V očích mu stále ještě probleskává klučičí rošťáctví. I ve čtyřiceti letech, které oslavil ve středu. Lukáš Pollert, držitel zlaté olympijské medaile z Barcelony (1992) a stříbrné z Atlanty (1996), jako by se neměnil. Věčně dobře naložený chlapík, jenž proslul i četnými osobitými pohledy na život kolem sebe, sice již deset let neuchvacuje svými kousky ve zběsilé vodní tříšti, zato se naplno věnuje práci lékaře, svým čtyřem dětem a také koketuje s politikou.
* LN Na kolik let se ve svých čtyřiceti cítíte?
Cítím se pořád stejně. Jako v šestnácti. Mám samozřejmě i nějaké svoje problémy, taky úspěchy, ale všechno dělám se stejným nasazením a nápady jako tehdy.
* LN Jak chátrá vaše tělesná schránka deset let poté, co jste dal sbohem vodnímu slalomu?
Bydlím v přízemí a v práci jezdím jedno patro výtahem. Je to trapný, ale já do schodů nechodím. Typická lékařská, a tedy i moje otázka k pacientům zní - jak se zadýcháváte? A oni často odpovídají jako já, že do schodů nechodí. Takže to z nich nedostanu.
* LN Občas prý ale jezdíte do práce na kole. Takže přece snad něco...
Je fakt, že jsem párkrát do Motola na kole jel. Ale jelikož v době, kdy jsem závodil, jsem na kole nešlapal, tak svoji fyzičku s tou dobou porovnat nemůžu. Pamatuju si ale, že když jsem třeba i tejden nemohl pádlovat, pocítil jsem výrazné zhoršení. Fyzička šla rychle dolů. Takže rozdíl tam bude, to je jednoznačný. Občas taky jezdím s dětma na sjezdovkách, ale tak velkou činku jako kdysi už bych jistě nezvedl. I když... Já jsem vlastně nikdy činku nezvedal... Kromě pádlování jsem totiž nic fyzickýho nedělal.
* LN Lékaři často straší, že když vrcholoví sportovci s pohybem naráz přestanou, organismu tahle změna zrovna neprospívá...
Mně se to nestalo, ale všichni říkají, že bych měl něco dělat. Já ale nemám čas. Teď zrovna spěchám domů. S dcerou Emou a synem Janem jedeme na kole na gymnastiku.
* LN Takže je zřejmé, že děti ke sportu vedete.
Gymnastika je základ pro všechny sporty a děti aspoň budou tak nějak normálně vnímat svoje tělo. Jo, a taky jsme v zimě lyžovali na Petříně. Lanovka jezdila nahoru na Nebozízek každou čtvrthodinu, takže jsme se s dětma snažili stihnout každou jízdu. Právě tam se naučil lyžovat i tříletý Toník. Frčeli jsme dolů hezky kolem Máchy a docela nám lyžování vyšlo levně. Jízdenka vydržela hodinku a půl, takže jedna jízda asi tak za čtyři kačky. To jde, ne? A k tomu levný bydlení -doma na Ořechovce... Na horách by nás to přišlo poněkud dráž.
* LN Vaše družka Pavla si kdysi přála šest dětí. Hodláte plán splnit?
Nechávám tomu volný průběh.
* LN Sledoval jste olympiádu ve Vancouveru?
Nesledoval, protože mě vůbec nezajímala. Před olympiádou se mě ale z nějakých novin ptali, kolik tipuju, že přivezeme medailí, a já plácnul, že sedm. Připadalo mi to hodně, ale nebyl jsem daleko od pravdy. Bylo jich nakonec šest.
* LN Ptám se samozřejmě proto, jelikož jste o olympiádě často hovořil se zjevným despektem. Nezměnil jste za ty roky názor?
Některý lidi třeba vůbec nezajímá politika a mně je zase úplně jedno, jak dopadne olympiáda. Jde úplně mimo mě. Ale jsem zároveň rád, že se lidi něčemu věnujou, protože sport je určitě lepší než třeba válka. Olympiádě jsem ale úplně neunikl, protože se objevovala všude.
* LN Nechytly vás aspoň trochu u srdce medaile Martiny Sáblíkové?
Ne, vůbec. Ale její jízdu jsem náhodou viděl. V práci při službě v noci v televizi. Doma totiž televizi nemáme. Ale jedna věc pro mě v tom krasobruslení... Už jsem jako Paroubek... Jedna věc pro mě v tom rychlobruslení zajímavá je. Zaujaly mě ty jejich kukly, v nichž jezdí. A pak taky, jak jsou všechny rychlobruslařky strašně namakaný s tlustejma nohama. A Sáblíková mi mezi nima připadá jakoby ztracená. Takže je vidět, že síla nehraje takovou roli jako technika.
* LN Když jste končil sportovní kariéru, tak jste povídal, že k vodnímu slalomu cítíte odpor. Už vás přešel?
Já cítil odpor v čase, když jsem třeba tejden nemohl trénovat a pak mi to na vodě nešlo. Nebavilo mě to a měl jsem chuť odnést kanoi i s pádlem na břeh. To máte stejný, jako když někdo háže oštěpem skoro sto metrů, tak ho to určitě baví. Když mu to ale bude lítat jen na 40 metrů, tak to už taková zábava nebude.
* LN Dvojnásobná olympijská šampionka na kajaku Štěpánka Hilgertová oslaví záhy 42. narozeniny a chuť závodit ji dosud neopustila. Chápete ji?
Ale samozřejmě. Pokud sport někoho pořád baví, tak ať se mu věnuje třeba do šedesáti. Často slyším od novinářů i ostatních lidí, že by sportovci měli končit na vrcholu kariéry. Ale proč? Ať si každý skončí, až přestane mít chuť pokračovat.
* LN Vy jste ale také skončil víceméně na vrcholu...
No dobře, ale mně už trochu utíkaly roky a potřeboval jsem se začít věnovat medicíně. Už jsem to párkrát říkal, ale mně vrcholový sport připadá trochu infantilní. Člověk po třicítce by už měl začít dělat něco normálního. Měl by dokázat víc než vyhrát olympiádu.
* LN Pracujete v nemocnici v Motole na kardioanestezii a navíc ještě sloužíte na emergency (urgentní příjem) v Ústřední vojenské nemocnici. Naplňuje vás tahle práce třeba i tím, že lidem pomáháte zachraňovat životy?
Prospěšná je každá práce. Důležitý je třeba i řidič autobusu, protože bez něj by se lidi do nemocnice nedostali.
* LN Ve vodním slalomu jste měl určitě dobrý pocit z faktu, že patříte mezi nejlepší na světě. Soutěží mezi sebou i lékaři?
I v medicíně chci být samozřejmě co nejlepší. V ní se ale o vítězství nemluví. Protože když pacient přežije, tak je to normální. Ale je také normální, že i mezi lékaři jsou rozdíly. Třeba profesor Pavel Pafko, který tady zvládl první transplantaci plic, dělá nejkomplikovanější a nejtěžší případy.
* LN Čím jste se živil lépe - divokou vodou, nebo medicínou?
Kdybych byl ve slalomu nejlepší na světě a vyhrával skoro každou olympiádu, tak se uživím určitě líp než medicínou. Když ale budete nejlepší jen v České republice, tak na tom budete hůř než doktor.
* LN Proč jste vlastně před časem odešel z emergency na anesteziologickoresuscitační kliniku?
Na emergency nemůžete zůstat celý život. Je to práce mimořádně náročná hlavně na psychiku. Máte třeba sto pacientů a vy musíte poznat, který zaslouží větší pozornost a hospitalizaci. Přitom mají stejné příznaky. Kolikrát hledáte jehlu v kupce sena a nesmíte udělat chybu. Je to obrovská zodpovědnost, která časem člověka hodně vyčerpá.
* LN Pracujete také v zastupitelstvu na Praze 6. Proč se politice věnujete?
Je to zajímavá práce zadarmo a služba lidem. V Praze 6 žiju, tak mě zajímá, co se tam děje.
* LN Při vstupu do politiky jste slíbil větší počet toalet na Praze 6. Už tam jsou?
No, nejsou... Ony totiž v Praze nejsou nikde. Ale nedovedete si představit, jak se tyhle věci strašně složitě prosazují.
* LN Jste se svým životem ve čtyřiceti letech spokojený?
Ani nevím, jak bych ho chtěl žít jinak. Věnuju se práci, kterou jsem chtěl dělat a která mě baví. Musím se sice pořád učit, protože se objevují nové techniky, léky, postupy, ale to bylo s loďma a pádlama na divoký vodě stejný.
