2. února 2008 Lidovky.cz > Zprávy > Noviny

Věčný exulant Zdeněk Němeček

Proč je výstižné, že si českého spisovatele, legionáře, diplomata a novináře připomínáme knihou „New York: zamlženo“

Po třech čtvrtích století vychází znovu román New York: zamlženo od Zdeňka Němečka (1894–1957).

Jeho autorovi, nositeli řádu TGM a čestnému členu PEN klubu, se stal exil tématem i životním osudem.

Podle pamětníků právě v exilu možná marně, ale vždy zatvrzele hledal smysl veškerého lidského konání.

Se Zdeňkem Němečkem spisovatelem jsem se poprvé setkal, byť zdálky, roku 1942. Bylo mi devatenáct. Jeho Legionářské novely (1920) jsem četl už mnohem dřív, ale nebral jsem tehdy na vědomí autorovo jméno. Otec měl v knihovně kdejakou knihu z per legionářů, velice si na nich zakládal. Heydrich byl už v Praze, když se otec zmínil, že Němečkovy knihy jsou zakázané. I musel jsem nevyhnutelně ihned přečíst New York: zamlženo, krátce potom Na západ od Panonie (1935), a někdy později otec přinesl i Němečkův román Ďábel mluví španělsky (1939).

Asi mi tehdy z autora nedocházelo všechno, co mělo, ale s jeho Ďáblem jsem se málem dostal do potíží. Reinhardu Heydrichovi už zbývalo jen pár týdnů života, když jsem před koncem septimy odevzdal naší češtinářce, profesorce Pecháčkové, obsáhlý rozbor Němečkovy knihy. O občanské válce ve Španělsku jsem věděl od otce víc, než se tehdy slušelo. Paní profesorka však situaci zachránila a můj rozbor zmizel.

Znovu jsem se setkal se Zdeňkem Němečkem o mnoho let později. V posledních letech války, a pak až do roku 1948, jsem o jeho knihy patrně moc nezavadil, byla to doba příliš zvichřená. Krátce před únorem 1948 jsem začal číst obsáhlou Evropskou kantilénu (1945) – a dokončil ji až v New Yorku v padesátých letech. Ale po roce 1945 jsem se jako redaktor Lidových novin dozvídal o tomto autorovi víc a víc. Už dříve jsem od otce věděl, že Němeček byl roku 1914 v Moskvě u svého strýce Emanuela, pravoslavného kněze, a že hned začátkem války odjel z Moskvy do Kyjeva, vstoupil do České družiny, a stal se tak jedním z prvních legionářů. Dozvěděl jsem se také víc o jeho diplomatické kariéře za první republiky v New Yorku, Francii a Španělsku.

V prvních dvou letech protektorátu se Němeček změnil z diplomata v knihovníka Národní knihovny v Praze, v roce 1941 byl penzionován jako politicky nepohodlná osoba a uchýlil se do rodinného domu v Ratajích nad Sázavou. Ve svém venkovském ústraní byl penzista Němeček jedním z nejaktivnějších členů odbojové zpravodajské skupiny Parsifal: spolu s velvyslancem doktorem Arnoštem Heidrichem (Němečkovým spolurodákem z Josefova nad Metují), s lidovkáři – malířem Otakarem Mrkvičkou a Rudolfem Jílovským (pozdějším Němečkovým nakladatelem), s Jindřichem Kolowratem, s filmařem Josefem A. Holmanem, s Václavem Černým, s Jaroslavem Drábkem a s mnoha dalšími.

Toto všechno jsem o Zdeňku Němečkovi věděl, když jsem jednoho jarního dne roku 1955 potkal v New Yorku na 57. ulici, blízko Carnegie Hall, Jana Stránského, kterého jsem znal z Lidovek z Prahy. Stránský mě zavedl o pár domů dál, do redakce Rádia Svobodná Evropa (RFE) k Ferdinandu Peroutkovi, mému někdejšímu šéfovi v Lidovkách. Z Rádia jsem pak nevyšel po celé jedno desetiletí – a první dva roky jsem tam byl redakčním kolegou Zdeňka Němečka. Když mě Peroutka představoval, Němeček mi řekl několik přátelských slov, usmíval se, ale zněl mi smutně a znaveně, jako by v něm byla převeliká tíha. Byla.

Teprve v posledních dvou letech jeho života, 1955–1957, jsem měl příležitost poznávat Zdeňka Němečka z různých úhlů: z jeho nové prózy, z vyprávění jeho přátel a z téměř každodenního styku v newyorské redakci Svobodné Evropy.

New York–Mnichov: Poslední roky Ivan Herben, jeden z mých starších redakčních kolegů ve Svobodné Evropě a Němečkův dlouholetý přítel, mi půjčil dva jeho nové texty. Obsáhlý román Tvrdá země začal Němeček psát již jako ryzí exulant v Kanadě, na přelomu let 1949–1950, a dokončil jej až v New Yorku: děj z exulantského života je situován v Kanadě. (Roku 1954 vydalo Tvrdou zemi nakladatelství Czechoslovak Publishing Co. v New Yorku, v češtině a ve velmi nízkém nákladu.) Druhý a pozdější text, novelu Na počátku bylo slovo, jsem četl pouze v rukopisu. Také v této kratší próze vede Němeček své hrdiny exilem, hlavní protagonisté Toník a Lída končí tragicky. (Pokud vím, tahle novela nebyla dosud zveřejněna.)

V jeho posledních pracích je znatelně větší tíha než v románech s toutéž exilovou tematikou, které psal Němeček ještě doma a jako diplomat. Navíc jsou snad literárně o stupínek níž než New York: zamlženo nebo Ďábel mluví španělsky. Jako by se v nich obnažoval základní étos autorovy tvorby: Němeček, sám po většinu svého života bloudící exilem, vede také své románové postavy po exilových cestách, exil používá jako obrazivo, v němž snad marně, ale zatvrzele hledá osudovost a smysl lidského konání.

K mému vlastnímu, čistě subjektivnímu, porozumění Němečkovi-spisovateli i Němečkovi-člověku přispěl Ivan Herben vyprávěním epizod z Němečkova života i řádka dosti vzácných chvil, kdy se nás s Němečkem sešlo pár rozhlasových redaktorů RFE a přátel: kromě Herbena to byl nejčastěji Egon Hostovský, Ferdinand Peroutka, Jan Stránský, doktor Karel Steinbach, Jaroslav Pecháček, Julius Firt, občas i jiní.

Z jejich debat jsem se dozvídal, jak Němeček od roku 1939 rozesílal německým novinářům anonymní, ale obsažné a přesné záznamy o situaci v protektorátu Böhmen-Mähren, aby podryl jejich důvěru ve zprávy, jimiž je sytil Berlín. Jak Němeček sepsal v několika jazycích (ovládal jich vícero) memoranda o skutečných poměrech v protektorátu a v šatně je během tiskové konference nastrkal do kabátů zahraničních novinářů, které nacisté pozvali do Prahy, aby ukázali, jak jsou Češi spokojení se svým novým údělem.

A jak Němeček, jako vězeň gestapa na Pankráci, dostal ven varovný moták pro filmaře Josefa Holmana, a zachránil ho tak před vězením. Slyšel jsem také od jeho starých přátel, jak si s nimi Němeček někdy rád zazpíval svým sytým barytonem. V letech 1955–1957 jsem ho ale zpívat neslyšel. Čas nepřál zpěvu.

Stávalo se, když jsem někdy navečer zůstal v redakci s Němečkem sám, že se rozhovořil o svém psaní, dřívějším i novém. Mnohému jsem nerozuměl, zvláště když přecházel od románového děje k exilové realitě. A také jsem se cítil nesvůj, protože jsem ho nikdy neslyšel takto mluvit s jeho bližšími přáteli.

Ale brzy jsem pochopil: pro Němečka jsem byl cizí osobou, bez spojitosti s jeho minulostí, a nadto člověkem o plnou generaci vzdáleným, vrbou naslouchající a mlčenlivou.

„Když se to tak vezme,“ říkal jednou, „exil je v podstatě stav člověka, který se v cizině snaží dělat něco prospěšného pro svou zemi. Má to mnoho forem. V Rusku jsem byl v legiích – to je exil. Hned potom jsem byl v několika zemích jako konzulární úředník – stejná věc. Protektorát byl cizina, Parsifal byl exil. A tady – pořád exil. Má to jedno společné: exil je taky osud, do něhož člověk vplyne nesen proudem, jemuž se nebrání. Co si v něm dál počne, to už je jiná věc, složitější.“

Němeček byl neobyčejně činný v exilových aktivitách, přispíval a pomáhal, jak mohl, ale funkce nepřijímal. Jen jednu: na jaře 1956 vznikl z jeho popudu v New Yorku exilový PEN klub a on přijal jeho předsednictví. Nevím, kolik měl exilový PEN členů a jak se vyvíjel po Němečkově smrti, ze zakládajících členů si vzpomínám jen na jména lidí, které jsem osobně znal: Egon Hostovský, Ferdinand Peroutka, Peter Demetz, Juraj Slávik, Vratislav Bušek, Ivan Herben, mimo můj okruh Milada Součková.

V létě 1957 Němeček odjížděl na návštěvu Jugoslávie – roku 1956 vyšel slovinský překlad jeho románu Na západ od Panonie. Cestou se zastavil na nějaký den ve Svobodné Evropě v Mnichově. Později mi napsal Jaroslav Dresler, můj starý kamarád z Lidovek i z exilu, kulturní redaktor v mnichovském RFE, že během těch pár dnů se Němeček zajel podívat k hranicím, aby zahlédl kousek českých lesů. Jarek Dresler byl také básník.

Den či dva před odjezdem do Jugoslávie, v noci z 5. na 6. červenec 1957, Zdeněk Němeček v Mnichově zemřel. Srdeční mrtvice. Nikdo nebyl nablízku.

Za mlhami New Yorku Román New York: zamlženo, který vyšel v roce 1932 předznamenal mnoho dějů v té době jen nejasně tušených. Románem o českých vystěhovalcích v Americe na přelomu 19. a 20. století Němeček vnesl do proudu české literatury téma nikoliv nové, ale zcela nově uchopené. Koncepty vystěhovalectví, emigrace a exilu zasadil autor do širších souvislostí a dal jim novou šíři a hloubku.

Nehledal bych zde ozvuky sociologizujících románů amerických autorů Uptona Sinclaira nebo Johna Dos Passose, jak je vycítili někteří recenzenti.

Jistě je lze do Němečkova románu vmyslet a včíst, ale Němeček hledal další a širší dimenzi za hranicí místa a doby, dimenzi ne právě snadno polapitelnou, těžko ohraničitelnou a v české románové literatuře své doby novou: bolestivé, vysilující, někdy i tragické úsilí člověka vytvořit si nový domov ve světě cizím a nepodobném tomu, který opustil nebo který mu byl odňat. Němeček hledal dimenzi všelidskou.

Tato tematika převládá i v Němečkových drobnějších pracích, vydaných česky ve Švédsku až po autorově smrti, v souboru Stín a jiné povídky (1957) a v Bloudění v exilu (1958, s předmluvou Ferdinanda Peroutky). Nemohu soudit, zda je stejně přítomna či zda se alespoň odráží v Němečkových dramatech a poezii.

Nikdy jsem se nedostal k jeho hrám, nevím, jestli byly zveřejněny. V exilové antologii Čas stavění jsem narazil na některé jeho básně, „Prosba“, „Víra“ – příliš málo k nějakému úsudku. Snad se jednou toto vše opravdu objeví v podstatném výboru z jeho díla, který se již naštěstí připravuje.

Nově vydaný Němečkův román New York: zamlženo je vítaným prvním krokem k dalším nakladatelským počinům, a v pravou dobu. Němečkovo beletristické dílo je jednou z prvních literárních bran otevírajících cestu ke zkoumání lidských osudů v nastávajícím věku masové emigrace, vyhnanství, běženectví, exilu – všeho toho, co dnes dominuje ve světovém dění a stalo se všelidským problémem první velikosti. Toto zajisté nebylo patrné roku 1932, kdy román poprvé vyšel, a vůbec už nebylo možno předvídat, že New York: zamlženo předznamenává cestu Němečka-literáta i Němečka člověka.

Poslední setkání Když se s námi Zdeněk Němeček loučil v newyorské redakci RFE uprostřed léta 1957, odbyl to slovy – „no co, za nějaký ten týden jsem z Evropy zpátky“. V Mnichově měl pohřeb, ostatky byly převezeny do New Yorku. O celých šestatřicet let později, v podletí roku 1993, kdy jsem už byl z ciziny zpět doma, jsem dostal zprávu, že Zdeněk Němeček se také vrací ze svého exilu.

Oznamoval mi můj přítel doktor Vilém Brzorád, manžel Němečkovy dcery Olgy, že na Vyšehradském hřbitově bude uložena urna s popelem Zdeňka Němečka, nositele řádu TGM, čestného člena PEN klubu a Společnosti pro vědy a umění, legionáře, diplomata, spisovatele a básníka snad zapomínaného, ale člověka rovného a nezapomenutelného. Tak jsem se 14. června 1993 naposled setkal se Zdeňkem Němečkem na Slavíně. Je blízko Karla Čapka, Ferdinanda Peroutky a tolika jiných, mezi něž patří.

***

Němeček od roku 1939 rozesílal německým novinářům anonymní, ale obsažné a přesné záznamy o situaci v protektorátu Böhmen-Mähren, aby podryl jejich důvěru ve zprávy, jimiž je sytil Berlín

V Rusku jsem byl v legiích – to je exil. Pak v několika zemích jako konzulární úředník. I protektorát byla cizina a Parsifal exil. Exil je osud, do něhož člověk vplyne nesen proudem. Co si v něm dál počne, to už je jiná, složitější věc.

O autorovi| Zdenek Slouka, politolog ; Autor (* 1923) je emeritní profesor politologie. Přednášel na několika amerických univerzitách.

Zdenek Slouka

Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!