1. října 2010 Lidovky.cz > Zprávy > Noviny

Vzpoura v Británii

Robert Maxwell, jeden z největších mediálních magnátů nedávné minulosti, byl československým vojákem a účastnil se dosud nepříliš zmapované vzpoury. Atmosféra u československých vojenských jednotek ve Velké Británii bývá obvykle líčena v idylických barvách, jako místo přátelství a vzájemné solidarity, a tak se o vzpouře, ke které došlo před sedmdesáti lety na zámku v Cholmondeley, obvykle nemluví. Přitom službu v československém vojsku tehdy odmítl každý sedmý voják.

Cituji z textu Zdenka Maršálka z Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR, který otiskl před časem v kulturně-historické revui Dějiny a současnost: „V létě roku 1940 prošel československý zahraniční odboj těžkou krizí. Britové sice 21. července 1940 uznali exilovou reprezentaci, dosud působící jen jako Národní výbor, za prozatímní vládu pod vedením Edvarda Beneše, ale politické úspěchy v tutéž chvíli vážně ohrozila rozsáhlá vzpoura ve vojenských jednotkách. Další službu v československém vojsku totiž odmítla plná sedmina jeho stavu a padala nařčení z antisemitismu, nacionálního šovinismu i skrytého fašismu, zupáctví a neschopnosti důstojníků i zaprodanosti politiků…“

Nadávky ve frontě

Připomeňme události, které vzpouře předcházely. Po kapitulaci Francie, země, za kterou bojovalo více než pět tisíc československých vojáků, včetně letců, začíná Čechoslovákům, z nichž mnozí mají za sebou i potupný odchod z našich pevností na podzim osmatřicátého roku, boj o holé přežití. Všemožnými způsoby se dostávají do Velké Británie. Pokud se jim to zdaří, jsou ubytováni v zámeckém parku ve vesnici Cholmondeley u Chesteru.

„Léto 1940 bylo přitom pro Británii kritické, země se připravovala na německou invazi,“ vysvětluje mi Zdenko Maršálek. A právě v tuto chvíli dochází ke vzpouře. Vojáci jsou z předešlých porážek demoralizovaní, ostré kritice podrobují své důstojníky, včetně vedení celého odboje. „A když důstojníci vyzvou mužstvo, aby vystoupili ti, co se nehodlají dále podřizovat jejich rozkazům, tak se přihlásí přes 500 lidí.“

Prezident Beneš ve své knize Od Mnichova k nové válce a k novému vítězství píše v této souvislosti o největší krizi, kterou náš zahraniční odboj během druhé světové války prodělal. Je ale třeba dodat, že k podobným vzpourám došlo v přibližně stejné době také mezi polskými a nizozemskými vojáky.

Kdo vlastně vzpouru československých vojáků inicioval?

„Tato vzpoura se dodnes nedočkala hlubšího seriózního zpracování, proto se stává předmětem různých mýtů,“ pokračuje historik Maršálek. „Některé prameny tvrdí, že většinu vzbouřenců tvořili bývalí interbrigadisté ze Španělska, kteří nechtěli sloužit v buržoazní armádě. Jiné uvádějí, že většinu vzbouřenců tvořili Židé. Ani jedno není pravda. Ale současně je na obou tvrzeních pravdy mnoho. Vzpoura jako taková byla skutečně iniciovaná komunisty, kteří využili nespokojenosti vojáků a frustrace z předchozích porážek. Zároveň ani úloha židovských vojáků při její organizaci nebyla zanedbatelná.“ O jejich motivaci svědčí řada svědectví, jež jsou uchována v jeruzalémském památníku Yad Vashem. Jsou to vzpomínky židovských vojáků, někdejších Čechoslováků a pozdějších občanů státu Izrael.

Patřil mezi ně i rabín Alex Kraus, tehdy poručík československé armády. Ten vzpomíná: „Došlo k revoluci, kterou zorganizovali komunisté a někteří Židé, k nimž patřili především ti, co usilovali o to, aby se v armádě odstranily určité nespravedlnosti. Šlo o několik případů diskriminace a antisemitismu.“ Jaké?

„Na poště ve frontě čekajících se nějakým omylem (myšleno mimo správné pořadí) dostal dopředu židovský voják. Jeden český důstojník mu hned začal spílat do smradlavých Židů. Nato jsem zakročil, ohradil jsem se proti takovým urážkám a někdo pronesl větu:,Vždyť armáda už beztak neexistuje.‘ Důstojník měl dojem, že jsem to řekl já, šel k plukovníku Hájkovi a celou věc mu hlásil. Potom přišli četníci, zatkli mě – a já jsem stále nevěděl proč.“

Jaké bylo vlastně složení naší exilové armády ve Velké Británii?

„První skupinu tvořili dobrovolníci, Češi, kteří utekli z protektorátu, aby bojovali proti Němcům,“ vysvětluje Zdenko Maršálek. „Tuto skupinu spojuje stejná motivace a zhruba stejný věk. Pak se přidávají další dobrovolníci a také povolanci. Patří mezi ně také Židé, kterým se podařilo včas uprchnout. Když začala válka, dostali na výběr: buď se přihlásí jako českoslovenští občané, a v takovém případě musejí nastoupit do naší armády, nebo se přihlásí k říšskému občanství, a pak poputují do internace. Většina Židů ráda nastupuje do československé armády bojovat za osvobození vlasti. Najdou se ale lidé, kteří tak silnou motivaci nemají – a to dobrovolníci nesou velmi těžce. Odtud ten nepravý antisemitismus.“ Sloužit v československé armádě odmítlo v roce 1940 celkem 539 vojáků. Podle údajů soustředěných v jeruzalémském památníku YadVashem mezi nimi bylo 350 mužů takzvaně židovského původu, tedy 63 procent.

Přijíždí prezident

Do Cholmondeley přijíždí prezident Beneš. Přijímá delegaci, mezi jejímiž členy jsou i židovští vojáci. Rabín Kraus oznamuje, že židovští vojáci připravují zprávu o poměrech v jednotce: „Nejenom my, ale většina mužstva je přesvědčena, že československá armáda ve Francii byla nedemokratická. Svědčí o tom polní četnictvo, bití vězňů v Agde (místě soustředění našich jednotek) nebo hrubé zacházení důstojníků s vojáky. Československá armáda ve Francii byla národnostně šovinistická. Svědčí o tom i zákaz mluvit německy a maďarsky a trestání vojáků za to, že mluvili svou mateřštinou,“ píše se v úvodu této rezoluce. Edvard Beneš delegaci vyslechne, avšak den po jeho odjezdu je přečten rozkaz, v němž velitelství československé armády v Británii s okamžitou platností vylučuje rebely ze svého svazku, a 28. července je skutečně skupina 539 mužů předána britským úřadům.

Mezi vyloučenými vojáky je také muž, kterého bude jednou znát celý svět. Tehdy teprve sedmnáctiletý Abraham Leib Hoch užívá v té době jméno Jan Ludvik Hoch, ale za několik let ho – již pod jménem Robert Maxwell – bude znát celá planeta jako jednoho z největších mediálních magnátů.

Abraham Leib Hoch se narodil 10. června 1923 v obci Slatinské Doly, dnes Solotvyno na Podkarpatské Rusi, která v době jeho dětství a dospívání patřila k Československu. Pocházel z ortodoxní a velmi chudé židovské rodiny. Otec Mechel se živil jako obchodník s dobytkem, řezbář a zemědělský dělník. Příští mediální magnát měl šest sourozenců a stihl vychodit pouze několik tříd základní školy. Bylo mu šestnáct let, když Československo přestalo existovat.

Tehdy se rozhodl z rodné země utéci. Díky tomu unikl plynové komoře. Putoval přes Budapešť, Bělehrad, Sofii a Istanbul až do Francie. Tady v květnu 1940 vstoupil do československé zahraniční armády. Po porážce Francie se evakuoval do Velké Británie. A tady se přidal ke vzpouře v Cholmondeley. Jenže kdo byli její iniciátoři?

Historik Zdenko Maršálek připomíná některé z nich: „Nejznámější byl jistě Vlado Clementis, pak Dr. Vavro Hajdů nebo Oskar Wetzler, později Oskar Valeš, který byl mluvčím vzbouřenců.“ Všichni jmenovaní prožijí po válce dramatické osudy. Stanou se vysokými představiteli Komunistické strany Československa, aby je nakonec semlely pomyslné mlýny stalinských čistek. Někdejší ministr zahraničí Vlado Clementis bude popraven. Jeho náměstek Vavro Hajdů odsouzen na doživotí, velitel komunistické rozvědky Oskar Valeš odsouzen na jedenadvacet let (v roce 1956 bude ovšem rehabilitován a přijat zpět do strany).

Vesměs tedy šlo o přesvědčené komunisty. „Rozhodně bych ale nechtěl, aby to dnes vyznělo pouze tak, že celá vzpoura byla zorganizovaná na příkaz Kominterny a že to byla nějaká ideologická hra,“ zdůrazňuje Zdenko Maršálek. „Představovat si, že situace v československých jednotkách, speciálně ve Francii, byla nějak růžová a že tam panovalo všestranné porozumění, by totiž bylo iluzorní. Vůdci vzpoury měli na co poukazovat.“ A jaký byl další osud vzbouřenců?

Britové muže vyloučené z československé armády internovali. Mnozí vzbouřenci ale okamžitě vstoupili do polovojenských britských jednotek, aby v nich vykonávali zákopnické a další pomocné práce. Pak přijde 22. červen 1941. Nacistická vojska napadnou Sovětský svaz. Vzbouřenci se znovu hlásí do armády. Někteří nebudou ze zdravotních důvodů přijati, další budou působit v řadách britské armády. Ale několik set mužů se vrátí také do našich jednotek; statečně pak bojují a mnozí z nich padnou.

Smrt s tajemstvím

A další osudy Abrahama Leiba Hocha, pozdějšího Roberta Maxwella?

Slouží u bojových útvarů britské armády, potom u britských tajných služeb. V lednu 1945, při bojích v Porýní, velí kulometné četě. Je mu udělen válečný kříž za hrdinství. Vyznamenání přijímá z rukou polního maršála Montgomeryho. Je povýšen na kapitána. Opět si změní jméno. Nyní je z něj Leslie du Maurier. Hovoří několika cizími jazyky – německy, maďarsky, rusky nebo francouzsky – a slouží u jednotky, která vyslýchá nacistické válečné zločince. V roce 1947 se – nyní už jako Robert Maxwell – vrací do Velké Británie.

Zakládá tu své vydavatelství. Vstupuje do politiky. V roce 1964 je zvolen za labouristy do britského parlamentu. Jeho tiskové impérium stále roste. Kupuje přední světové deníky. Je vlivným a nesmírně bohatým člověkem. Je přijímán v Bílém domě, Elysejském paláci, ale také v Kremlu nebo na Pražském hradě. V roce 1990 začíná vydávat týdeník The European.

Jenže pak přichází 5. listopad 1991, kdy je tělo Roberta Maxwella nalezeno v moři, nedaleko pobřeží Kanárských ostrovů. Údajně přepadl přes palubu své jachty a utonul. Španělští patologové konstatují, že dostal infarkt. Totéž potvrdí jejich kolegové v Izraeli. Spousta lidí bude však mluvit o násilné smrti. O vrazích z prostředí tajných služeb. Robert Maxwell je pohřbený na židovském hřbitově na svahu Olivetské hory v Jeruzalémě. ?

***

Naše armáda ve Francii byla národnostně šovinistická.

Vůdci vzpoury

? Vlado Clementis byl v roce 1952 popraven. ? Vavro Hajdů byl svými komunisty odsouzen na doživotí. ? Oskar Valeš, odsouzen v padesátých letech na jedenadvacet let. Mediální magnát stihl vychodit jen několik tříd základní školy.

O autorovi| Stanislav Motl reportér, spisovatel a autor rozhlasového pořadu Stopy, fakta, tajemství na Čro 2 stanislav.motl@email.cz

Stanislav Motl