Jsou tři kategorie hostů, říká Matouš Petráň, bývalý provozní luxusní pražské restaurace, jenž se v gastronomii a pohostinství pohybuje více než dvacet let.
Zaprvé ti, kteří nechávají málo nebo vůbec nic.
„Takoví jsou samozřejmě neoblíbení. Dostanou základní servis, ale určitě žádný velký nadstandard. Jejich speciální přání bývají často již z principu zamítnuta nebo je k nim přistupováno se značnou nechutí,“ říká Petráň.
Do druhé skupiny patří ti, kteří odmění obsluhu někde okolo standardních deseti procent. „Ti jsou samozřejmě oblíbení.
Nadstandardní servis mají automaticky. Obsluha pro ně chce to nejlepší, klidně i na úkor první kategorie hostů. Jejich speciální přání jsou předem vyslyšena. Pokud se tím neomezí blaho hosta z následující kategorie.“ Do třetí skupiny totiž spadají ti, kteří „tipují“ (z anglického slova tip – spropitné) patnáct i více procent. „Samozřejmě jsou nejoblíbenější. Dostávají naprosto precizní servis.
V tu chvíli jsou na place pro obsluhu číslo jedna.
Speciální přání ani pomalu nemusejí vyslovit, jsou jim předem nabízena.“
Tip dopředu
Do dalších podkategorií spadají podle Matouše Petráně takzvaní „verbální tipeři“, kteří svoji spokojenost dávají najevo slovní pochvalou spíše než penězi.
„Ideálním hostem je potom ten, který dává tip již na začátku, aby si tak pojistil nejlepší možný servis. Za svou kariéru jsem zažil pouze tři takové, ale mohu zodpovědně prohlásit, že to báječně funguje,“ tvrdí Matouš Petráň.
Může se ale také stát, že servis nestojí za nic a host se rozhodne zaplatit jen přesnou sumu za útratu.
V takovém případě je dobré to obsluze říct. „Promiňte, slečno, ale dnes to byla hrozná bída,“ zní například fráze, kterou často používá Petráň.
Ne všem zákazníkům se také „drsná pravda“, že „číšníka na hostovi zajímá pouze výše tipu, který od něj obdržel“, zamlouvá.
„Základním pravidlem zůstává, že vás nikdo nemůže nutit dávat spropitné.
Dávejte, kolik chcete, kolik uznáte za vhodné nebo třeba vůbec nic. Je to jen a jen na vás. Dobrý číšník přizpůsobuje kvalitu své práce dosažení největšího zisku v podobě velkých tipů,“ píše na svém blogu Petráň.
Cynický číšník
Blogováním o tom, jak hosté dávají nebo nedávají spropitné (a dalších historkách, které člověk zažije, pokud obsluhuje v restauraci), se proslavil i Američan a ex-číšník Steve Dublanica, známý spíš jako Waiter Rant. Na začátku listopadu mu vyšla v pořadí už třetí kniha Keep the Change (první dvě se staly bestsellery).
Cynického číšníka, jak si také říká, a jeho historky a návody na to, jak dávat spropitné, lze nalézt na webové adrese Waiterrant.net.
***
Co VADí číšNíkůM 1. Nedáváme spropitné. Naprosté zoufalství je zaokrouhlit 182 na 185 Kč. To je lepší nedávat nic. 2. Nosíme si s sebou do restaurace vlastní sáčky s čajem nebo dokonce předkrm. Výjimkou jsou lidé na speciální dietě. 3. Reklamujeme jídlo, když je na talíři sotva osmina. To, že jídlo není podle našich představ, poznáme do třetího sousta. 4. Bereme s sebou děti a nejsme schopni je zabavit, takže pak lítají po restauraci. „Ano, vaše dítě je nejkrásnější na světě, ale určitě ne pro toho, kdo má plato na rameni.“ 5. Nevíme, kdy je čas odejít. Po zavíračce dřepíme u teplé mattonky a studené kávy. 6. Bereme s sebou do restaurace kočku. 7. Provozujeme sex na záchodcích. 8. Požadujeme po číšníkovi, aby nám objednal placenou společnici. 9. Vyptáváme se, jestli ten chlapec z Bangladéše u dveří je terorista, nebo se tážeme servírky, zda jsou její prsa pravá. 10. Žádáme sushi v italské restauraci.
