LN: Jak hodnotíte své dosavadní brněnské působení?
Nechci, aby to znělo neskromně, ale divadlo je v nesrovnatelně lepší kondici, než by si před pěti lety většina lidí dovedla představit. Když jdu na reprízu opery nebo baletu a vidím tam přátele z Prahy, kteří sednou do auta a jedou se podívat na naše představení, jsem pyšný. Martin Františák, který měl jako šéf činohry asi nejtěžší pozici, udělal zázrak a dnes je soubor nastartovaný k tomu, aby pod novým šéfem začal psát další významnou kapitolu do dějin našeho divadla.
LN: Působil jste v Jihočeském divadle, pocházíte ze Sokolova a studoval jste v Praze. Čili přišel jste do Brna jako cizák. Narazil jste na nějaké potíže v tomto směru?
V Brně bylo tolik práce, že jsem neměl čas řešit, že jsem tu zase náplava. Zpočátku jsem měl tendenci říkat, že Národní divadlo Brno je druhé největší divadlo v Česku, a občas jsem viděl protažené obličeje. Ale to přešlo.
LN: Je ale taková trochu hloupá průpovídka, že máme dobré a špatné divadlo a divadlo v Brně...
Obávám se, že tohle klišé si Brňáci trochu vykoledovali sami. Taky jsem slyšel, co zdejší publikum nestráví, anebo jak je specifické. Jenže je to normální velké město, dnes zdravě sebevědomé a dějí se tady zajímavé věci. Bohužel podmínky k práci neodpovídají potřebám. Pokud ministerstvo kultury podporuje druhé největší divadlo v zemi jednotkami procent, je něco špatně. Navíc v kultuře obecně schází přirozený kariérní systém. Všichni chtějí jen do Prahy. Hledáme často inspiraci v německém divadle, ale tam není Berlín jediné centrum. Mezi ním a dalšími městy probíhá přirozená soutěž i pohyb lidí.
LN: Teď jste byl potvrzen na dalších pět let. Kde se vidíte, až tato doba uplyne?
Nepřemýšlím o tom. Žiju tím, co je, a chci dělat to nejlepší, co umím, v Brně. Všichni jsme si ale uvědomili, že se nám divadlo podařilo rozjet, možná i rychleji, než jsme si představovali. Bohužel jsme právě v plné rychlosti narazili do skleněného stropu. Vidíme, kam bychom mohli a uměli jít, jenže bez razantní změny podmínek k práci se dál nedostaneme. To je objektivní stav, divadlo je dlouhodobě podfinancované, je na hranici provozních možností z hlediska lidí, kteří tam pracují. Udělám všechno pro to, abychom se neřítili dolů, ale aspoň udrželi dobyté pozice.
