Lze považovat ptačí zpěv za umění? Dokáže si opice vychutnat Mozartův smyčcový koncert? Jsou zpěv a hudba pouze doménou lidí, nebo se jim podobným způsobem oddávají i zvířata?
Existují dvě hlavní teorie, z nichž každá má mezi vědci své zastánce i odpůrce: jedni tvrdí, že zvuky zvířat mají čistě biologické funkce a s tím, jak melodie vnímají lidé, nemají nic společného. Druzí ale připomínají pokusy, které údajně mohou naznačovat opak.
Čeští odborníci patří spíše k realistům. „V první řadě se musíme zamyslet nad samotnou definicí pojmů zpěv a hudba. Jakou sekvenci a frekvenci zvuků či tónů lze ještě považovat za hudbu či zpěv a co jsou jen nahodilé kakofonie nebo skřeky?“ táže se zoolog Evžen Kůs z pražské zoo. Podle jeho názoru je „lidská“ hudba cosi víc, protože člověk jejím prostřednictvím narozdíl od zvířat vyjadřuje nejen své pocity, ale i představy a alegorie.
Muzikolog Jiří Tichota, umělecký šéf Spirituál Kvintetu, který se zabývá i zoologií, jeho slova potvrzuje. „Vztah přírodních zvuků a hudby zkoumali lidé už odpradávna a názory se vyvíjely. Dnes se obvykle uznává, že tóny odkazují na přírodní zvukový materiál, ale jejich užití a kultivace je již čistě výsadou člověka,“ říká Jiří Tichota.
„Hudba jakožto nejabstraktnější umění je výsadou lidské imaginace a veškerá srovnávání se zvuky přírody a živočichů jsou jen poukazováním na povrchní podobnosti,“ pokračuje muzikolog.
Také Alena Klvaňová z České ornitologické společnosti varuje při přemýšlení o vztahu zvířat a hudby před antropomorfismem, tedy přisuzováním lidských vlastností nebo motivací ptákům a dalším zvířatům. Na rozdíl od člověka, který hudbou uspokojuje i svoje emoce, má pro zvířata vyluzování zvuků čistě biologickou funkci. „Vytváření zvuků a intonace má u nich především komunikační význam. Zvířata o sobě navzájem vědí a z toho se pak odvíjejí další funkce včetně obhajoby teritoria a výběru sexuálního partnera,“ říká Evžen Kůs.
Opičky mají nejraději ticho Časopis New Scientist nedávno citoval výsledky několika výzkumů, které se vztahem zvířat a lidské hudby zabývaly. Jedním z nich jsou pokusy Joshe McDermotta z oddělení kognitivních věd Technologického institutu v Massachusetts a Marca D. Hausera z Harvardovy univerzity. Jejich výsledky zveřejnil odborný časopis Cognition.
Vědci během experimentu pouštěli různou hudbu kosmanům a tamarínům. „Jsou to druhy malých drápkatých opiček žijící v Jižní Americe. Komunikují spolu pomocí vysokého štěbetání, které připomíná ptačí zpěv,“ připomíná primatoložka Marina Vančatová.
Při pokusu si opičky mohly vybrat mezi dvěma výběhy. V prvním se z reprobedny ozývala ruská ukolébavka hraná na flétnu, ve druhém německé techno. Opičky dávaly přednost hudbě v prvním výběhu, kde trávily víc času.
Podobně dopadl pokus, kde měla zvířata na výběr mezi technem a Mozartovým smyčcovým koncertem. Opět si vybrala klidnou hudbu. Překvapivě ale dopadl třetí pokus, kde byla v nabídce klidná hudba a ticho. Na rozdíl od lidí, kteří se zúčastnili kontrolního pokusu a preferovali hudbu, měly opičky raději ticho. Autoři to považují za důkaz, že opice na rozdíl od člověka neocení estetickou hodnotu hudby.
Podle Mariny Vančatové ale může být důvodů více. „Záleží také na tom, v jakém prostředí se zvířata jinak pohybují, zda nebyla už předtím vystavena pro ně nepříjemnému hluku, takže už chtěla mít klid. To se může stát i lidem,“ říká primatoložka. Jiný pokus prokázal, že ptáci, konkrétně špačci, zebřičky a holubi, nepoznají stejnou melodii, pokud ji uslyší posunutou do jiné oktávy. Makakové naopak transponovanou píseň poznají - ale jen pokud jde o výraznou melodii, jako je třeba popěvek Happy Birthday. S méně zapamatovatelnými melodiemi mají problémy. Časopis New Scientist tyto výsledky vysvětluje tím, že nervová soustava primátů se podobá lidské mnohem víc než mozek ptáků. Alena Klvaňová z České společnosti ornitologické se ale neodvažuje závěry studií takto zobecňovat a připomíná další pokusy, při kterých červenky poslouchaly svůj zpěv puštěný pozpátku nebo posunutý na jinou frekvenci, a stále ho poznávaly.
Není pokus jako pokus Čeští odborníci se shodují, že výsledky citovaných pokusů jsou sice zajímavé, ale nemůžeme z nich vyvozovat širší závěry. „Záleží vždy na podmínkách, za jakých konkrétní experiment probíhal, z jakého zařízení se linula hudba, jaké frekvence byly zvýrazněny a podobně,“ říká zoolog Evžen Kůs.
Podle Mariny Vančatové hraje důležitou úlohu také to, kde zvíře vyrůstalo - zda v přírodě, v zoo nebo v laboratoři. Podle toho je zvyklé na různé zvuky a považuje za přirozený zvuk buď ševelení větru a řev šelem, nebo třeba hudbu z rádia a bouchání dveří.
Podle expertů nelze zapomínat ani na to, že zvířata často vnímají jiné zvukové frekvence než člověk. „Náš sluch je dost nedokonalý, protože má poměrně úzké spektrum. Zvířata citlivá na vysoké zvuky mohou mít nepříjemné pocity, když jsou vystavena zdroji vjemů, které my ani neslyšíme,“ vysvětluje Evžen Kůs. Příkladem mohou být vysavače, před nimiž obvykle kočky utíkají z místnosti. Podobně trpí psi stresem při silvestrovských oslavách, protože jsou citliví na svist hluboké a dunivé zvuky odpalovaných rachejtlí.
Hluboké tóny mají v přírodě tu výhodu, že se šíří daleko. „Infrazvuky jsou typické třeba pro dorozumívání slonů. Uplatňují se také ve vodním prostředí, kde putují desítky kilometrů,“ popisuje zoolog Kůs. Provoz lodí a používání hydrolokátorů a hydrofonů podle něj mate velké kytovce a může být příčinou jejich uváznutí na pobřežních mělčinách.
„I každý ze 300 druhů primátů má svoje zvukové spektrum, které slyší a pomocí něhož komunikuje. Třeba gibboni, malí lidoopové z jihovýchodní Asie, se spolu dorozumívají pomocí jakýchsi písní - sekvencí vysokých tónů, které se různě obměňují a opakují,“ popisuje Marina Vančatová.
„Na druhou stranu jihoameričtí vřešťani jsou opice, které vydávají velice nízké zvuky pomocí nafukovacího vaku. Zní to podobně, jako když pracuje kompresor nebo transformátor,“ pokračuje primatoložka. Piáno v rukou šimpanze Vedle vnímání samotné muziky vědci také zkoumají, zda zvířata mohou používat hudební nástroje. Známá dvojice ochočených šimpanzů bonobo, Kanzi a Panbanisha z Great Ape Trust v Iowě, si krátí volné chvíle hraním na klávesy, bicí nástroje nebo jednoduchou citeru. „To je ovšem výjimka, Kanzi a Panbanisha umí spoustu věcí, třeba zapálit oheň nebo napustit vodu z kohoutku,“ říká primatoložka.
Chovatelé slavné dvojice bonobů tvrdí, že zvířatům hra s nástroji svědčí a bývají po ní klidnější. Podle Mariny Vančatové na tom není nic zvláštního: „Určitě je to baví a zahání nudu - stejně jako každá jiná hračka,“ říká odbornice.
S jinými, méně ochočenými zvířaty, třeba s gorilami z pražské zoo, ale podobné pokusy provést nelze.
Pokračování na straně IX
Dokončení ze strany VII
Mohla by si s nástroji ublížit a protože jde o bezkontaktní chov, nemohli by ošetřovatelé včas zakročit. Přesto mají i pražské gorily způsoby, jak se akusticky vyjádřit. Když se naštvou, bouchají do stěn nebo skla. „Moja se také naučila ťukat prstem na sklo, když chce naznačit ošetřovatelům, že jim příprava svačiny dlouho trvá,“ popisuje s úsměvem Marina Vančatová. Přirozené je pro gorily bouchání dlaněmi do hrudníku, jímž mohou vyjadřovat svou převahu, agresivitu, ale také dobrou náladu. „Samice si na hrudník dávají plastové bedničky, které mají na hraní - aby bylo jejich bouchání lépe slyšet,“ říká primatoložka.
Kromě toho si odbornice na videu z projektu Odhalení povšimla vzácného jevu: když samice seděla v bedničce jako ve hnízdě, na okraj přepravky si vyťukávala rytmus pomocí prstů. „V pavilonu byl klid, doba odpočinku, Shinda zjevně s nikým nekomunikovala a ťukala si sama pro sebe,“ popisuje Marina Vančatová. Nyní chce zhlédnout další videozáznamy, aby se přesvědčila, zda se podobně chovají i ostatní gorily.
Ale i v přírodě používají někteří primáti předměty k vyluzování zvuků. Známý je tzv. dešťový tanec šimpanzů - při dešti tančí a bouchají do kmenů stromů. Nabízí se otázka, co je k tomu motivuje. „Přední odbornice na primáty Jane Goodallová je hluboce věřící osoba a domnívá se, že by v tomto chování mohl spočívat zárodek náboženství - jakási oslava přírodních živlů. Je to ovšem jen teorie na úrovni spekulace, kterou nemůžeme dokázat,“ konstatuje Marina Vančatová.
Podobně někteří ptáci buší zobákem do stromu nejen kvůli hledání potravy, ale také proto, že si akusticky označují teritorium. „Šplhavci, z nichž u nás žije třeba známý strakapoud velký, využívají rezonance dutého dřeva a zobákem takzvaně bubnují. V posledních letech se tito ptáci objevují i ve městech, kde místo stromů bubnují třeba na plechové dopravní značky,“ popisuje ornitoložka Alena Klvaňová.
Husí kejhání na stadionu Pokud jde o hlavní funkce zvuků ve zvířecí řeči, najdeme s nimi určité paralely u lidských písní. Také u nich může být motivací pro zpěv snaha zaujmout - předvádění vlastních předností a přilákání osoby opačného pohlaví, nebo naopak zastrašení konkurence. „Hymny a bojové nebo fotbalové chorály vyjadřují naši sounáležitost se skupinou, můžeme je považovat za jakousi paralelu vytí vlčí smečky nebo triumfálního husího kejhání,“ podotýká Evžen Kůs.
Ovšem na druhou stranu jsou zvuky zvířecí říše podle Jiřího Tichoty s muzikou stále nesrovnatelné: „Některé lidské hudební projevy mají samozřejmě sociální funkce, ale navíc existuje hudba absolutní, projev lidského estetického cítění, pro niž v přírodě není paralela,“ uzavírá muzikolog.
Šimpanzi při dešti tančí a bouchají do kmenů stromů. Spekuluje se, zda může jít o zárodek náboženství.
***
Chlupatí posluchači
Vědci z celého světa už dlouhá léta různými pokusy zkoumají, zda si zvířata dovedou vychutnat hudbu podobně jako lidi. Čeští odborníci ale upozorňují, že výsledky takových studií záleží na konkrétních podmínkách a nemůžeme je zobecňovat. Zároveň jsou přesvědčeni, že skutečnou hudbu nemůžeme srovnávat se zvířecími zvuky včetně ptačího zpěvu nebo tzv. písní velryb - keporkaků. Zatímco zvířata používají své zvuky ke komunikaci, hudba má také estetickou a emoční hodnotu.
Při snaze porovnat, jaké písně se líbí lidem a jaké zvířatům, narážejí vědci na řadu překážek. Podle primatoložky Mariny Vančatové mezi ně patří i to, že pro lidi je vývoj hudby úzce spjat s vývojem řeči. „Při poslechu vnímáme nejen melodii, ale zároveň registrujeme i slova, v mozku se aktivuje také řečové centrum. Proto se nám nemusí líbit písnička, která má pěknou melodii, ale špatný text,“ upozorňuje primatoložka.
Komplikaci při pokusech může přinášet i hlasitost hudby. „Lidé vnímají jako nepříjemnou a někdy doslova bolestivou skladbu, kterou mohou mít rádi, ale zní příliš nahlas. Zvířata, jejichž sluch je citlivější, mohou mít práh snesitelnosti níž," říká Marina Vančatová.
Dvojice šimpanzů bonobo, Panbanisha a Kanzi, se účastní dlouhodobého výzkumu, jak zvířata dokážou porozumět obrázkové řeči. Program jim doplňuje také hra na hudební nástroje. Panbanisha má nejraději klávesy, její parťák dává přednost bicím nástrojům.
O autorovi| Eva Vlčková, redaktorka LN
