Západ zabránil v devadesátých letech vzniku Velkého Srbska. Nyní se část Evropy po očekávaném osamostatnění Kosova děsí vytvoření Velké Albánie. Mezitím ovšem v tichosti přichází na scénu něco jako Velké Maďarsko. S posvěcením EU. Bude-li se udržovat ideály, z nichž se rodí, nemají se jeho sousedi čeho bát. )
Prosincové číslo České besedy, měsíčníku vycházejícího na Slovensku, bylo poslední. Nejbližší okolí Heleny Miškufové, jakkoli moc dobře zná letitý zápas o přežití oné tiskoviny, se snažilo šéfredaktorce rozhodnutí ukončit jeho vydávání rozmluvit, protože beseda je prý „jediným pojítkem“ mezi Čechy na Slovensku. Nechápavé pohledy i případné nářky už ale nic nezmůžou. Starší generace Čechů na Slovensku vymírá, ti mladší navzdory oblíbenosti českých televizí u našich východních sousedů se „úspěšně“ asimilují...
Podobnou ránu, jakou je konec oblíbeného periodika, by jiná národnostní menšina na Slovensku, ta nejpočetnější, maďarská, přežila bez vážnějšího existenčního ohrožení. Zatímco několik desítek tisíc potomků českých prvorepublikových učitelů a notářů nebo poválečných budovatelů fabrik na Slovensku žije roztroušeně po celé zemi a jejich zranitelnost je o to vyšší, že jsou konfrontováni s příbuzným jazykem, více než půl milionu neslovanských Maďarů obývá souvislé území táhnoucí se podél hranic s Maďarskem. Jako by někomu ujela ruka při zakreslování hranic na mapě. A tak i kdyby Maďarům bylo znemožněno vydávat svůj tisk či komunikovat v mateřštině prostřednictvím elektronických médií, putovala by jakákoli novina od domu k domu, jak tomu bývalo celá staletí předtím.
Za několik dní by na obou stranách slovenskomaďarských hranic teoreticky mělo nastat všeobecné veselí. Přinejmenším v některých domácnostech bude čabajka, zapíjená dobrým tokajským vínem, vonět jaksi slavnostněji než jindy. Důvod je prostý: Schengen. Tento prostředek, napříč kontinentem likvidující státní hranice, má jednu ambici navíc: pod heslem indikace by mohlo stát, že zabere i na trianonské trauma Maďarů. Ovšem bez spolupráce pacienta se účinek nedostaví. A pacient by navíc měl vědět, že se sice může uzdravit, ale už to rozhodně nebude, co bývalo. Evropa počátku 21. století není totéž co starý kontinent před sto lety.
Nenávist se dědí S příchodem schengenského systému na východ od bývalé železné opony budou na maďarských hranicích mizet poslední pomyslné cihly ze zdi, která vyrostla po první světové válce z rozhodnutí signatářů trianonské mírové smlouvy z roku 1920 a která se začala bortit vstupem Maďarska a některých jeho sousedů do EU. Na Vánoce budou moci navštívit své příbuzné či známé v Maďarsku (a platí to samozřejmě i naopak) obyvatelé jihu Slovenska, severovýchodu Slovinska a rakouského Burgenlandu, aniž by poznali, že již překročili hranice. Na využití téhož privilegia se už teď těší nejpočetnější, zhruba dvoumilionová maďarská menšina v Rumunsku, a časem snad do Evropské unie vstoupí a k Schengenu se připojí také Chorvatsko, Srbsko a Ukrajina, poslední ze sousedních zemí, kde „nárazníková pásmo“ u hranic se „zbytkovým Maďarskem“ tvoří rovněž lokality s obyvatelstvem, které spíš než v televizi, jíž přispívají svými koncesionářskými poplatky, sleduje programy vysílané z Budapešti.
„Trianon“, který stanovil hranice maďarského státu jakožto nástupce Uherska, se stal pro Maďary na dlouhá desetiletí nestravitelným traumatem: Budapešť nejenže přišla o dvě třetiny původního území, ale za hranicemi nového státu - dnes svými deseti miliony obyvatel srovnatelného s Českem -zůstala třetina národa. Během uplynulého století se eufemisticky řečeno opakovaně objevovala otázka, zda by obyvatelům těchto oblastí nebylo lépe v jiném uspořádání; v době Hitlerova tažení Evropou šlo nejen o otázku, nýbrž také o dočasnou revizi hranic. Toto všechno způsobovalo a vlastně dodnes nezřídka způsobuje napětí ve vztazích mezi Budapeští a některými metropolemi sousedních zemí.
Mezi rozepřemi a diplomatickými konflikty například na lince Praha-Berlín, případně Vídeň, které rovněž zatěžují některé těžko stravitelné historické události, je jeden podstatný rozdíl. Právě proto, že okolí Maďarska po druhé světové válce nebylo důkladně etnicky vyčištěno, Budapešť mimořádně citlivě prožívá to, co se děje na „maďarských územích“, která nejsou pod její správou. A z téhož důvodu bývají neklidní i „správci“ těchto území, například když je na ulici zbita maďarsky mluvící studentka, což se stalo před více než rokem.
Takže když mladý člověk v Česku řekne, že nemá rád „skopčáky“, nebo když Ludvík Vaculík napíše, že „němčina je přímo vzor cizosti jazyka“, jsou tyto pocity většinově sdíleny, aniž by koho moc vzrušovaly, neboť jako by šlo o kapitolu z historie, která se dnešního Česka netýká.
Tvůrcům mapy nářečí v České republice, kterou LN nedávno vydaly, jeden čtenář dokonce vyčítal, že „nově osídlené území je označeno bez bližšího vysvětlení kompaktní nepříjemnou tmamovomodrou barvou“. Takto vypadající mapa, která hodně připomíná etnické osídlení země, než z ní byli vyhnáni a odsunuti Němci, je podle čtenáře „zneužitelná pro sudetskou lobby, podivíny apod.“. Stačilo prý vysvětlení, že dosud nešlo dialekty stanovit nebo že nevznikají. Na Slovensku, které bylo tisíc let součástí Uher, kde hegemonem byli Maďaři, mají dodnes jiné starosti.
„Nenávist se dědí - ale ztrácí přitom podstatu a důvod,“ říká Íránka Marjane Satrapiová, autorka i v Česku nyní uváděného filmu Persepolis. Slováci i Maďaři tu nenávist nejenže zdědili, ale navíc mají co dělat, aby k ní nezavdávali nové příčiny. Paradoxní přitom je, že olej do ohně přilévají zpravidla ti, kdo operují hluboko v týlu. Horké nacionalistické hlavy, včetně těch politických, se na obou stranách rekrutují spíše z národnostně jednobarevných území, nikoli z oblastí, kde se ty dvě kultury stýkají. Ještěže s těmi počítačově gramotnými nacionalisty bývá někdy i sranda. Z jedné internetové diskuse jsem pochopil, že Maďaři (Hungarians) jsou prostě HunGayrians anebo zkráceně HunGays a Slováci (Slovakians) se musejí smířit s tím, že se jim říká Slow-fuckians.
Národ větší než země Představitelé dnešní vládní socialisticko-liberální koalice v Budapešti sice zdůrazňují, že bezmála devadesát let od Trianonu není řešením jitření starých ran, nýbrž další fáze integrace, jíž je Schengen. Avšak lídr konzervativně a především národně orientované opozice Viktor Orbán po vzoru prvního postkomunistického „premiéra všech Maďarů“ Józsefa Antala před vstupem do unie prohlásil: „Národ je větší než země. Až budeme v Evropské unii, tak se ze středně velké desetimilionové země staneme velkým patnáctimilionovým národem.“ Tato slova znějí veřejnosti v sousedních zemích hodně nelibě, hlavně když je o Orbánovi známo, že mu nečiní potíže zkrášlit si svůj automobil nálepkou s velkým H na mapě historického Uherska, někdejší vlasti nejen Maďarů. Jinak ovšem nelze proti jeho slovům příliš namítat. Jak to ale provést tak, aby se „patnáctimilionový národ“ mohl ze své velikosti těšit, aniž by se tak dělo na úkor jeho sousedů?
Neklid například Slovenska lze nejnověji vyčíst z postoje slovenské diplomacie k otázce Kosova. Bratislava nedávno jako první země Evropské unie řekla, že nezávislost této srbské provincie obývané převážně Albánci neuzná, nebude-li výsledkem dohody s Bělehradem. Podle ministra zahraničí Jána Kubiše si to prý „každý stát musí zvážit sám i vzhledem k ochraně svých státních zájmů“. Jednostranné vyhlášení nezávislosti Kosova by totiž bylo precedentem. Vždyť i při osamostatňování bývalých jugoslávských republik byly pokaždé respektovány vnitřní hranice někdejší federace. Totéž platí pro bývalý Sovětský svaz a ostatně i pro Československo. Teď má nakročeno k státní svrchovanosti bývalá autonomie Srbska. A šéf slovenských nacionalistů Ján Slota slyší autonomii jihu Slovenska růst, jen co zahlédne politické představitele slovenských Maďarů.
Přitom kosovský scénář, zatím hrozící jednostranností, jakkoli nakonec dopadne jeho realizace přímo na místě, Slovensku ani Rumunsku nehrozí. V Srbsku byla autonomie Kosova vykázána za dveře, načež vše jen před několika lety zkomplikoval ozbrojený konflikt, proto se s n a -ha tamních Albánců o samosprávu vrátila oknem v podobě státní svrchovanosti. Vztahy Maďarů s jejich sousedy jsou sice také zatíženy řadou historických ran, ty však odstup několika generací docela spolehlivě vyhojil, a navíc jsou dnes dotčené země členy civilizovaného klubu, kde je součástí politického dialogu hledání co nejefektivnějšího fungování veřejné správy. Děje se tak jak mezi velkými a malými národy v rámci EU, tak i při jednáních mezi zástupci státní moci a jednotlivých regionálních samospráv.
Bratislava se snaží držet maďarské oblasti jako součást regionů, v nichž netvoří většinu. Ale ať se snaží, seč jí síly stačí, čas si stejně vynutí respektování přirozených, někde tradičních krajů. Tak jako si voda vždycky vymele své koryto. A není vyloučeno, že tady se ta pomyslná voda nebude nikterak ohlížet na dnešní státní hranice, možná i díky jejich schengenskému upozadění. Nechce se mi věřit, že by nebylo v zájmu místních obyvatel, aby například na rozvoj Komárna (maďarsky Komárom), od první války rozděleného hranicemi na Dunaji, v budoucnu nedohlížela jedna jediná společná radnice. Podobných obětí trianonských hranic je celá řada. Jedna z dotčených samospráv na svých internetových stránkách zcela bezelstně uvádí, že „vstupem Slovenska do Evropské unie se Slovenské Ďarmoty stávají vlastně předměstím města Balassagyarmat“.
Pohyblivé Maďarsko Něco jako „Velké Maďarsko“ existuje. Ale na politické mapě Evropy ho nikdy nenajdeme. Jeho hranice rozhodně nejsou identické s těmi trianonskými, ale nejde ani o území historického Uherska, jak by si jistě přáli představitelé dnes už jen jakéhosi gulášového iredentismu, který je pro Evropu stejně nebezpečný, jako býval gulášový socialismus hrozbou pro „shnilý kapitalismus“. Maďarský stát je obalen tu slabou, takřka průhlednou vrstvou několika maďarských vesniček (viz například chorvatské pohraničí), onde zase rozsáhlým, v mnoha ohledech soběstačným územím obývaným vesměs Maďary, které by jinde vydalo na samostatný stát (Sedmihradsko v Rumunsku). Ale ani prostým přičtením těchto území nelze vytvořit Velké Maďarsko. Jeho hranice nejsou a nikdy nebudou pevně stanoveny. Jakýkoli pokus o něco tak definitivního by vedl k novým křivdám. Hranicemi nemůžou být poslední vesničky, kde se ještě mluví maďarsky, všude tam se totiž obcuje už i jazykem sousedního etnika. A co my s tím ve 21. století? Viděli jsme v 90. letech na Balkáně, kam vedou takové úvahy.
A pak je tady ještě jedna věc. Za dlouhá desetiletí existence za hranicemi domovského státu se maďarské menšiny proměnily ve zcela nové entity. Mluví-li někdo o tom, že by měl například jih Slovenska patřit opět pod Budapešť, nejspíš to nebude obyvatel tohoto regionu. Tamní vzdělaní Maďaři otevřeně hovoří o tom, že Trianon jim něco nejen vzal, ale také dal: možnost poznat další kulturu.
Tito lidé moc dobře vědí, jak je pro ně důležité mít vlastní školy, včetně vysokých, chce-li si toto společenství udržet svůj jazyk a kulturu, zároveň se ovšem neuzavírají do čistě maďarského světa. V jistém smyslu tvoří jakýsi tmel mezi oběma národy. A kde kdo z příslušníků této entity by mohl oponovat Václavu Klausovi, podle nějž Evropská unie nemůže být alternativou státnosti, v jeho případě té české. Jejich vlast je víc než stát, víc než národ.
Klid bude, až...
V neposlední řadě mají i jinou historickou zkušenost. Attila Simon, mladý maďarský historik ze Slovenska, to dokumentuje na příkladu svého dědy. Za války, kdy jeho rodiště patřilo znova na chvíli pod Budapešť, sloužil v horthyovské armádě na ruské frontě, stejně jako kterýkoli jiný Maďar nebo Slovák v uniformě Tisovy armády. „Všichni tři dělali to samé, nikdo z nich nebyl přívržencem fašismu, jednoho však postihl trest, ostatní ne. Nechápu, proč je dnes problém říct, že takovéto uplatnění principu kolektivní viny není v pořádku,“ posteskl si Simon v souvislosti s nedávným potvrzením platnosti Benešových dekretů slovenským parlamentem.
A hlavně - autonomní chování se dnes očekává nejen od životaschopného regionu, ale i od každého svéprávného jednotlivce. Budapešť už nikdy nebude rozhodovat o osudech všech Maďarů také proto, že občan demokratického státu není loutkou v rukou vrchnosti. Moderní liberální stát má zcela jiný charakter než státy, na jejichž troskách se po první světové válce zrodila nová střední Evropa.
Pro podnikavé lidi hranice už dávno neexistují: Maďaři dnes ve velkém své firmy z daňových důvodů přesouvají na území Slovenska, Slováci si naopak na druhé straně hranic kupují levné domy a jejich spoluobčané, pravda většinou ti maďarsky mluvící, tam jezdí - kolikrát i chodí - za prací. Žádná rozvětvená rodina nežije pod jednou střechou. Tak jako mají jednotlivé státy USA odlišnou legislativu, tak i třeba v Sedmihradsku a na Žitném ostrově budou do budoucna platit různé lokální předpisy.
Bude-li chtít Budapešť, aby k ní krajané za hranicemi patřili alespoň duchovně, musí jim nastavit společensky atraktivnější tvář. Vidět opakované pouliční střety různých bojůvek s policií a všeobecnou apatii při shromážděních Maďarské gardy, formované extremisty, to není něco, kvůli čemu by normální člověk toužil navštívit „svou“ metropoli.
Svět bude mít klid, až tvůrci úspěšné romantické komedie Rabín, kněz a krásná blondýna natočí pokračování, v němž dvojici mladých Američanů doplní islámský duchovní a bavit se na něm budeme nejen my, ale i přátelé Marjane Satrapiové v -Teheránu. Samozřejmě veřejně. Ve střední Evropě, kde není úplně jasné, která z metropolí leží na zdejší „ose zla“, bude klid, až slovenský premiér Robert Fico, nedávný svědek novomanžela Jiřího Paroubka, půjde za svědka dalšímu levicovému lídrovi - Ferenci Gyurcsányovi. Problém, jak se zdá, není jen v tom, že předseda maďarské vlády je už ženatý.
***
Něco jako Velké Maďarsko existuje, i když je na politické mapě Evropy nenajdeme. Jak to provést, aby se jeho patnáctimilionový národ mohl ze své velikosti těšit, aniž by se tak dělo na úkor jeho sousedů?
O autorovi| Gabriel Sedlák, redaktor LN Autor byl v minulosti redaktorem Slovenského rozhlasu a Rádia Svobodná Evropa
