si nechal udělat bratislavský Institut pro veřejné otázky, jsou dvě třetiny Slováků pyšní na svůj stát, na to, co Slovensko za patnáct let dokázalo. U Čechů to není ani polovina.
„Jasně, že jsem hrdý na to, že jsem Slovák a že máme svůj stát. I když se přiznám, že byly roky, kdy jsem nebyl,“ říká asi třicetiletý Branislav Tóth, který se loni po několika letech strávených v Česku vrátil na Slovensko. „Kdo by nebyl. Jdeme nahoru. Ještě jsme vás Čechy nedohnali, ale doženeme. Za rok budeme mít euro a vy ho budete mít kdoví kdy,“ přidává se jeho o něco mladší partnerka.
Sebevědomá metropole Bratislava, po Praze druhé nejbohatší město střední Evropy, zářila sebevědomím a uvolněnou náladou, jako by se vstupem do Schengenu zbavila posledních zbytků stísněnosti „pohraničního města“. Sebevědomí dokazovala i zářící uherská koruna na Hlavním náměstí v Bratislavě - koruna, kterou má ve svém znaku Maďarsko. „Ne, vůbec mi nevadí. Byli jsme přece staletí hlavním městem Uher,“ říká asi padesátiletý Bratislavan. „Welcome to Partyslava“ zněl hlavní slogan silvestrovské noci a Bratislavané spolu s dosud nevídanými davy zahraničních turistů si ho vzali za svůj. V ulicích Starého Města, podobajícím se stále více luxusu nedaleké Vídně, se hrálo na pódiích i v ulicích, tančilo se a zpívalo. Díky důkladným bezpečnostním opatřením bylo jen minimum opilců, rozbitých lahví, nebo soukromých ohňostrojů.
V tom nevelkém množství slov, která zazněla z pódií, se často připomínala příslušnost Slovenska k Evropské unii. „Je dvacet tři hodin a Bulharsko, první země naší Evropské unie, právě vstupuje do Nového roku. Pozdravujeme Bulharsko!“ oznamoval diskžokej na Hviezdoslavově náměstí a byl odměněn potleskem. A ani to, že celá výzdoba Bratislavy byla v evropské modré, nebylo náhodou. „Modrá je fajn. A Evropská unie je lepší než Československo. I když i vás, Čechy, máme taky rádi,“ zhodnotila bratislavská studentka Barbora „evropskou“ výzdobu hlavního města.
Je půlnoc. Desítky tisíc lidí stojí na nábřeží Dunaje. Před patnácti lety se tančilo na náměstí SNP na národoveckou píseň „Nejkrásnější kout na celém světě je moje rodná zem“. Teď zní vídeňské valčíky a na protějším břehu Dunaje vybuchují ohňostroje. Patnáct minut po půlnoci začíná na Hlavním náměstí koncert největší hvězdy noci - Čecha Davida Kollera. Když hodinu před ním hrála slovenská kapela Vidiek, bylo náměstí zcela plné. Teď už zdaleka není. Češi už Slováky prostě netáhnou.
15 let Slovenska 27. 12. První hodiny 28. 12. Chaotická léta 29. 12. Mečiarovo temno 31. 12. Dzurindova osmiletka 2. 1. Slovensko dnes
