Povolebně povstalá opozice v ODS vyhlašuje programový střet s předsedou strany a návrat ke kořenům, podle Pavla Béma k Modré šanci. Střet jistě, programový nikoli.
Chápu ten dokument jako zásadní reformní teze. Též jako vyvození důsledků ze dvou promarněných šancí pravice v této zemi; jednak rezignaci na již tehdy nutné reformy v prvé polovině devadesátých let, jednak účast na ústavním zločinu jménem opoziční smlouva.
Této vládě se, patrně právem, vytýká leccos; arogantní předseda s lidovým vkusem, ženoucím jej na letecké výlety s přáteli, i málo vysvětlující ministr zdravotnictví. Ale táž vláda s opožděnými reformami nesporně začala. Krom sporných figur s podnikatelskými kontakty je obsazena výraznými ministry; jmenujme ministra financí; o co méně televizních cukrbliků, o to efektivněji pracuje pan Nečas; kritiku snese ministr školství, ministru zahraničí nelze než vyjádřit respekt.
Pokračování na straně 10
Dokončení ze strany 1
Samému předsedovi vlády bych toho vytkl více, ale nepředstavuje snad i jasnou pozici zahraničněpolitickou? Není tato vláda tím, co stojí mezi námi a stupidní izolací země na Divokém východě? Je-li tak nevzdělaný, jak to podává pan Bém, pak má zřejmě bezpečný instinkt pro mezinárodní ukotvení České republiky. To je spolehlivější než rádoby vzdělanecké národovectví prezidenta, vylučující zemi z účasti na redefinici nejen Evropské unie, či komické online napojení pana Paroubka na průzkumy veřejného mínění.
Z hlediska „kořenů ODS“ by tedy vláda měla být kritizována právě opačně - totiž z hlediska, kolik reforem nestihla či zpackala; ne ale proto, že ony snížily voličskou atraktivitu. Omezení sociálních výdajů, rozpoutaných socialisty od roku 1999 do bláznivého skokového růstu o desítky procent, nebo reforma důchodová vládě na popularitě přidat nemohou. Programový střet se v ODS nekoná. Nevidím návrat ke kořenům, ale trémisty toužící po roli v mocenské hře. Někteří si ostatně po prohraných volbách veřejně posteskli, že mají na krku hypotéku.
Příklad politické perverze Je zde tedy další důvod, proč pana Topolánka podpořit. A vůbec ne jen pro voliče pravice, ale pro všechny, kdo se spoléhají na demokracii a pluralismus a netouží především po silné vládě. Zdá se totiž, že on je - spolu s koaličními kolegy - jediný, kdo odolává recidivě opoziční smlouvy. Soudím tak z nápadné shody, s níž vládní opozice s opozicí v ODS zveličují důsledky volebního neúspěchu, z toho, jak se domáhají pádu pana Topolánka (a tedy vlády), jak se společně veřejně mazlí s představou úřednické vlády.
Podstatou opoziční smlouvy bylo vládnutí bez opozice a institucionalizace politické korupce. Její obhájci už tehdy argumentovali potřebou silné vlády a nabízeli klišé o tom, že podobné kousky jsou v Evropě normální (to tedy nejsou). Připomeňme, že opoziční smlouva byla dvourychlostní a prvá její fáze byla zvlášť výmluvná: ani slova o politice, o minimální programové shodě; jen pečlivé rozdělení politických funkcí. Tedy, jedna strana bude vládnout - nevadí, že nevíme jak -a druhé zaručí sjednaný počet placených státních postů a účast ve spolku přátel státních aktiv. Zhruba po roce strany tohoto paktu cosi nepodstatného o programových věcech dodaly. Na věci to nic nezměnilo.
Takový koncept je politickou perverzí a ústavním deliktem, neboť vylučuje podstatnou složku parlamentní demokracie - opozici, tedy i politickou odpovědnost vlády. Jde o to, že jakkoli silná vláda nestojí nikdy za opuštění principu politické plurality, alespoň v demokratickém státě to platí. Absolutně.
Větším delikventem z obou kompliců byla tehdejší ODS, rezignující na opoziční roli, tedy také na povinnou politickou soutěž. Ta je ústavním základem politického systému; opozice vládu kontroluje a politické soutěže se zhostí právě jen důslednou opoziční rolí. Fantastická je představa, že se nabízí totéž znovu; opět se volá po potřebě silné vlády, opět se mudruje o změně volebního systému a posílení již tak silných, opět se bezelstně nabízejí výhody omezení demokracie. A z týchž úst.
Pan Topolánek má být podpořen již proto, že se emancipuje od oposmluvních manýr; že je překážkou oposmluvním vlastencům, kterým se stýská po vládnutí bez opozice.
Proč přebíhají hodnostáři ODS od svého programu, to je, oč tu běží. Mají za to, že s úřednickou vládou, podmíněnou podporou socialistů, se dostanou k vlastním kořenům? Zdá se, že to nikdo neví; přebíhají totiž buď ke konceptu úřednické vlády, jež program z definice nemá, nebo k oposmluvnímu, který jen usnadňuje vládnutí, aniž definuje jeho směřování. Svůj program nepředstavují, jen chuť vládnout.
O autorovi| Názory v této rubrice nemusejí vyjadřovat stanovisko redakce, Jan Kalvoda, advokát, bývalý předseda ODA a ministr spravedlnosti
